Podle nejnovějších údajů Eurostatu, statistického úřadu EU, dnes žije u rodičů 46 procent mladých Čechů ve věku 18 až 34 let. Před dvaceti lety to bylo 53 procent. Z dlouhodobého pohledu se tedy jedná o zlepšení. Aktuální situace ale dobrá není.
Data Eurostatu i ukázala výrazné rozdíly mezi pohlavími. Zatímco u rodičů zůstává více než polovina mladých mužů, u žen je to jen necelých 38 procent. Češky přitom zakládají vlastní domácnost už kolem 24 až 25 let, zatímco muži až poté, kdy dosáhnou 27. roku věku.
Jak si žijí mladí doma i mimo něj
Mezi hlavní důvody, proč mladí lidé žijí s rodiči, patří vysoké ceny nemovitostí, ale i nájmů. Svou zkušenost s tím předkládá 25letá Zuzana, která odešla z malého města za prací do Prahy a bydlí ve sdíleném pronájmu.
„Kdybych tuhle práci mohla dělat doma, odkud pocházím, určitě bych od rodičů neodešla. Z platu sotva vyžiji. Podnájmy v Praze nejsou zrovna levné. Takhle si nikdy nevydělám na to, abych si mohla vzít hypotéku. Kdybych bydlela u rodičů, mohla bych si každý měsíc něco ušetřit,“ říká.
Kulhánek: O zvýhodněných úvěrech na bydlení nyní neuvažujeme
Ušetřit peníze by si podle svých slov mohla na to, aby si časem vzala hypotéku, nebo si najala pronájem, jenž je v městysu, odkud pochází, přece jen levnější než v Praze. Slečna Zuzana, která je i navzdory existenčním potížím ráda, že se osamostatnila, to uvedla v průzkumu agentury MMS pro pojišťovnu Uniqa. Zajímavé jsou i zkušenosti dalších mladých účastníků průzkumu.
Průměrný věk, kdy mladí lidé v EU odcházejí od rodičů a bydlí sami
Například 26letému Adamovi je doma dobře. S nějakým osamostatněním proto nespěchá.
„Máme dobré vztahy. Každý den, když přijdu z práce, máma uvaří něco dobrého. Dáme si večeři, s tátou koukáme na fotbal. Jsem jejich jediný syn, podle mě by jim bylo smutno, kdybych odešel. A já bych byl někde v podnájmu sám? Takhle je nám líp,“ říká.
Nemovitosti v Česku zdražily za posledních devět let o 124 procent
Také ale dodává, že jednou si určitě koupí na hypotéku něco vlastního. A dokonce se na to prý i připravuje.
„Na domácnost se souhlasem rodičů nepřispívám, takže si můžu spořit,“ vysvětluje, aniž by upřesnil, kolik si již naspořil.
Čím dál více mladých lidí rezignuje na sen o vlastním bydlení
Pěkný je i příběh 27letého Tomáše, který se po studiích v Praze na čas vrátil domů, kde ale dlouho nevydržel.
„Neměl jsem žádné soukromí. Táta pořád kontroloval, co jsem koupil do lednice, kam jdu, kolik utratím… Původně jsem se chtěl odstěhovat, až si najdu přítelkyni. Ale udělal jsem to dřív, musel jsem to udělat,“ vysvětluje.
Oproti mnohým ostatním měl Tomáš velké štěstí, protože se měl kam nastěhovat.
„Nemám sourozence a zdědil jsem byt po babičce,“ popisuje s tím, že babička daný byt koupila velice levně od obce v době, kdy ta obecní byty privatizovala.
Nedostupnost bydlení staví rodiče a děti proti sobě
Podle ředitele pojišťovny Uniqa Rastislava Havrana rozmanité zkušenosti mladých lidí s bydlením ukazují i na to, jak odlišně různé generace chápou spojení rodiny a otázky zajištění vlastního bydlení. Odvolává se na zjištění zmíněného průzkumu.
Loni stouply výdaje na příspěvek na bydlení o 14 %. Přesáhly 20 miliard
Z něj vyšlo, že 56 procent mladých lidí do 35 let si myslí, že by rodiče měli svým dětem bydlení zajistit. A to třeba prostřednictvím pomoci s koupí bytu či přenecháním nemovitosti.
„Starší generace avšak mají pohled na zajištění bydlení podstatně jiný. To, že by rodiče měli dětem zajistit bydlení, případně jim s ním zásadně pomoci, si myslí jen 29 procent lidí nad 55 let,“ říká Havran.
