60 procent Vídeňanů užívá byty s dotovaným nájmem

2
3297
byty
Foto: Wienna Solutions

Rakouská Vídeň na rozdíl od Prahy a dalších českých měst a obcí neprivatizovala byty. A nejenže je v pohodě udržuje i staví nové, ale i je pronajímá za nižší než tržní nájmy. A teď to nejdůležitější – v městských bytech žijí solidní nájemci.

Jak vypadá bytová politika hlavního města našich jižních sousedů popisuje v článku “How Vienna took the stigma out of social housing“ bruselský list Politico. Začíná příběhem jednadvacetiletého Vídeňana Floriana Köglera. Ten má něco, o čem si mladí lidé v jiných evropských městech mohou nechat jen zdát. A to něco je byt s regulovaným nájmem. Za bytovou jednotku o rozloze 33 metrů čtverečních s ložnicí v domě z roku 1930 ve vídeňské čtvrti Favoriten, která leží jižně od městského historického centra, měsíčně platí 330 eur [cca 8 111 Kč].

Byt je dostatečně světlý, navíc v blízkosti stanice metra. Za 20 minut je Florian v centru Vídně. Nájemní smlouvu má na dobu neurčitou. To znamená, že ho majitel domu nemůže z bytu vyhodit nebo mu nájemné nahodile zvýšit.

„Asi tu celý svůj život nezůstanu. Pro jednoho je byt dostatečně velký, ale pokud bych měl mít rodinu, musel bych se poohlédnout po něčem větším,“ říká Florian Kögler.

Bydlet ve vlastním je v Česku luxus. Hodně drahý luxus

Köglerovo bydlení není ve Vídni ničím výjimečným. Tamní sociální byty nejsou určeny jen pro chudé. Více než 60 procent z 1,8 milionu obyvatel města žije v dotovaném bydlení a téměř polovina trhu s bydlením připadá na městské nebo družstevní byty.

„Jsem za svůj byt velice vděčný. Ale také to beru jako samozřejmost. Zde ve Vídni je náš systém sociálního bydlení pro mnoho lidí něčím normálním, protože už zapomněli, že je to něco zvláštního,“ říká Florian.

Ve Vídni se domy a byty nerozprodávali

Přístup občanů ke kvalitnímu a finančně dostupnému bydlení Vídeň vystřelilo do čela žebříčku měst přátelských ke svým obyvatelům. Úspěch vídeňského systému se ale nezakládá jen na počtech bytů a regulovaném nájmu. Svou roli sehrává i krása tamních domů, jež jsou dostatečně přitažlivé pro střední třídu. To zabraňuje vzniku sociálních ghett.

„Politika sociálního bydlení se ve Vídni formulovala na základě politického zadání, že bydlení patří k základním lidským právům,“ říká radní pro bytovou výstavbu Vídně Kathrin Gaalová.

Aktuální situace je dle ní přínosná hned z několika důvodů. Lidé mají možnost levného bydlení a městu se díky stabilnímu příjmu daří udržovat staré domy z minulého století spolu s vlastními náklady v životaschopném stavu.

„V 80. a 90. letech jsme odmítli privatizovat sociální bydlení, zatímco ostatní města prodávala své byty. Dnes, více než kdy jindy, vidíme, že tato strategie byla úspěšná. Jakmile se zbavíte bytů, nemáte velkou možnost, jak ovlivňovat výši nájmů,“ vysvětluje.

Privatizace bytů bohužel pokračuje, říká premiér Babiš

Vídeňského receptu na pěkné domy a spokojené obyvatele měst si všímají i v ostatních evropských metropolích. Podobný systém nyní zavádějí radnice v Lyonu, Barceloně, Lisabonu nebo italském Miláně.

„Má to praktické přínosy. A dobré i je, že funkčnost celého systému zbavuje projekty sociálního bydlení stigmatu,“ říká výkonná ředitelka milánské Fondazione Housing Sociale Giordana Ferriová.

Kolektivní domy se stavěly i ve Vídni

Podle Evy Blauové, ředitelky Davisova centra ruských a euroasijských studií na Harvardské univerzitě a odbornice na vídeňské sociální bydlení, je úspěch vídeňského systému městských domů spjatý s unikátní historií města, ale i desetiletími relativní politické stability. Odkazuje na Sociálně demokratickou stranu [SPÖ]. Ta ve Vídni hraje s malými přestávkami, jako byly roky před II. světovou válkou a během ní, kdy byla zakázána, významnou roli od roku 1919 až dodnes.

