Ještě před několika lety se o duševním zdraví dětí mluvilo spíš okrajově. Dnes je to téma, které se nedá přehlédnout. Přibývá dětí s úzkostmi, depresivním laděním, poruchami chování a psychosomatickými potížemi.
Školy hlásí zhoršující se atmosféru, učitelé narůst stresu a rodiče často nevědí, kam se obrátit, když jejich dítě přestává zvládat běžný život. Tento vývoj není náhodný ani krátkodobý. Data z domácích i mezinárodních studií potvrzují, že dětem dnes skutečně není dobře. Stejně jako to, že jejich psychická zátěž roste rychleji, než roste schopnost systému na ni reagovat. Pandemie covidu sice tento trend urychlila, ale nevytvořila ho. Spíš obnažila strukturální slabiny, které tu byly dlouhodobě.
Zhoršující se duševní zdraví dětí: Fakta a čísla
Data z českých i mezinárodních zdrojů odhalují alarmující trend. Výsledky Národního monitoringu duševního zdraví dětí realizovaného Národním ústavem duševního zdraví ukazují, že značná část českých deváťáků vykazuje ve screeningových dotaznících zvýšenou míru depresivních a úzkostných symptomů. Přibližně 40 procent žáků dosáhlo skóre odpovídajícího středně těžkým až těžkým depresivním příznakům a zhruba 30 procent vykazovalo zvýšenou úroveň úzkosti.
Tyto údaje neznamenají, že by se jednalo o klinicky diagnostikovanou depresi či úzkostnou poruchu u takto vysokého podílu dětí. Avšak poukazují na výraznou míru subjektivní psychické zátěže. Zátěže, jež může negativně ovlivňovat jejich fungování ve škole i v běžném životě. Odhady prevalence klinicky významných duševních poruch u dětí v Česku se pohybují kolem 13 procent. Přičemž různé studie zároveň ukazují, že více než polovina žáků vykazuje sníženou úroveň celkového psychického well-beingu. To znamená pocit dlouhodobé pohody a zvládání zátěže.
Tyto národní údaje zapadají do širšího mezinárodního obrazu. Světová zdravotnická organizace [WHO] odhaduje, že až 20 procent dětí a dospívajících během života zažije nějakou formu duševního onemocnění. A polovina prvních symptomů se objeví ještě před 14. rokem. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj [OECD] navíc upozorňuje, že v mnoha zemích úzkostné a depresivní symptomy u mladých lidí významně rostou. Nejvíce pak bývají zasažení adolescenti.
Tato čísla nejsou abstraktní. Jsou to tvrdé indikátory rostoucí zátěže, které dětem ztěžují fungování ve škole, mezilidské vztahy i každodenní život.
Škola jako tlaková zóna
Školní prostředí samo o sobě rovněž sehrává klíčovou roli. Mezinárodní výzkumy ukazují, že více než polovina středoškolských žáků se vyhýbá škole kvůli úzkostem či strachu. To nejen odráží jejich psychický stav, ale samo o sobě představuje rizikový faktor pro dlouhodobé zhoršení duševního zdraví.
Posílají vaše děti přes telefon nudes? Pak si škodí i porušují zákon
A dále: Moderní technologie a sociální média také přispívají k psychické zátěži dětí. Výzkumy z prestižních institucí, jako je švédská univerzita Karolinska Institutet, naznačují souvislost mezi intenzivním používáním sociálních sítí a vyšší prevalencí úzkostí, snížené pozornosti a zhoršené emoční regulace u dětí a dospívajících.
Škola je pro většinu dětí hlavním sociálním prostředím — a zároveň místem, kde jsou očekávání vysoká a podpora často slabá. Výkonnostní tlak, testování výsledků, sociální hierarchie tříd a nedostatek psychosociálních zdrojů dělají ze školy pro mnoho žáků spíš zátěž než prostor bezpečného rozvoje.
Učitelé v praxi vidí následky:
- Sníženou koncentraci.
- Vyšší absenci, často úzce spojenou s duševní nepohodou.
- Konfliktní chování či uzavřenost.
V kontextu rostoucí prevalence psychických potíží se tak školní prostředí stává místem, kde se problém často nejjasněji projeví. Mění se v místo, kde má prevence největší potenciál zasáhnout.
Prevence, která stojí na vratkých nohách
Z ekonomického i zdravotního hlediska by dávalo smysl investovat do prevence a nízkoprahové podpory. To značí psychologické služby dostupné přímo v prostředí školy nebo v komunitě. Tyto služby jsou relativně levné a měly by potenciál zachytit duševní potíže dřív, než přerostou v krizové stavy.
Realita je ovšem jiná. Preventivní služby v Česku bývají financovány projektově a dočasně, často z evropských fondů nebo krátkodobých dotačních programů. Jakmile tyto projekty skončí, služby zanikají. Školní psycholog tak často není stálou součástí vzdělávacího systému, ale výjimkou, kterou si některé školy mohou dovolit jen díky svému rozpočtu.
