Ekonomové upozorňují na rostoucí riziko stagflace. Tu definuje vysoká inflace, nejistý výkon ekonomiky a vysoká nezaměstnanost. Spouštěčem stagflace bývá šok v ekonomice a velký objem peněz v ní.
„Stagflační rizika kvůli přetrvávajícím překážkám v nabídce, růstu mezd a vyššímu zdanění jsou evidentní,“ uvedl včera [17.11.] na tiskové konferenci investiční společnosti Amundi její hlavní investiční stratég Pascal Blanqué.
Pojem stagflace definuje ekonomiku zasaženou vysokou inflací, stagnujícím růstem a vysokou nezaměstnaností. K stagflaci přitom dochází v momentě, kdy společnost zažije nečekaný otřes a vlády a centrální banky se pumpováním peněz do ekonomiky snaží udržet nezaměstnanost pod její přirozenou úrovní. Stagflace jako taková pak nastoupí ve chvíli, kdy peníze pro jejich množství v oběhu ztratí na hodnotě a vlády a centrální banky jsou donuceny omezit svou podporu.
Stagflace v praxi: Ropná krize v 70. letech
Typickou ukázkou stagflace byla ropná krize v 70. letech minulého století. Organizace 13 zemí vyvážejících ropu [OPEC – Organization of Petroleum Exporting Countries] v říjnu roku 1973 uvalila embargo na západní země. Nedostatek ropy v západních zemích prudce zvýšil její ceny, což se promítlo do zdražení energií a následně do růstu cen zboží a služeb.
Situace tvrdě dopadla hlavně na Spojené státy. Šok z rychlého růstu cen ropy v zemi vyvolal ekonomickou recesi, která trvala déle než rok. Přitom ale rostly ceny a již v roce 1974 dosahovala tamější inflace dvojciferných hodnot. Spolu s ní rostla i nezaměstnanost, která se vyšplhala k deseti procentům.
Amerika se tehdy spolu s dalšími významnými ekonomikami ocitla v začarovaném kruhu. Usilovala o rychlé nastartování ekonomiky, které ale srážel nedostatek pracovních příležitostí a nechuť domácností ke spotřebě. To kvůli obavám z budoucnosti.
Podpora vlád a centrálních bank
Od 70. let minulého století politici a ekonomové významně vylepšili způsoby reakcí na ekonomické problémy. Standardem se od roku 2008, kdy svět zasáhla finanční krize, stalo takzvané kvantitativní uvolňování. To je to známé „tištění peněz” centrálními bankami.
Což v praxi funguje tak, že vláda vydá dluhopisy, ty nakoupí zejména institucionální investoři, jako jsou banky, fondy nebo pojišťovny, které je následně se ziskem [dnes někdy i bez zisku, pozn. red.] prodají zpět centrální bance. Vláda, která platí úroky [obsluha státního dluhu, pozn. red.], má peníze na podporu ekonomiky a centrální banka nákupem jejích dluhopisů takzvaně podporuje ekonomiku.
Věc má ale háček. Tento způsob podpory vhání do ekonomiky významný objem likvidity. Na finančních trzích je pak přebytek peněz a málokdo si láme hlavu s reálnou hodnotou toho, co kupuje. Má totiž jistotu, že vlády a centrální banky nakonec zaplatí to, co slíbily.
Nejde ovšem pouze o finanční trhy. Významný objem likvidity proudí i do reálné ekonomiky prostřednictvím vládních rozhodnutí. To je například zvedání platů zaměstnancům ve veřejné sféře nebo podpora podniků na pokraji krachu apod.
Americký FED už mírní nákupy dluhopisů
Potíž s výše uvedeným mechanismem spočívá v tom, že se skrz vysoký objem peněz na finančních trzích a v ekonomice ubírá na hodnotě peněz. To se projevuje růstem inflace. A do hry vstupuje i veřejnost, které inflace požírá úspory. Případně zdražuje náklady na život těm, kteří žádné úspory nemají.
