Liberální stát, jeho žurnalisté a vybraní akademičtí jezdci apokalypsy neustále brojí proti radikalizaci veřejnosti. Za viníky označují populisty, fanatiky či těžko kontrolovatelná sociální média. Přehlížejí ale hlavního viníka – samy sebe!
Uvádí to publicista Stephen Daisley v britském konzervativním magazínu The Spectator. Jak píše v článku The British state radicalised me, tvrdí to jako někdo, koho se britskému státu radikalizovat skutečně podařilo. A to rozhodnutím udělit britské občanství Alaahu Abd El-Fattahovi Obimu i ho navrátit do Velké Británie. A to vše za nadšeného přispění premiéra Keira Starmera, labouristy.
[Alaa Abd El-Fattah Obi je egyptsko-britský politický aktivista. V Egyptě ho odsoudili na bezmála 20 let za šíření poplašných zpráv a účasti na násilných protestech. Jeho rodina ale zahájila hladovku před londýnským ministerstvem zahraničí. Alaa Abd El-Fattah Obi byl tak propuštěný a za přispění britského premiéra Starmera se vrátil do Británie. To přesto, že na sociálních sítích vyjadřoval rasistické názory a vyzýval k vraždám policistů, pozn. red.]
Nedávný návrat Alaaha Abd El-Fattaha Obiho do Velké Británie z Egypta a premiérovo potěšení z tohoto vývoje mě přinutilo užívat červené prášky. Možná si vzpomenete na film Matrix, v němž červené pilulky symbolizují tvrdou realitu před milosrdnou iluzí.
Jak jsem změnil smýšlení
Není to tak dávno, kdy jsem byl nadšeným bojovníkem za liberální multikulturalismus. Shovívavý vůči kritice islamismu a pohoršený tichým nesouhlasem mého okolí s přistěhovalectvím a schvalováním imigrace. Konejšil jsem se tím, že jde o vady, které napraví realistický liberalismus. To je pryč. Dneska se k mému zděšení nečekaně nacházím na straně kritiků multikulturalismu. Pociťuji skepsi ohledně masové imigrace. A myslím si, že získat britské občanství by mělo být mnohem obtížnější, než je tomu nyní.
Do tohoto dříve nemyslitelného stavu mysli jsem nedospěl snad kvůli tomu, že by mě Elon Musk nakazil svým krajně pravicovým algoritmem, ale protože můj britský stát vytrvale pokračuje ve svém sebepoškozování. Tím, že jedná v neprospěch „svých lidí“ a naopak preferuje ty, kteří mu škodí.
Muslimy nazval kolonizátory. Británie mu zakázala vstup do země
Conquestův Třetí zákon [satirické politické zákony Roberta Conquesta, pozn. red.] praví, že nejjednodušší způsob, jak vysvětlíme počínání jakéhokoli úřadu, je předpoklad, že ho ovládá klika našich nepřátel. Dlouho jsem tomu nevěřil.
Britský stát přece nemohou řídit jeho nepřátelé. Teď už ale mám vážné pochyby. Kdyby ho řídili jeho přátelé, přece by nepřijímali taková rozhodnutí, jež nejsou dobrá pro Británii. A to třeba už kvůli tomu, aby odvrátili toto podezření a podali přesvědčivý důkaz o tom, že Whitehall na prvním místě prosazuje mé, tedy národní zájmy. Ale ne!
Řídí Británii její nepřátelé? Obávám se, že ano
Britský stát ovládá nepřítel nikoliv ve službách jiného státu, ale jakéhosi spolku Russel Group [sdružení 24 veřejných výzkumných univerzit, pozn. red.]. Je smutné, že tři roky strávené na britské univerzitě vyprodukují tolik lidí, kteří považují úsilí o zachování britských národních zájmů za něco nechutného a zvláště zarážející je to, že je britských stát zaměstnává na plný úvazek.
Premiér Keir Starmer patří k lidem, které můžeme nazvat po-národní proceduralisty. takové lidi nejvíc zajímá „proces“! Mají za to, že jen proces je racionální, nepošpiněný soudností a diskriminací. Že jej plně ovládají daná pravidla a konvence sepsaná tak, aby tento proces ochránily před upřednostňováním soukromých zájmů a dnes už i vrtochy demokracie. Kam dnes jistě spadá i rozhodování v neprospěch národních zájmů.
Neříkám to jen tak. Jednání o propuštění Alaa Abd el-Fattaha z egyptského vězení a jeho příjezd do Velké Británie je toho zřetelným důkazem. I v tomto případě šlo o čistý proceduralismus. Aniž by se ale kdokoli zdržoval tím, zda je to správné, či nikoliv. Středopravicoví Starmerovci, ti, co nám vládnou, jistě ne.