Tento rozdíl v očekávání podle něj ale i často vytváří mezi rodiči a dospělými dětmi napětí, které není na první pohled vidět. Mladí dospělý totiž často s finanční pomocí rodičů automaticky počítají, zatímco ti ji považují spíše za výjimečnou či dobrovolnou.
Míra nadměrné zátěže nákladů na bydlení v % / modře všichni / zeleně 19 až 29 let
[Zdroj: Eurostat]
Zkušenosti s rozdílností vnímání, co je u vlastního bydlení ve vztahu rodiče – děti a obráceně „normální“, má ze své praxe i psycholožka Kornélia Ďuríková ze slovenské neziskové organizace Liga za duševné zdravie. Podle ní z napětí rozdílného vnímání tématu zajištění bydlení mezi rodiči a dětmi často vznikne i přímý konflikt. Což je podle ní problém, protože obě skupiny se potýkají se stejnou bariérou. A tím je nedostupnost bydlení.
„Někteří mladí lidé v některých profesích – například začínající učitelé – prostě jen těžko ufinancují podnájmy či hypotéky, a proto doma zůstávají déle,“ doplňuje i prostý fakt.
Kulhánek: O zvýhodněných úvěrech na bydlení nyní neuvažujeme
Zároveň zdůrazňuje, že i společné bydlení by mělo mít jasné hranice. To znamená, že dospělí potomci by se měli finančně podílet na společném chodu domácnosti.
„Děti zároveň ale nemohou očekávat, že pomoc rodičů bude automatická a nekonečná. Je třeba si také ujasnit, o jak dlouhé období půjde. A ze strany rodičů pak spíše podporovat mladé lidi v samostatnosti,“ vysvětluje.
Jinde problém nemají. A jinde ho mají ještě větší
Data Eurostatu ukazují, že situace, která panuje v Česku, není automaticky daná. Například mladí Skandinávci podle evropských dat opouštějí rodiče kolem 21. až 22. roku.
Jinde jsou na tom rodiče a děti z hlediska bydlení ale ještě hůře než v Česku. Například ve Španělsku, Itálii a Řecku je běžné zůstávat doma i po třicítce. Není bez zajímavosti, že k těmto zemím se v posledních letech nečekaně přiblížilo i Slovensko.
„Slováci se osamostatňují až těsně před 31. narozeninami. To je o více než pět let později než v Česku,“ uvádí Rastislav Havran.
Kornélia Ďuríková k tomu dodává, že „ideální čas dětí“ pro odchod z domova je vždy individuální a navíc se to liší podle kulturního rámce každé z evropských zemí. Jedno je ale podle ní docela jisté.
„Problém nastává pokaždé, když jistě chce mladý dospělý od rodičů odejít, ale nemá dost financí na hypotéku či podnájem. To může mladé frustrovat, vyvolávat vnitřní napětí na obou stranách a postupně i konflikt v rodině,“ opakuje.
Radu na to, jak zvýšit příjmy [nejen] mladých a současně zlevnit bydlení v Česku nebo na Slovensku, nemá, tak alespoň doporučuje, jak nepříjemnou situaci zvládnout. Vše je podle ní o komunikaci a vzájemném pochopení reality toho druhého.
Důležité je i to, zda mladý dospělý odpovědnost za svou vlastní střechu převezme a nespolehne se jenom na péči rodičů, případně jiných osob. Podle ní platí, že když se prostě snaží a hledá možnosti, jak se o sebe sám postarat, je to vždy lepší, než když se nesnaží a zůstává závislý na rodičích, případně jiných osob.
–RED–
V ČR je prý velmi nízká porodnost. Dokonce nižší, než za druhé války. A signalista Fiala řekl, že neví, proč by měl být sebekritický, když je moderním a úspěšným premiérem. Za socialismu stát dával novomanželům i nevratné půjčky. Dal se za babku pořídit okál.
Tak to si mladí myslí dobře. Dřív to tak bývalo, že staří mladým s bydlením pomáhali. A to je také jeden z důvodů, že se mladým ty děti rodily. Dneska někteří starší peníze projezdili k moři a na mladé ukázali dlouhý nos. Co se pak diví, že nemají vnoučata?
Začít v bydlení od rodičů a šetřit na bydlení pro děti, tak by to mělo být. Moji rodiče měli nás 3 děti a každému dali dům. Stejně tak já pro svoje děti. Je těžké začínat život s hypotékou a k tomu mít malé děti.
Nechce ten článek ozřejmit spíše to, že jste podle moderních pořádků v EU společnosti ve své životní snaživosti zapomněla ještě přesně na takového týpka, jak na vás v názorné pozici hledí z obrázku?