Teď, před Vánoci, na trh přišly vzácné a dosud oficiálně nevydané nahrávky a mixy hudební skupiny The Beatles. Rob Crossan, rodák z Liverpoolu, si ale myslí, že by vydavatelé už měli přestat kopat ve zlatém dole legendární britské kapely.
Jeho komentář, který vyšel v britském konzervativním listu The Spectator, pro FinTag přeložil Michal Achremenko. Rob Crossan v něm mimo jiné píše, že příčetní fanoušci The Beatles jsou oprávněně rozhořčení konáním cynických zlatokopů.
—
Jako většina novinářů na volné noze mám plný notes poznámek pod heslem „Nápady, které nikdy nepoužiju, protože pochybuju, že by někoho zajímaly. Také jsou trochu bláznivé a asi na nich nic moc nevydělám.“
V první polovině tohoto mého dlouhého seznamu mám i poznámku s prozatímním názvem „Boj o perný den“. A to znamená, že i já přispěji do té nekonečné debaty o dalším vydávání a oprašování všeho, co kdy Beatles „někde a nějak“ nahráli.
Začnu svou teorií. Podle mě John Lennon v New Yorku nenapsal a nenahrál žádnou dobrou písničku. Album John Lennon / Plastic Ono Band a album Imagine nahrál v Británii a album Double Fantasy napsal na Bermudách. Také si myslím, že album Beatles for Sale mělo zůstat jen v rozsahu EP [MaxiSingle či 12″/inch, pozn. red.]. A to proto, že nic z něj nestálo za vydání, s výjimkou několika písniček, jako jsou:
Abych se svými nedovařenými myšlenkami prorazil mezi hudební publicisty, přidám ještě další klišé. Totiž já si myslím, že nově vydané vyblýskané raritní nahrávky The Beatles Anthology [díl čtyři, pozn. red] nás dostaly do bodu, kdy bychom měli skončit s vydáváním cokoli vzácného a raritního od Beatles. Zvuk „drceného kovového sudu“ by možná Lennona inspiroval, aby ho v 60. letech zařadil do svého experimentálního alba s Yoko Ono, ale pro dnešního posluchače, je to už jen skřípající kakofonie. To i navzdory tomu, že chápu, že i za fušerský výrobek nejeden skalní fanoušek Fab four [slavná čtyřka, pozn. red.] Apple Records a dalším zúčastněným ochotně zaplatí. A to proto, že musí mít ve sbírce všechno bez ohledu na úroveň kvality.
My lidé z Liverpoolu a The Beatles
Vyrůstal jsem na předměstí Liverpoolu. A tak vím, že město, kde se kapela zrodila, k ní má jiný vztah než jinde ve světě. A nejde jenom o její hudbu, i když o ní jde samozřejmě především. Jak to myslím?
My, kteří jsme v Liverpoolu vyrůstali, jsme vždycky věděli, že nám dojatí [třeba] norští turisté zaplatí pintu piva. I od nich vysomrujeme drink navíc. A vykouříme s nimi [jejich] brčko trávy, tehdy nazývané „herbal jazz cigarette, ještě dřív, než si nábožně osahují patník u cesty, o který si John spolu s Paulem opřeli kolo. Když jim bylo šest let…
Také nikdy nezapomenu, jak jsme se potměšile společně s dospívajícími přáteli vysmívali těm, kteří s úctou a pokorou vstupovali do Cavern Clubu, v němž Beatles začínali. Aniž by ale i jen tušili, že původní Cavern Club se dávno zboural, aby udělal místo ventilační šachtě, která se nikdy nepostavila. No, byli jsme hloupí.
Přesto si ale myslím, že jsme měli v sobě víc solidnosti, než mají ti, kteří stojí za nynější lavinou bezcenných vykopávek od Beatles. A to hlavně kvůli tomu, aby vydělali peníze a dál udržovali při životě vlnu nekritického obdivu k počáteční aktivitě „kluků,“ kteří se zhruba od roku 1964 objevili na březích řeky Mersey.
Prostě není toho už tak dost?
Na Spotify je dnes playlist všech i začátečnických pokusů, které skupina nahrála v profesionálních studiích. To včetně všech variant studiových nahrávek. Také existují živé nahrávky BBC a nekonečný počet antologií. Jde téměř o 40 hodin „oficiálních“ nahrávek Beatles. Podle mě je to úžasný počin, když si uvědomíme, že skupina nahrávala desky sedm let. Ale i tak si myslím, že už je toho dost.
I když se považuji za velkého fanouška Beatles, dobře vím, že jsem jen slabý odvar v porovnání s fanatiky, kteří kapele věnovali celý svůj život. Třeba tomu, aby zjistili, co měl George Harrison k obědu, než šel nahrávat „Savoy Truffle„. Ti samí fanoušci mají i svoje webové fórum, na němž už 13 let řeší, kdy konečně přijde druhý díl třísvazkové biografie o Beatles, vedle níž jsou třeba biografie velkých světových historických postav pouhým čtyřverším. Pokud to nevíte, první díl této biografie, který vyšel v roce 2013, má v rozšířené verzi 1 500 stránek. A to pokrývá aktivitu skupiny jen do vydání písně „Love Me Do“ v roce 1962.
Ale znovu…
Nově vydané nahrávky The Beatles se skládají v drtivé většině z nahrávek, které už byly někdy vydány. Ale ani jedna z těch třinácti vykopávek, které teď „konečně“ oficiálně nově přichází na trh, nepřináší nic nového [Set The Beatles – Anthology 4 má celkem 36 skladeb, pozn. red.].
Bob Geldof sklízí kritiku za pomoc Africe. Jděte do háje, říká kritikům
Můj názor tedy je, že po více než pěti desetiletích od rozpadu The Beatles je načase nechat Brouky na pokoji. A užívat si to, co od nich už máme. To už je samo o sobě kolosální dílo. Navíc mám i za to, že by bylo dobré, kdyby nám dali pokoj a neobtěžovali nás objevy nahrávek „ztraceného basisty Stuarta Sutcliffa“ [britský malíř a hudebník, který byl rok a půl členem hudební skupiny, pozn. red.]. A aby nás neobtěžovali ani filmovými záznamy hamburských vystoupení The Beatles.
Prostě a jasně: To, co nám „nová antologie“ sděluje, je to, že nic od Beatles, co má skutečnou hodnotu, se v šuplících a ve studiích nejspíš už nenajde. Občas se sice něco vynoří, údajný Svatý grál dosud nezveřejněných nahrávek The Beatles, jako třeba Carnival of Lights. Ale podle těch, co to slyšeli, je to jen jakýsi nástřel písně Revolution 9.
Tedy, abych to už konečně shrnul: Promiň, Georgi, to nepláče tvoje kytara, ale naše peněženky nad okoralými drobky z hostiny slavné čtyřky.
Rob Crossan, The Spectator
