Česko má letos s Francií víc společného než kdy jindy. České předsednictví Radě EU navazuje na francouzské a Francie patří se Švédskem, které následuje po Česku, k těm zemím, s nimiž bude Česko úzce koordinovat evropskou agendu.
Má to však jeden háček, letos v dubnu se ve Francii konají volby. A je známo, že výsledek voleb není jistý do doby, než se volby uskuteční. A pokud ve volbách nezvítězí bývalý investiční bankéř a nynější prezident Emmanuel Jean-Michel Frédéric Macron, Česko může být ze strany Francie i velice zaskočeno veletočem v přístupu k evropské agendě.
„Až Macron oficiálně vstoupí do předvolebního boje, pravděpodobně příští týden, bude muset najít způsob, jak Francouzům osladit každodenní živobytí. Ale jak? Všechny peníze, které utratil do dubna, se zdají být pleněním veřejných fondů ve prospěch jeho kampaně. A jeho dlouhodobé sliby znějí příliš vágně a pomíjivě,“ hodnotí Macronovy vyhlídky někdejší zahraniční dopisovatel britského listu Independent John Lichfield.
Ten strávil 20 let v Paříži a v článku It’s the (French) economy, stupid. But whose economy? bruselského listu Politico se snaží odhadnout, jak volby ve Francii dopadnou. A nabízí i ne nezajímavé paralely s volbami v USA v roce 1992, ale také s prezidentskými volbami ve Francii.
Je to o [francouzské] ekonomice, hlupáku….
Do prvního kola prezidentských voleb zbývá zhruba deset týdnů a tamější ekonomika je na tom celkem dobře. Loni vzrostl hrubý domácí produkt [HDP] o sedm procent. Což bylo nejvyšší tempo za posledních 50 let a vůbec nejvyšší v zemích skupiny G7 velkých průmyslově rozvinutých zemí. Nezaměstnanost v zemi činila osm procent. Byla tak nejnižší za posledních 15 let.
Pokud tedy budeme aplikovat známý výrok, jak píše John Lichfield, úspěšného manažera první prezidentské kampaně Billa Clintona Jamese Carvilla – „je to o ekonomice, hlupáku“, měl by po 10. a 24. dubnu dosavadní prezident Macron pohodlně vklouznout do svého druhého mandátu v Elysejském paláci.
[Pozn. red.: „Je to o ekonomice, hlupáku!“ Tak poučoval James Carville v roce 1992 své podřízené, jaké mají být priority prezidentské kampaně Billa Clintona.]
Avšak jen možná… To závisí na tom, jak si vysvětlíme Carvillův výrok. Ten se totiž netýkal „oficiální ekonomiky”, ale „pohledu bohatších voličů na svoji vlastní situaci“.
Francouz Michel Fache může být klidný, své dluhy má splacené
Alespoň to tvrdí John Lichfield, který v roce 1992 referoval o amerických volbách a cestoval po tamních státech. Americká ekonomika se podle něj několik měsíců před volbami také – stejně jako ve Francii – podstatně zlepšovala a vrcholu dosáhla těsně po volbách.
„Ale už během kampaně bylo evidentní, že stoupající HDP voliči z amerického středozemí nevzali v úvahu. A tak Clinton nad Georgem H. W. Bushem zvítězil,” píše Lichfield.
O 30 let později ve Francii
Podle Lichfielda si Macron a jeho ministr financí Bruno Le Maire zaslouží obdiv nad tím, jak provedli francouzskou ekonomiku pandemií. Byť Francie na to vynaložila obrovské náklady a zvýšila své zadlužení.
Avšak i Francie má podle něj své středozemí, kde je nálada podstatně chmurnější, zvláště mezi lidmi s nízkými a středními příjmy. A dodává, že i když byla oficiální míra inflace v roce 2021 pouhá 2,8 procenta, nízkopříjmových skupin obyvatel se tento úspěch netýkal.
Předkládá i argumenty:
- Náklady na energie stoupají i ve Francii. Topný plyn, který se využívá hlavně na francouzském venkově, zdražil za prvních devět měsíců loňského roku o 57 procent.
- Cena benzinu a nafty je nyní o 10 centimů vyšší než v dobách, kdy v roce 2018 proti stoupajícím cenám pohonných hmot protestovaly na venkově Žluté vesty.
- Nájmy a ceny domů zdražují.
- Stoupají ceny potravin v souvislosti s růstem cen komodit na celém světě.
- Za vyšší mzdy nedávno demonstrovali lidé ve 270 francouzských městech.
- Na pravém křídle voličů byly dříve hlavními tématy imigrace a národní identita [Macronova slabina, pozn. red.], teď jsou tato témata až na čtvrtém místě.
- Veřejná debata nefunguje. Jak v kampani, tak v médiích chybí spojení s každodenní realitou, zvláště pak modrých límečků. Což potvrdil Laurent Berger z konfederace francouzských odborů [CFDT].
A co s tím nyní udělá Macron
Lichfield dále odkazuje k výsledku průzkumu veřejného mínění agentury Ipsos. Ten potvrdil, že životní náklady budou hlavní téma letošních francouzských prezidentských voleb. Což si podle něj uvědomuje i sám Macron, který doufá, že se mu podaří podpůrnými programy udržet inflaci pod čtyřmi procenty.
