Analýza: Otěže české zahraniční politiky přebírá Tomáš Pojar

8712
Tomáš Pojar
Poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar / Foto: Cevro Aréna

Kdo je aktuálně nejdůležitější aktér české zahraniční politiky? Je to poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, nebo ministr zahraničí Jan Lipavský? Aktuální vývoj ukazuje, že otěže české zahraniční politiky stále více přebírá Tomáš Pojar. 

O zahraniční politiku se dlouhá léta za éry prezidenta Miloše Zemana přetahoval Hrad se Strakovou akademií. I když se všeobecně uznávalo, že za zahraniční politiku odpovídá vláda jako celek, byť naše ústava nic takového neuvádí, Miloš Zeman si svými cestami a prohlášeními často dělal diplomacii po svém. Dnes Česko vcelku mluví jedním hlasem. Mezi nejvyššími ústavními činiteli nepanují zásadní rozpory. Nabízí se ale otázka, kdo je hlavní kormidelník české zahraniční politiky?

Selský rozum říká, že jím je ministr zahraničních věcí Jan Lipavský [Piráti]. Podle mého soudu se pomalu ale jistě hlavním lídrem naší zahraniční politiky stává někdo docela jiný. Je to poradce premiéra Petra Fialy [ODS] pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, nestranický expert, ale zároveň i člen programového týmu ODS pro zahraničí a bezpečnost.

Aktuální vývoj a zkušenosti ze zahraničí navíc nasvědčují, že během několika málo let může Tomáš Pojar, přesněji řečeno osoba na postu bezpečnostního poradce premiéra vlády, docela vytlačit Černínský palác z hlavního hřiště české zahraniční politiky. S velkou pravděpodobností tak Česko čeká stejný scénář jako v USA. I tam poradce pro národní bezpečnost během posledních dekád výrazně zredukoval vliv ministra zahraničí. Jakkoli se to samozřejmě netýkalo všech administrativ.

Proč vznikla pozice poradce pro národní bezpečnost

Důvod, proč v USA vytvořili post poradce pro národní bezpečnost, proč koneckonců vznikl i v Česku, byla a je snaha o překonání přebujelé byrokracie. K důležitým úkolům poradce pro národní bezpečnost také patří přímá pomoc hlavnímu lídrovi. To znamená předsedovi vlády u nás, v USA pak prezidentovi. Tohoto luxusu si užívali téměř všichni američtí prezidenti. Luxusu, kdy mají ihned někoho po ruce, kdo jim poskytne čerstvé zprávy a zřetelný vhled do aktuální situace. Ale nejde jen o poradenství.

Český poradce pro národní bezpečnost má mimo jiné v kompetenci i koordinaci tajných služeb. Což mu dává nadresortní převahu nad vládními posty. Ministr zahraničí pod sebou totiž tajné služby nemá. Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace spadá pod ministra vnitra a Vojenské zpravodajství zase pod ministra obrany.

Ze své podstaty je to pak právě poradce pro národní bezpečnost, který zajištuje jejich spolupráci. A tak má silnou pozici i v rámci zpravodajských služeb. První osoba, za kterou půjde premiér, bude-li se rozhodovat o závažných otázkách zahraniční politiky, tak bude docela jistě poradce pro národní bezpečnost.

Našlápnutý stratég Tomáš Pojar

V zahraniční politice také často uspěje ten, kdo má osobnostně vyšší váhu. Proto se některým poradcům pro národní bezpečnost [National Security Advisor, NSA, pozn. red.] v Americe nepodařilo získat vliv, jaký jim jejich post nabízel. Viz níže…

Stejnou cestou se v Česku ubírá i Tomáš Pojar. Ten má jakožto poradce pro národní bezpečnost karty daleko lépe rozehrané. V diplomacii má letité zkušenost. V letech 2010 až 2014 působil jako diplomat v Izraeli. Předtím pracoval jako náměstek na ministerstvu zahraniční. Je i vysokoškolským pedagogem, který rozumí velké geopolitice. Sám jsem měl možnost být kdysi na jeho přednášce o realismu a idealismu v zahraniční politice.

Světu hrozí studená válka USA a Číny a dezintegrace EU

To dodává Pojarovi, poradci pro národní bezpečnost, respekt při vytváření strategií a přesvědčení premiéra, že jeho cesta je ta správná. Z rozhovorů s ním navíc vidíme, že uvažuje na několik tahů dopředu.

Velmi doporučuji třeba rozhovor z října 2023, který s ním vedl jeden z top amerických think tanků – Hudson Institute. Pojar v něm hovoří o české strategií vůči Rusku, spolupráci s USA a mnohém dalším. [Rozhovor s T. Pojarem nedávno přinesl i FinTag, více v odkazu výše, pozn. red.]. Soudím tedy, že proti ministrovi Janu Lipavskému tak stojí našlápnutý stratég, jemuž neustále, ale i pozorně naslouchá premiér.