„SPÖ učinila z bydlení během období zvaného Rudá Vídeň, které trvalo do roku 1934, prioritu číslo jedna. Soustředila se na zajištění kvalitního bydlení pro tisíce dělníků z průmyslu a uprchlíky, kteří žili ve slamech za městem,“ vysvětluje Blauová.

Dle její slov projekt ve své době platil za jeden z mnoha projektů takzvaného „městského socialismu“. Avšak šel dál než jen k obstarání přístřeší pro ty nejchudší. Od začátku usiloval o vytvoření sociálně rovnější společnosti a sociální integraci všech částí společnosti. Obával se totiž vzniku městských ghett. K tomu tehdejšímu vedení města posloužily vídeňské Gemeindebauten, neboli městské nemovitosti.

Jejich názvy tehdy odpovídaly rozpoložení části společnosti. Pojmenovávaly se podle autorů Komunistického manifestu Karla Marxe či Friedricha Engelse. Adorovaly i bojovníky proti nacismu, například italského antifašistického bojovníka Giacoma Matteottiho. V mnoha případech šlo o novou výstavbu. A stejně jako v někdejším komunistickém Československu u těchto projektů, jako je známý Kolektivní dům v Litvínově, je zdobily sochy a dekorace. Přičemž kladly důraz hlavně na uživatelskou vstřícnost.

„V komplexech byly rovněž kliniky, obchody, školky a také první městské veřejné knihovny. To sloužilo nejenom lidem, kteří v nich bydleli, ale i širší veřejnosti,“ zdůrazňuje Blauová.

Při výstavbě se dle ní rovněž dbalo na to, aby se domy začlenily do „fazóny“ města. Domy měly často otevřené dvory, což byl dle Blauové revoluční koncept, který neodděloval veřejný prostor ulic od soukromých vnitřních zahrádek.

Výstavba pro lidi rezonovala s náladou ve společnosti

Gemeindebauten ale neměla v oblibě pouze dělnická třída. Pochvalně se o nich vyjadřovali i rakouští podnikatelé. Ne snad proto, že by v nich bydleli, ale proto, že si uvědomovali, že nízké nájemné jim umožňuje udržovat nízké mzdy a nízké výrobní náklady. Tak idylické to tehdy ale nebylo. Na druhé straně se totiž ozývala oprávněná kritika od těch, kteří svým způsobem „luxus“ pro sociálně slabší platili. Šlo zejména o zástupce střední třídy, kteří vydělávali na to, aby jiní dostávali slevu na nájemném a podporu kdečeho.

Podle Evy Blauové považovali vídeňský model za příliš radikální. Upozorňovali, že v jiných evropských zemích s výjimkou těch, kde vládla komunistická strana, se takto nepostupuje. Jakkoli měli v mnoha ohledech pravdu, situace jejich argumentům nepřála. Po II. světové válce se lidé začali nejen v Rakousku opět stěhovat do měst. A většina radnic rázem čelila potřebě zajistit jim rychlé a levné bydlení.

Česko prostě potřebuje stavět byty, píše David Navrátil

A poválečná doba výstavbě jen přála. Svět dotčený hrůzami druhé světové války s nadšením vítal nové trendy městského plánování. Stejně jako vítal výtvory švýcarsko-francouzského architekta Le Corbusiera, jenž používal k výstavbě sociálního bydlení prefabrikované díly. To proto, aby výstavbu zlevnil a bydlení se stalo dostupné více lidem.

„Záměr byl dobrý: Existovalo přesvědčení, že stavby mají být situovány vertikálně, aby nezabíraly příliš místa,“ řekla Giordana Ferriová.

V praxi tak ale dle ní vznikla neobyvatelná města, v nichž většinu veřejného prostoru okupovaly automobily.

