Komentář: Nejde o naftu. Jde o to, že Trump ulevil Putinovi  

369
Putinovi
Ruský prezident Vladimir Putin [uprostřed v první řadě] spolu s dalšími lídry spolku Brics na letošním Business Fóru. Po telefonátu Putina s prezidentem Trumpem už všichni vědí, že mohou nakupovat ruskou naftu de facto bez omezení. O ropě nemluvě… / Foto: Kremlin.ru

Naivně se i očekávalo, že nedávný telefonický rozhovor prezidentů Donalda Trumpa a Vladimira Putina se bude týkat nebezpečí možného výskytu plicního moru v Rusku. Jeho výsledkem ale bylo uzavření dohody Ameriky s Ruskem.

Tématu se věnuje v komentáři The true cost of Trump´s diesel deal with Putin britského časopisu The Spectator Alexander Koljandr, ředitel Eurasia Group zaměřené na politiku a hospodářství Ruska, Ukrajiny a širšího euroasijského regionu. Jeho text pro FinTag přeložil Michal Achremenko.

—

Americký prezident Donald Trump potvrdil, že v telefonickém rozhovoru s ruským prezidentem Vladimirem Putinem mluvil hlavně o okamžité dodávce více než 300 tisíc tun nafty, dalších 500 tisíc tun v listopadu, a dokonce o dalších třech milionech tun „ve velmi krátké době.“ Americké ministerstvo financí pak ochotně vydalo licenci na výjimku ze sankcí na vývoz nafty uvalených na Rusko. A to až do dubna 2027.

Spectator: Nadějí pro Ukrajinu je prezident Trump, nikoliv Zelenský

Jedním dechem Trump rovněž vyhlásil další energetické příměří mezi Moskvou a Kyjevem, už druhé v tomto měsíci. Současně znovu zkritizoval ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že odmítá uspořádat nové volby. Rusko příměří vzápětí porušilo útokem na elektrárnu v charkovské oblasti, uvedla Ukrajina.

Politico: Zelenskyj vede politické procesy a likviduje oponenty

Ošidnost naftové matematiky je zřejmá každému, kdo se o věc zajímá. První dodávka 300 tisíc tun nafty, asi 2,2 milionu barelů, představuje zhruba poloviční denní kapacitu amerických rafinérií, které produkují asi čtyři miliony barelů denně. I kdyby k dodávce 3,8 milionu tun nafty skutečně došlo, je třeba uvést, že by takové množství pokrylo stěží devítidenní poptávku po tomto produktu.

Amerika ruskou naftu nepotřebuje

Jak známo poptávka po naftě se nemůže přizpůsobovat nabídce [a cenám], jelikož kamiony a kombajny nemohou jednoduše zůstat stát, to kvůli vyšší ceně. Proto je objem ruské nafty, která by takto přišla na americký trh, zanedbatelný.

Navíc Amerika ruskou naftu vůbec nepotřebuje, neboť sama je její čistý vývozce. To, co Trump chce, je, aby na světový trh dorazilo více nafty, aby její cena před listopadovými volbami klesla. Z politického hlediska je to pochopitelné, ekonomy to ale nepřesvědčí.

Útoky v Hormuzu se stupňují. Futures na ropu zdražují

Trump trvá na tom, že za světovým nedostatkem nafty je spíše než jeho válka v Íránu, válka na Ukrajině. Ukrajinské drony určitě splnily svůj úkol. Rusko, které vyváželo zhruba 600 tisíc barelů nafty denně, nyní neexportuje skoro nic. Tento výpadek je srovnatelný s tím, k jakému došlo ze zemí Perského zálivu. V červenci se odtud vyvezlo jen 165 tisíc tun nafty oproti dennímu vývozu 800 tisíc tun před vypuknutím války. Důležitá je i časová posloupnost. Už od poloviny července, kdy Moskva zakázala vývoz nafty, stála v Americe třikrát tolik, tedy dříve než dopadly první bomby na Írán. Kyjevské drony ovlivnily trhy v době, kdy už je „vysušil“ Teherán.

Proč Rusko zastavilo vývoz nafty

Rusko navíc vývoz nezastavilo proto, že by mu došly zásoby nafty. Vždy jí produkovalo mnohem víc, než jí doma spotřebovalo. Tento přebytek vyváželo do evropských zemí. Zákaz vyvážet naftu byl preventivním opatřením, došlo k němu po ukrajinských útocích na rafinérie. Rusko se totiž obávalo nedostatku nafty při sklizni. To vládní výnos o zákazu vývozu zcela otevřeně přiznává. Po skončení žní bude její vývoz opět uvolněný, neboť by kapacita zásobníků nafty nestačila objemu její výroby a rafinérie by byly nuceny omezovat výrobní kapacitu právě z tohoto důvodu.