Výsledek je, že vlády, jimž inflace vyhovuje, protože ubírá na jejich dluzích, musí s podporou ekonomiky a udržováním zaměstnanosti skončit. A stejně tak centrální banky. Což značí, že v situaci, kdy ekonomika „jede už na dluh“ do ní omezí přísun peněz. A zde vyvstávají, jak potvrdila i vedoucí výzkumu Amundi Monica Defend, mnohé problémy.
„Bude velice zajímavé sledovat, jak se trhy vypořádají s aktuálním omezením podpory ekonomiky ze strany americké centrální banky,“ uvedla na konferenci.
Podle ní k velkým otřesům „prozatím“ zřejmě nedojde. To proto, že FED nyní v listopadu snížil své měsíční výdaje na nákup dluhopisů pouze o 15 miliard dolarů [cca 334 mld. Kč]. To je ze 120 miliard dolarů [cca 2,6 bil. Kč] na 105 miliard dolarů [2,3 bil. Kč]. Avšak o dalších 15 miliard dolarů je chce snížit i v prosinci. A s nákupy dluhopisů by chtěl zcela přestat již v červnu roku 2022.
ECB: Inflace je přechodná, ale bude tu s námi déle
Monica Defend se přesto domnívá, že by měl FED postupovat rychleji. Na druhé straně ale americký Federální rezervní systém ocenila za to, že oproti Evropské centrální bance [ECB] s omezováním kvantitativního uvolňování vůbec začal.
„Evropská centrální banka… To je složitější,“ řekla s tím, že i ECB bude muset nakonec na rychle rostoucí inflaci v Evropě nějak reagovat.
To za prvé – znamená omezit nákup dluhopisů. Přičemž celkově na jejich nákupy v rámci programu PEPP [Pandemic Emergency Purchase Programme] ECB vyčlenila 1,85 bilionu eur [cca 47 bil. Kč]. Měsíčně pak do nákupu dluhopisů dává zhruba 80 miliard eur [cca 2 bil. Kč]. Rada guvernérů ECB nyní v září sice rozhodla o zpomalení tempa nákupů, ale o kolik nebo jak už neupřesnila. Potvrdila jen to, že program PEPP poběží minimálně do března roku 2022.
A za druhé – znamená to zvýšit základní úrokové sazby, které banka dlouhodobě drží na nule. Byť za to – úměrně s rostoucí inflací – sklízí stále sílící kritiku.
„Zde je i otázka, jak [její nečinnost] bude schopno dlouhodobě snášet Německo. […] ECB sazby ale nakonec stejně zvýší, protože ji k tomu inflace dotlačí,“ uvedla Defend.
Její poznámka o Německu byla zcela namístě. To proto, že jestliže rostoucí inflace maže dluhy předluženým evropským státům [dluh zemí EU k HDP EU je cca 100%, pozn. red.], veřejnosti fiskálně odpovědnému Německu pak likviduje úspory. A nejen to. Inflace německým firmám prodražuje export, který má teď sám co dělat, aby se vypořádal s problémy v subdodavatelských řetězcích, které, jak se ukázalo, má dnes v plné moci Čína.
Stagflace a možnosti jejího řešení
Z výše uvedeného je zřejmé, že současná situace ve světě naplňuje nejeden předpoklad pro stagflační scénář. Jakkoli ekonomiky nejsou v recesi, je jejich růst křehký. Nízká kladná čísla o růstu HDP navíc přicházejí po loňsku, kdy drtivá většina ekonomik – s výjimkou Číny, ta rostla – byla v číslech záporných.
Pokud ke stagflaci s její stagnací ekonomiky, vysokou inflací i nezaměstnaností skutečně dojde, situace nebude mít podle ekonomů jiné řešení než zvýšení daní a snížení vládních výdajů spolu s vyššími úrokovými sazbami centrálních bank. Avšak je tu i jedna potíž. Výše uvedená opatření jsou v přímém rozporu s opatřeními na podporu zaměstnanosti nad její přirozenou úroveň.
Situace však není ani tak neřešitelná. Podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii, kanadského ekonoma Roberta Mundella, je řešení stagnace prosté. V základu spočívá ve zvýšení produktivity práce a snížení objemu peněz v ekonomice.
Daniel Tácha