Jan Lipavský není nezkušený mladík

Není to ovšem tak, že by byl Jan Lipavský oproti Pojarovi nezkušený „mladík“, jenž těžce plave v rozbouřených vodách zahraniční politiky. Lipavský rozhodně není slabým ministrem. Naopak je velice aktivní.

Za své působení stihnul dát mnoho rozhovorů pro velká zahraniční média jako CNN nebo indický WION. Na jednáních vystupuje suverénně a nebojí se ani ostrých vyjádření, ať už proti Rusku, nebo politickým oponentům. Ve svém nedávném vystoupení v Otázkách Václava Moravce v České televizi se třeba velmi agresivně navezl do bývalého prezidenta.

„Já myslím, že mindrák má hlavně Václav Klaus, protože on se zapsal do české historie pouze tím, že podepsal přihlášku do EU, jinak nic nedokázal,“ řekl v pořadu Lipavský.

Jan Lipavský tedy slabý není. Jako problém se ale ukazuje, že dlouhodobě slábne ministerstvo zahraničí. Důvod? Jeho hlavní agendu si totiž v mnoha věcech rozebrali ostatní hráči ve Strakově akademii. A s příchodem Tomáše Pojara, vytvořením pozice poradce pro národní bezpečnost, se tento vývoj ještě prohloubí.

To, že nejde o horkou novinku, ukazuje i krize mezi Janem Hamáčkem [ČSSD] a tehdejším ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem [ČSSD] před třemi roky. Tehdy došlo k odvolání Petříčka z funkce. Hamáček jakožto šéf ČSSD chtěl na post povolat svého stranického kolegu a zkušeného matadora Lubomíra Zaorálka. Ten však nabídku ostře odmítl, to nejen kvůli tomu, aby na něj tehdejší premiér Andrej Babiš [ANO], jak řekl, neřval, ale hlavně kvůli tomu, že se podle něj z ministerstva zahraničí stal „vykuchaný rezort“.

„To ministerstvo už není dnes to, co jsem před lety opouštěl. Mně připadá, že ministerstvo zahraničí od té doby je v situaci krále Leara, který rozdal všechno svým dcerám. Až mu žádné kompetence nezůstaly. Když jsem byl ministrem zahraničí, tak jsem byl nejenom členem Rady pro zahraniční věci, ale i členem Rady pro obecné záležitosti. Což přeloženo do srozumitelné řeči znamená, že jsem se zabýval evropskými věcmi a byl jsem v těsném kontaktu s premiérem. To už dneska takto, jak víte, není,“ řekl Zaorálek na tiskové konferenci po výzvě Jana Hamáčka, aby se stal znovu ministrem zahraničí, v dubnu 2021 po odchodu Tomáše Petříčka.

Až dojde na lámání chleba

Tím nechci říci, že post ministra zahraničních věcí zcela zanikne. To se zcela určitě nikdy nestane a ani by se stát nemělo. Avšak premiér, ať už to bude kdokoliv, bude poradce pro národní bezpečnost využívat více. A to proto, že zkrátka nebude chtít čelit dlouhým byrokratickým procedurám, na které třeba při krizovém řízení není ani čas. Přesně proto posílil tento post i v USA.

Píše o tom i Henry Kissinger ve svých pamětech [1]: „Ministerstvo zahraničí má nejlepší státní zaměstnance. Jeho pracovníci jsou oddaní své věci, dobře informovaní, a pokud nad sebou cítí pevnou ruku, vysoce disciplinovaní. Myslí si však, že jejich zvolení nebo jmenovaní nadřízení by zřejmě neprošli zkouškami na ministerstvu zahraničí. Proto se domnívají, že je jejich povinností přesvědčit ministra zahraničí a prezidenta o správnosti svých názorů.“

A prezidenti USA proto mnohokrát obcházeli tento byrokratický aparát právě skrze poradce pro národní bezpečnost.

Nabízí se otázka, kdy i my poznáme moment, že se český poradce pro národní bezpečnost stává jedničkou naší zahraniční politiky? Odpověď je nasnadě. Stane se tak nejspíš při prvním konfliktu mezi Černínským palácem a premiérem. Byť prozatím má ministr Lipavský s premiérem Fialou skoro totožné názory na zahraniční politiku, nemusí to platit věčně.

A klidně může dojít i k tomu, že uvidíme mediální přestřelku i mezi poradcem pro národní bezpečnost a ministrem zahraničí. Přičemž s velkou pravděpodobností se v případě takového sporu premiér, ať už to bude kdokoliv, postaví za svého poradce. Protože jeho plán bude premiérovým plánem.

Stejný scénář jako za Atlantikem

Nemusí to dlouho trvat, a i my se můžeme dočkat zhruba stejného střetu, jaký měl svého času bezpečnostní poradce amerického prezidenta Jimmyho Cartera Zbigniew Brzezinski a tehdejší americký ministr zahraničí Cyrus Vance.