Eskalace války Ruska s Ukrajinou rozhoupává ceny pšenice

Nafta, kterou Trump dostane, je tedy nafta, kterou by Rusko po ukončení žní prodalo tak jako tak. Třeba Turecku, Brazílii nebo Západní Africe, tedy kvůli nižší domácí poptávce a zvolnění ukrajinských útoků na rafinérie. Přesměrováním dodávek nafty do Ameriky se mění pouze adresát na konosamentu spíše než objem jejích dodávek na světový trh.

Kolik Rusko vydělá na prodeji nafty

Vysvětlení dohody ale má i další trhliny. Putin na prodeji nafty Americe a dalším zemím příliš nevydělá. A to i přesto, že zrušení sankcí docela jistě sníží logistické a pojistné náklady. To je dobrá zpráva nejen pro ruské ropné společnosti. Avšak stát získává na daních jen čtvrtinu z mimořádného zisku a pouze třetina dorazí do ruského federálního rozpočtu. Zbytek připadne regionům. Během šesti měsíců tak může Kreml počítat s desítkami milionů dolarů, přinejlepším s nižšími stovkami milionů. Což jeho válečný rozpočet rozhodně nevytrhne.

Prezident Trump tlačí na zlevnění ropy. Volá i po konci Zelenského

Trumpovo energetické příměří nemá velké vyhlídky, protože jak Kyjev, tak Moskva si už účinnost útoků na infrastrukturu ověřily. Ukrajinské údery na rafinérie nahlodávají ruské zisky, ceny a objem vývozu, zatímco ruské útoky hrozí ztížit Ukrajině přežití zimního období. Proto se Putin útoků před blížící se zimou nevzdá. Zářijové „příměří“ trvalo sotva jediný den, když Moskva zaútočila na kyjevské čerpací stanice a Ukrajina zasáhla další rafinérii. Kyjev si uvědomil, že Trumpova příměří jsou pro Moskvu pouze jednostranná a že je nebude dodržovat.

O čem je celá ta dohoda

Důležitější než barely nafty je signál, který vysílá dohoda obou prezidentů. Pokud ústupek Ameriky měl Putina přimět k serióznímu jednání o Ukrajině, pak má daleko k tomu, aby přesvědčil muže, který považuje trpělivost za strategii. Myslí si totiž, že si jednotu Západu může koupit za několik tankerů s naftou.

Americký plán nabízí mír. Ukrajina přijde o území, Rusko o peníze

Amerika mu tedy paradoxně posloužila jako hůl na Kyjev. Washington Zelenskému může hrozit zastavením zpravodajských informací, které ho chrání před balistickými raketami, a zastavením dodávek amerických zbraní, které evropské vlády dodávají na Ukrajinu. Ukrajina by mohla přežít obojí, dokud jí bude pomáhat Evropa. Buduje si svůj obranný průmysl, na zaměření rafinérií nepotřebuje americké satelity. Ale přesto: Bez včasného varování budou balistické střely dál zabíjet Ukrajince.

Musk nabídl řešení pro Ukrajinu a dostal za vyučenou

Naděje na řešení vyhasíná. Kyjev potřebuje Starlink ke sledování ruského území, aby ničil mobilní raketové rampy. Avšak podpora Elona Muska Trumpova volání po novém vedení Ukrajiny naději na tuto pomoc vzdaluje.

Útoky na sociální síť X přišly i z Ukrajiny, uvedl její majitel Musk

Zelenskyj se může utěšovat jednou věcí. Jen málo věcí sjednocuje Ukrajince tak efektivně jako požadavek amerického prezidenta uspořádat volby ve válečném stavu, myslím si. A navíc znechucení z korupčních skandálů na straně amerického prezidenta může ukrajinského lídra posílit v zahraničí.

Lidé kolem Trumpa opět jednají o nákupu aktiv Lukoilu mimo Rusko

Reálné škody jsou však jinde. Sankce měly prezidenta Putina oslabit. Jakmile se objevily ústupky s cílem zlevnit před volbami naftu o pár centů, staly se předmětem obchodování, kdo nabídne nejvýhodnější podmínky. Každý obchodník, pojišťovatel a kupec ruských barelů se poučil, že se o sankcích dá jednat. A to pro Kreml znamená mnohem víc, než to, co vydělá na naftě.