Ne všude se sociální bydlení ujalo

Podle Evy Blaueové se ne v každé evropské metropoli sociální bydlení ujalo tak jako ve Vídni. Mnohde kolektivní bydlení skončilo rozpadem nebo městskými ghetty. Jedním z důvodů, proč právě Vídeň uspěla, dle ní spočívá v tom, že sociální bydlení nestavěla v odlehlých čtvrtích. Naopak se ho snažila začlenit do městské infrastruktury. Dbala také na estetickou stránku věci. Což v praxi vedlo k tomu, že lidé z těchto domů „neutíkali“.

Naopak příkladem špatné praxe je projekt španělského architekta Ricarda Bofilla na pařížském předměstí Noisy-le-Grand, které není atraktivním místem. Slouží spíše jako kulisa dystopických filmů, včetně miliardového projektu „Hunger Games“.

„Vídeňskému sociálnímu bydlení se dařilo a daří, protože město stále trvá na původním požadavku upřednostňovat kvalitu a dostupnost tohoto bydlení,“ dodává Kathrin Gaalová.

SFPI pozastavil zvýhodněné úvěry na bydlení. Nemá peníze

Důležité podle ní je i to, že na sociální bydlení dosáhne většina obyvatel města. Hranici příjmů totiž město určilo velkoryse. Sociální bydlení tak může využít až 75 obyvatel Vídně, tedy nejen ti nejchudší. Jiná podmínka je, že nájemce musí žít ve městě minimálně dva roky. Problém dle jejích slov není ani s výší nájmu. Radnice ke stavbě bytů využívá vlastní pozemky a různé dotace ji umožňují stavět levně. Projekty odsouhlasují odborné komise.

„Spíše než schválit nejlevnější projekt, jsou návrhy vybrány na bázi jasně definovaných kvalitativních ukazatelích, jakými jsou ekonomika, sociální udržitelnost, ekologie a architektura,“ vysvětluje Gaalová s dovětkem, že podobně se postupuje u renovací stávajících domů.

Nejen Vídeň, ale i Helsinky spravují městské byty

Jako příklad dobré politiky bydlení evropským metropolím neslouží jen Vídeň. Je to i hlavní město Finska – Helsinky. V nich žije necelých 700 tisíc obyvatel. Dotované nájemné v městských domech využívá zhruba 70 procent z nich [cca 65 000 městských bytů].

„Město vlastní zhruba 17 procent všech bytů v Helsinkách. To z něj činí největšího pronajímatele ve městě, ale i celém Finsku“ vysvětluje Elina Eskeläová z oddělení helsinského městského plánování Helsinky.

Dodává, že i když většina tohoto bydlení pochází z poválečného období, kdy se stavělo rychle a levně, novější stavby se už řídily vídeňským příkladem Gemeindebauten. To znamená stavět esteticky, z kvalitních materiálů a pro sociálně rozdílné vrstvy.

„V pobřežní části města jsme investovali do budov, které jsou stejně atraktivní jako docela drahé domy v sousedství. Už jen tím jsme dosáhli v bytové politice dobrého sociálního mixu, který zajišťuje, že každá část má směs různých obyvatel,“ říká Eskeläová.

A nejen to: „Bytová politika není pouze bydlení. Vaše poštovní směrovací číslo by nemělo limitovat příležitost, kterou v životě máte. A v konečném důsledku naši lidé by měli mít právo žít tam, kde chtějí. A to značí i ve městě.“

Michal Achremenko

2 KOMENTÁŘE

  1. I přesto si myslím ,že pro rozumně smýšlejícího člověka je výhodnější nežli platit nájem byť dotovaný ,tak raději bydlet v bytě a platit hypotéku i vyšší než dotovaný nájem. Jednou hypo. zaplatíte a máte byt v hodnotě několika milionů a můžete byt prodat a s tímto kapitálem začít na druhém konci světa ,ale s bytem v nájmu jen ukončíte nájemní smlouvu a jdete s holým zadkem.

  2. v Česku určitě ano, ale jak vyplývá z té Vídně, je rozdíl mezi nájmem tam a v Praze, potažmo v celém Česku. Městský nájem ve Vídni je docela něco jiného, než je tržní nájem v Česku. Pod mě tady je zakopaný pes v těch srovnání se Západem, že tam je nájemní bydlení víc rozejtý. Pokud u nás je nájem dražší než hypotéka, je jasný, že je výhodnější hypotéka.

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here