Seberte jim mobily, tablety a počítače! A u dětí se zlepší všechno
Z ekonomického hlediska to představuje chybu v alokaci zdrojů. Stát šetří na prevenci, ale současně platí za následky v podobě drahých krizových zásahů a lůžkových služeb.
Špatně nastavený systém zdravotní péče
Když se duševní potíže dítěte prohloubí, přichází na řadu zdravotní systém. Ten je však v oblasti dětského duševního zdraví dlouhodobě přetížený. Dětských psychiatrů je málo, čekací lhůty jsou v regionech v řádu měsíců a lůžková zařízení řeší především akutní stavy, nikoli dlouhodobou péči.
Děti jsou závislé na sociálních sítích. Politici v EU už to řeší
Tento model je z hlediska nákladů neefektivní – lůžková péče a krizové zásahy patří k nejdražším formám péče, navíc zachycují problém až ve chvíli, kdy je výrazně rozvinutý. Včasná psychologická nebo psychoterapeutická intervence by mnohdy dokázala eskalaci zabránit.
Soukromý sektor jako trh namísto doplňku systému
Proto velká část péče probíhá mimo veřejný sektor. Soukromí psychologové a psychoterapeuti dnes zajišťují podstatnou část péče o děti s úzkostí, depresí i následky traumatu. Fungují flexibilně a často kvalitně – ale plně na tržním principu.
Pro rodiny to znamená pravidelné výdaje v řádu stovek až tisíců korun za jedno sezení. U dětí přitom nejde o krátkodobou službu, ale o dlouhodobý proces, který snadno dosáhne desetitisícových měsíčních nákladů. Duševní zdraví dítěte se tak stává investicí, kterou si ne každá rodina může dovolit.
Kdo jsou žáci a studenti, kteří demonstrují proti Motoristům
Příspěvky zdravotních pojišťoven, byť existující, jsou časově a finančně omezené a dlouhodobou dostupnost určitě nezajišťují.
Legislativní vakuum psychoterapie: Riziko pro děti
Na trhu s psychoterapií dále přetrvává legislativní prázdnota. Až dosud zde neexistoval samostatný zákon o psychoterapii s jednotnými kvalifikačními standardy a dohledem. Ač nová úprava živnostenského zákona zavádí psychoterapeutickou poradenskou činnost jako vázanou živnost, jde o dílčí krok, nikoli o komplexní řešení.
Kuba se diví, proč stát nepřispěje dětské psychiatrické nemocnici
Výsledkem je, že vedle zkušených terapeutů působí na trhu i lidé s neúplnou kvalifikací či omezenou supervizí. Pro rodiče hledající pomoc pro svého potomka to představuje velké riziko. To platí dvakrát, když se dostupnost a cena stávají hlavními kritérii volby, to místo kvality a bezpečnosti.
Když selžou ostatní články sítě, nastupují krizové linky a krizové služby – často jediná dostupná okamžitá pomoc. Jejich význam je nezpochybnitelný. Pomáhají zabránit eskalaci situací, které by jinak skončily hospitalizací nebo tragédií.
Paradoxně jsou i tyto služby chronicky podfinancované. Stát jejich rozpočty navyšuje jen formálně, bez zohlednění inflace a rostoucích provozních nákladů. Organizace fungují na hranici udržitelnosti, s přetíženými pracovníky a omezenou dostupností.
Investice, kterou nelze dál odkládat
Když se všechny tyto faktory spojí, vzniká jasný obraz. Stát šetří na prevenci a regulaci, spoléhá na improvizaci rodin a trh. Ve výsledku pak platí za důsledky v podobě drahé akutní péče, hospitalizací a sociálních nákladů.
Neřešené či pozdě řešené psychické potíže v dětství se promítají do vyšších výdajů na zdravotní péči, sociální systém a trh práce v dospělosti. To, co dnes v této oblasti stát odkládá, se vrací i s úroky.
Kuba se diví, proč stát nepřispěje dětské psychiatrické nemocnici
Duševní zdraví dětí rozhodně není okrajové téma. Je to hlavní investice do budoucí ekonomické a sociální stability společnosti. Současný model, založený na improvizaci, nedostatečné prevenci, podfinancované regulaci a nevyrovnaném přístupu k péči, je nejen lidsky problematický, ale i ekonomicky neefektivní.
Otázka proto nezní, zda si můžeme dovolit investovat víc do péče o duševní zdraví dětí.
Otázka zní, kolik nás bude stát, když to dál necháme být!
Mgr. Michal Kniha
Autor je speciální pedagog a psychoterapeut s dlouholetou praxí v sociálních službách a na krizových linkách.
Absolvoval dva psychoterapeutické výcviky, z toho jeden se zaměřením na práci s dětmi a dospívajícími.
V současnosti působí v soukromé praxi jako terapeut a mediátor, kde se věnuje individuální práci s dětmi, dospívajícími i dospělými klienty.