Alexandr Koljandr, The Spectator

—

Pozn. red.: Alexandr Koljandr je ředitel společnosti Eurasia Group, kde se zaměřuje na politiku a ekonomiku Ruska, Ukrajiny a širšího regionu Eurasie. V minulosti působil jako novinář pro The Wall Street Journal a jako bankéř v Credit Suisse. Narodil se v ukrajinském Charkově a žije v Londýně.

1 komentář

  1. Musím bohužel konstatovat, že autor ve svém zamyšlení nechápe obecnou podstatu.
    Třeba těsně po roce 1989 ji tehdejší politici, z nichž někteří už nejsou mezi námi, chápali naprosto přesně. Bylo jim jasné, že svět a globální politiku ovlivňují pouze impéria, což jsou socioekonomické celky velké tak, že si v podstatě vystačí samy. Když si vystačíte sami, přátele k ničemu nepotřebujete. Jen spojence případ od případu, když si vezmete úkol takový, že je buď nad vaše síly, nebo nechcete nést náklady jen vy sami. Proto hlavní heslo po roce 1989 bylo – vstup do EU (tehdy ji ještě neměli v pařátech komunisté) a hlavně vstup do NATO. Pak jste jako člen celku tak velkého, že je nemožné ho buď plně porazit, nebo plně ovládnout, v relativním bezpečí. V bezpečí tím, že jste někde ukotveni. To je to obecné.
    To však nebyl a není případ Ukrajiny, proto se to vyvíjí tak, jak se to vyvíjí. A vyvíjí se to pro ni nepříznivě. Je příliš malá na to, aby zapadla do zájmu západu a příliš blízko Ruska, aby to o ni nemělo zájem. Ostatně, co se týče globální politiky, tak tím, že pokud by měla být Ukrajina v NATO, tak nebude Ukrajina žádná, vyhrožoval Putin už prezidentovi Bushovi. Podle mne je současná situace a předchozí vývoj docela zákonitý. Když si vezmete další obecný fakt, že za situace kdy globální politiku ovládají impéria, tak uzavřené světové dohody a smlouvy mají platnost jen do okamžiku, kdy minimálně z části naplňují jejich zájmy. Pokud přestanou naplňovat, nebo jsou dokonce v rozporu s nimi, stanou se jen cárem papíru. To nakonec vidíte nejen na Krymu, ale i na snaze zabavit ruská aktiva. Zájem EU je, aby Rusko svých cílů nedosáhlo a k tomu jsou potřeba peníze. Tak je tlak, aby v rozporu se smlouvami byly zabaveny. Takhle to funguje vždy u všech a za všech okolností! A to se týká i odporu Belgie v této věci, která má zase své zájmy ve věci zabavení aktiv, tak na platnosti trvá. Jinými slovy, prezidentu Trumpovi by jeho krok s naftou mohl vyčítat jen ten, kdo podstatu globální politiky nechápe. Ať se nám její projevy líbí, nebo ne, ale jsou realitou.
    Co z toho plyne pro nás, jako ČR? To je vždy to, oč tu běží. Není to primárně Ukrajina, není to ani jak dopadne, není to ani to, jestli Rusko vyhraje, nebo ne. Z hlediska zájmu ČR se jedná o zájem až jako druhý v řadě. Tím samozřejmě nechci říct, že na tom vůbec nezáleží, že nás výsledek neovlivní. To ne, ale mluvím o životním zájmu ČR. Ne o životním zájmu jiných zemí. Pro nás je klíčové to, jak si stojí ten obrovský socioekonomický celek s názvem EU, který svou velikostí a stále jistou ekonomickou úrovní do jisté míry impériem je a jehož jsme členem. Impériem sice jako slunce večer už pomalu zacházejícím, ale stále ještě dost silným na to, aby ho bylo možné jen tak snadno vnějšími silami ovládnout. A zde je to také v tom obecném zcela jasné. Takové celky nebývají poraženy vnějšími silami, ale vždy se rozpadají impotentní politikou zevnitř. A pak stačí vnějšími silami cvrnknou a ony se sesypou. Takže nyní rozhodně žádné více Evropy stávajícího stavu jako řešení problému, ale nejprve vyrvat EU z ruk zeleným komoušům, kteří tento celek mají doslova jako hračku pro svoje zelené rejdy a nastartovat skomírající ekonomiku jako zdroj pro financování všeho. A následně se můžeme zamýšlet, jak „moc Evropy zbavené zelených komoušů“ je v zájmu jednotlivých členů potřeba.

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here