Jeho vláda proto již intervenovala proti stoupajícím cenám elektřiny. Donutila proto státní energetický gigant EDF, aby využíval finanční rezervy a prodával elektřinu svým maloobchodním konkurentům se ztrátou.
Macronův ministerský předseda, Jean Castex, minulý týden ohlásil 10% snížení daní na pohonné hmoty. Úleva přitom míří ke všem, kteří auto využívají ve své profesi.
Francie letos prohloubí dluh vůči HDP na více než 122 procent
A nejen to: Podpora ve výši 100 eur na náklady bydlení pro chudé a domácnosti se středními příjmy, kterou Macron slíbil loni v říjnu, dorazila na bankovní účty potřebných v uplynulých dvou týdnech.
Z růstu životních nákladů Macrona podle Lichfielda obviňovat nelze. Podobným problémům čelí ostatní vyspělé země. Ale „to není moje vina“ není argument, který by mu pomohl zvítězit ve volbách.
Má Macron jisté prezidentské vítězství? Nikoli…
„Není třeba se dívat za oceán, abychom našli historické paralely, jak stávající prezident propadl ve volbách, v nichž bojoval o druhý mandát, protože na život obyčejných lidí dopadaly těžké globální ekonomické podmínky,“ tvrdí Lichfield.
A předkládá paralely z francouzské historie: Prezident Valéry Giscard d´Estaing v roce 1981 volby prohrál, když po ropném šoku 70. let vypukla „stagflace“. To byla dosud nevídaná směs inflace, nízkého hospodářského růstu a nezaměstnanosti.
Prezident Nicolas Sarkozy prohrál v roce 2012 poté, kdy krize na trzích a krize eura v letech 2008 – 2011 způsobila kombinaci růstu nezaměstnanosti a růstu životních nákladů. Přičemž Sarkozy, právě tak jako nyní Macron, se tehdy odvolával na pro něj příznivé statistiky. Tedy data, která uváděla, že Francouzi během jeho vlády trvale bohatli.
„Avšak chudší lidé a lidé se středními příjmy, voliči, tehdy jako nyní, sledovali své vyprazdňující se peněženky a zvyšující se prosperitu nevnímali,” dodává Lichfield.
Jakou má Macron konkurenci
John Lichfield tvrdí, že pro Macrona hraje hned několik faktorů. Nezaměstnanost klesá a nestoupá jako v letech 1981 a 2012. V tehdejších volbách pomohla nespokojenost s ekonomikou ke zvolení socialistických prezidentů. A navíc – letos je francouzská levice rozhádaná a slabá. I navzdory jejím slibům velkého zvýšení sociálních plateb a minimální mzdy. A co Macronovi rivalové?
Krajní pravicový vědec, který se dal na politiku, Eric Zemmour je zajímavý jen tím, že mluví o dlouhodobém úpadku Francie. Další krajně pravicová kandidátka Marine Le Pen se ohání hlavně „le pouvoir d´achat“ [kupní silou], na níž založila svou kampaň. Přičemž nabízí jen “Macronovo” snížení daně z pohonných hmot. A k tomu se současně prohlašuje za velkou bojovnici proti změnám klimatu.
A centristická pravicová kandidátka Valérie Pécresseová slibuje 10% růst všech mezd pod 36 000 eur [cca 878 000 Kč] ročně. Dále pak už jen volá po omezení státních intervencí do ekonomiky.
Má Macron vítězství jisté? No, to je otázka…
Podle hodnocení Lichfielda tak moc nápadů Macronovi rivalové nepřinášejí, alespoň v oblasti ekonomiky. Macron má podle něj tedy štěstí, že má nepřesvědčivé protivníky. A alespoň prozatím zůstává pohodlně v čele před hlavním pelotonem. Což zvyšuje jeho šance na vítězství v prvním kole, které se koná 10. dubna.
Avšak Lichfield také připomíná, že Macronovy preference začínají povážlivě klesat. Což potvrdil nedávný průzkum veřejného mínění agentury IFOP pro list Journal du Dimanche. Ten ukázal pokles o čtyři body na 37 procent. A svou roli v poklesu preferencí sehrály hlavně stoupající životní náklady.
„Americký ekonom Paul Krugman nedávno napsal pro New York Times, že Francie byla v posledních dvou letech mezi velkými průmyslovými zeměmi ´hvězdou´ co do výkonu ekonomiky,“ uvádí pak v této souvislosti Lichfield.
Zároveň ale břitce dodává: „Ale ani jedno nezaplatí účty za plyn.”
Což podle jeho názoru před francouzské voliče klade klíčovou otázku: Čí je ta v New York Times a Financial Times tolik oslavovaná ekonomika, ona lokomotiva evropského růstu?
A i si odpovídá: Volby rozhodne to, kterých voličů bude více. Zda těch, kteří ve Francii finanční problémy nepociťují, nebo těch, kteří je pociťují pokaždé, když ráno vstávají do práce.
Michal Achremenko
Středozemí snad středozápad