El-Fattah před několika málo lety na sítích podněcoval: „Považuju vraždu kolonialistů, zvláště sionistů, za hrdinský čin. Musíme jich zabít více.“ Jinde zase napsal: „Nacistická genocida Židů je výmysl, vždyť jich tu tolik zůstalo.“
Samozřejmě, nyní prohlašuje, že jsou tato jeho slova vytržena z kontextu. Tvrdí, že to myslel takto: „Milí sionisté, nemluvte se mnou, prosím. Jsem násilník, který podporuje zabíjení všech sionistů včetně civilistů, tak si trhněte.“ Ale i prohlásil, že policisté nejsou lidská stvoření a že bychom je měli pozabíjet všechny. Brity pak nazval „psy a opicemi.“
Antisemitismus a fašismus je na pochodu
Takže to je on, jehož příjezd do Británie našeho premiéra Starmera tolik potěšil. A to tak, že jeho případ označil jako svou „top prioritu“ i své vlády. Skutečně se nepletou někteří naši i další politici, pravicoví i levicoví, kteří tohoto muže nazývají Nelsonem Mandelou našich dní?
Je těžké brát vážně varování našich představitelů, že nacismus je na pochodu, že nesmí dostat ani halíř, když nám ale na druhé straně jedním dechem tlačí do hlavy, že musíme přivítat v naší zemi člověka, jako je Alaa Abd el-Fattah Obi.
Na životech Evropanů záleží! Lidé si připomínají oběti v Británii
Je otřesné slyšet, že dlouho uznávané normy svobody projevu neplatí pro odhalování obráceného rasismu a extremismu. A je těžké si přiznat, že muž, který obhajuje zabíjení sionistů, muž, který razí čiré zlo, odolává našim starým dobrým normám. A to ještě s posvěcením těch, kteří řídí náš stát.
Také je nemožné přijmout jejich rétoriku, že příspěvky na sociálních sítích dospělého el-Fattaha z let 2000 až 2010 jsou jen nějaká „neškodná a dávná minulost“, zatímco poznámky jistého školáka, Nigela Farageho [předseda opoziční Strany nezávislosti Spojeného království, pozn. red.], ze 70. a 80. let minulého století by tohoto politika měly diskvalifikovat z veřejného života.
Alaa Abd el-Fattah není Brit!
A je mi docela jedno, co má napsáno na papíře. Jeho jediným spojením s touto zemí je jeho matka narozená v Londýně. Ale zákon o občanství podle místa narození se od té doby změnil. Což jen potvrzuje přínosnost zpřísňování pravidel v této věci. Tím říkám to, co bych ještě před několika lety nevypustil z úst. Totiž že získání britského občanství by mělo být mnohem, mnohem složitější. Zvlášť pro lidi, kteří přicházejí ze zemí a kultur, kde panuje extremismus, protibritské nálady a antisemitismus.
Herzogův park v Dublinu vadí. Lepší by byl Park Svobodné Palestiny
Myslím si, že bychom měli vycházet z principu, že lidé, kteří nenávidí Británii a přišli k nám, aby tu žili, zde nejsou vítáni. A měli bychom přijmout politiku vystěhovávání usazených migrantů a odebírání občanství ne-národním obyvatelům, kteří přinášejí a živí nenávistné a extremistické ideologie ze svých rodných zemí.
Raději bych tohle neříkal. Raději bych dál pěl chvalozpěvy na multi-kulti diverzitu strany New Labour. A také mě mrzí, že kvůli mému názoru o nutnosti přiostřit liberalismus, abychom zachovali liberální Británii, nejspíš zase přijdu o další z přátel.
Komentář: Dezoláti i sluníčkáři, přemýšlejte! Nebo „nás“ zničíte
Ale musím. Jako Brit jsem jednoznačně přesvědčený o tom, že nesmíme dovolovat vstup do Británie lidem, jako je Alaa Abd El-Fattah a jemu podobným.
Ne, nezradikalizovala mě pravice, zradikalizoval jsem se sám. Zradikalizovala mě naše vláda ruku v ruce s lidmi a spolky, jako je například Amnesty International, která loni v září označila propuštění el-Fattaha z vězení jako „skvělou zprávu“.
Stephen Daisley, The Spectator
Stephen Daisley je pravidelným přispěvatelem magazínu The Spectator a sloupkařem Scottish Daily Mail. Jeho text pro FinTag přeložil Michal Achremenko.