Totiž: Ačkoliv patřilo ministerstvo zahraničí USA k nejstarším rezortům od sepsání americké ústavy, post poradce pro národní bezpečnost se od 50. let minulého století postupně stával pro tento rezort velkým rivalem. Od dob prezidenství Eisenhowera si poradci pro národní bezpečnost dokázali vytvářet dominantní postavení. A proč byli tak úspěšní? Protože po většinu času byli přímo pod a s americkým prezidentem.

Mnoho z nich jako Henry Kissinger nebo Zbigniew Brzezinski si s americkými prezidenty navíc vytvořilo velmi blízký a neformální vztah. Prezidenti jim v klíčových bezpečnostních otázkách naslouchali jako prvním. A třeba zrovna Kissinger a Brzezinski dokázali udělat ministry zahraničí téměř neviditelnými.

Ostatně, jak psal již v 80. letech profesor politologie Kevin Mulcahy, třeba Brzezinski postupem času působil stále více jako Carterův zahraničněpolitický mluvčí. A příležitostně se přímo zapojoval do diplomatických operací [2]. Lze to samé očekávat i od Tomáše Pojara ve vazbě k premiérovi?

Pár slov o Tomáši Pojarovi

Protože je Tomáš Pojar bývalým diplomatem a v médiích vystupuje relativně klidně a s rozvahou, nelze podle mě od něj očekávat nějaké prudké výpady proti šéfovi české diplomacie. Dokážu si však představit, že v momentu zásadní geopolitické otázky se může i on zapojit do konfliktu, aby ukázal, že on je pánem české bezpečnostní, zahraniční politiky.

Přitom už teď například ve vztahu k Číně můžeme vidět, že se vláda potichu posouvá směrem k realismu než k idealismu. Jinými slovy tedy dbá více názoru a politiky Tomáše Pojara než ministra Jana Lipavského.

Je to navíc sotva pár měsíců, kdy Tomáš Pojar mnohé překvapil. Stalo se tak poté, kdy se společně s ředitelem ÚZSI Vladimírem Posoldou setkal s čínským šéfem diplomacie Wangem I. Čínská televize CGTN po rozhovoru v Pekingu uvedla, že „Česká republika doufá, že s Čínou posílí strategické vztahy“. Jak to, že důležité strategické otázky s Čínou neřešil náš ministr zahraničí, ale poradce pro národní bezpečnost?

Možnou odpovědí je, že již před setkáním s čínským představitelem Tomáš Pojar naznačil ve zmíněném rozhovoru pro Hudson Institute, že se s Čínou má zacházet pragmaticky.

„Chceme mít férové, otevřené a konstruktivní vztahy s Čínou. Myslím, že po letech začínáme vést s Čínou opět dobrý dialog. Domnívám se, že pokud budeme mluvit otevřeně a upřímně, tak Číňané se budou taktéž chovat upřímně a otevřeně,“ řekl, i když jedním dechem dodal, že „musíme být ostražití před spojenectvím Ruska a Číny“.

Pár slov o ministrovi Lipavském

Naopak ministr Jan Lipavský je přece jen “ trochu jiná káva“. Ve své politice zdůrazňuje hlavně lidskou stránku politiky. Ačkoliv rovněž prokazuje jistou dávku pragmatismu při jednáních se Slovenskem, Maďarskem či arabskými zeměmi, rád ukazuje, že by se nemělo jednat podle pragmatických not, ale podle not idealismu.

Ostatně hned po nástupu na ministerstvo zahraničí na tiskové konferenci s premiérem Fialou zdůraznil, že chce do naší diplomacie vrátit agendu lidských práv. Není pochyb o tom, že se jedná o velice cnostné předsevzetí. Problém ale spočívá v tom, že reálná politika má své vlastní pravidla. Přičemž Česká republika přirozeně dává na první místo své národní zájmy. Dobře to bylo vidět u vyjednávání s arabskými státy o dovozu LNG po ruské invazi na Ukrajinu.

Rusko posiluje vývoz LNG do Evropy přes stanici Portovaja

A pak je tu aktuální turbulentní vývoj v mezinárodních vztazích. Ten podle mě stále více nahrává pragmatickému duchu s důrazem na národní zájmy. Jinými slovy pozice Tomáše Pojara podle mého soudu ještě více posílí. Tento vývoj ovšem nemusí být pro naši zemi špatný. Ani USA nijak neutrpěly tím, když iniciativu v mezinárodní politice převzal právě poradce pro národní bezpečnost. A stejné to může být i u nás. Zvlášť, když aktuální přerozdělování sil ve vytváření české zahraniční politiky prospěje tomu, že vláda bude rozhodovat v klíčových otázkách rychleji a efektivněji pro občany naší země.

Nikolas Dohnal, analytik a politolog, člen ODS, spolupracovník FinTag

Využité zdroje: [1] Kissinger, H. (2002). Roky obnovy. Jiří Buchal – BB art, str. 66. / [2] Mulchany, K. V. [1986]. The Secretary of State and The National Security Adviser: Foreign Policymaking in the Carter and Reagan Administrations. Presidential Studies Quarterly, 16[2], 280–299.

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here