Proč je málo domovů pro seniory? Je to i proto, že ty státní domovy pro seniory plýtvají penězi. Vyplývá to z podcastu serveru Zdravé Zprávy s Lukášem Drástou ze společnosti Senlife, která vlastní i provozuje domovy pro seniory.
FinTag podcast přebírá. Jsou k tomu dobré důvody, protože v podcastu Lukáš Drásta na příkladu sociálních služeb, ukazuje, jak to dneska chodí v mnoha sektorech řízených státem a placených z veřejných rozpočtů. A zdaleka to neříká sám. O oboru sociálních služeb, kam vstupuje čím dál více investorů se soukromými penězi, v podobném duchu na FinTag hovořil i CEO investičního fondu Property Fund for Living, který rovněž investuje do výstavby domovů pro seniory, Martin Fojtík [viz níže, pozn. red.].
Alzheimer centrum pod 150 lůžek se nevyplatí stavět, říká šéf PFFL
Jak je možné, že v soukromém zařízení s pobytovými sociálními službami stojí provoz lůžka o třetinu méně? Anebo, proč soukromý sektor postaví domov seniorů o polovinu levněji než kraj či obec? Více v textu a podcastu s Lukášem Drástou níže.
Není cíl vzít všechny staré lidi a dát je do domovů
„Senior by měl zůstat co nejdéle doma. A k tomu by měl využít rodinu. Ale ne zase jen rodinu, protože ta péče je velice náročná…,“ říká v úvodu podcastu Zdravé Zprávy Lukáš Drásta ze společnosti Senlife, jež vlastní i provozuje domovy pro seniory.
Ideální stav podle něj je, když senior žije doma ve svém prostředí, pomáhá mu rodina, ale přitom využívá i služby domácí zdravotní či sociální péče. Za seniorem tedy dochází pečovatelka, zdravotní sestra, a někdo, kdo mu donese obědy.
„Až teprve pak, kdy stav toho seniora vyžaduje intenzivnější péči, přichází na řadu zvážení domova pro seniory. Za mě není cílem vzít všechny seniory a dát je do domovů pro seniory, to určitě ne!“ odpovídá na otázku, jak vnímá současnou debatu v Česku o chybějících volných místech v domovech pro seniory, provozní ředitel společnosti Senlife, který je zároveň jedním ze spolumajitelů společnosti, Lukáš Drásta.
„Myslím, že seniorům je nejlépe vždycky doma, ale když už to není technicky možné, pak by měli využít tu službu domovů pro seniory,“ říká.
Společnost Senlife otevřela svůj první domov pro seniory a se zvláštním režimem v roce 2021 v Mělníku. Následně přibyl domov v obci Tmaň ve Středočeském kraji a nyní dokončuje domov v Chodové Plané na Plzeňsku. Na něm spolupracuje jako s investorem se společností Centrum dlouhodobé péče, která spadá pod Českou asociaci pojišťoven.
„A s Centrem dlouhodobé péče připravujeme i domov v Dolních Břežanech v okrese Praha-západ. S dalším investorem dokončujeme domov v Dobré vodě u Příbrami. Příští rok touto dobou budeme mít pět zařízení,“ říká Drásta.
Platí se 30 až 36 tisíc korun za měsíc
Klienti domovů seniorů a se zvláštním režimem společnosti Senlife platí v rozmezí 30 až 36 tisíc korun měsíčně. Záleží na tom, jestli využívají jednolůžkový nebo dvoulůžkový pokoj. Firma nečerpá žádné dotace od státu, krajů či obcí. Přesto za tuto cenu podle Lukáše Drásty umí klientům poskytnout vysoký komfort a adekvátní, či i lepší než adekvátní péči.
„A samozřejmě, že ta cena se může měnit dle lokality. Jiná cena je v zařízení, které je v Praze, nebo v těsné blízkosti Prahy. Jiná cena bude v tom Středočeském kraji a jiná cena ´ještě dál´. Bude se vždy o malinko lišit,“ vysvětluje.
Na otázku, zda jsou služby domovů pro seniory v Česku finančně dostupné, odpovídá, že ta otázka není vůbec jednoduchá.
„Samozřejmě vnímám, že pro spoustu lidí je ta platba velmi náročná. Ti senioři na ni sami nestačí a musí jim přispívat rodina. To znamená děti, případně vnoučata, pokud se jedná o staršího seniora. Ti se složí, aby tomu seniorovi mohli ten pobyt v domově umožnit,“ hledá správnou odpověď.
Vláda volá investory na stavbu domů pro seniory. Premiér jde příkladem
„V Česku se má za to, že služby, jako je zdravotnictví, sociální, školství, by měly být zdarma. Že by všechno měl hradit stát. Myslím si, že dlouhodobě je to neúnosné. V západních zemích lidé více přispívají do těchto systémů, podílejí se na platbách,“ dodává.
Za určité průkopníky, kteří boří zažité představy, označuje stomatology. U nich se dnes bez přímých plateb neobejde nikdo, i když pracují na zdravotní pojišťovnu. U těch, kteří na pojišťovnu nepracují, jsou platby automatické. Podobné je to u soukromých domovů pro seniory.
Domovy pro seniory mají klientů dostatek
Ceny, které si za pobyt a stravu účtuje Senlife, patří podle něj k těm běžným na trhu. Na nezájem ze strany klientů si stěžovat nemůže.
„My máme dostatek klientů. Hlásí se nám více klientů, než jsme schopni přijmout. To je z důvodu toho, že těch zařízení je málo. Ať už těch soukromých, tak takzvaně státních. Ale těch seniorů je hodně a bude jich ještě více,“ říká Lukáš Drásta.
Upozorňuje i na rozpor, kdy v soukromém zařízení, jako je Senlife, jsou senioři i s velmi nízkými penzemi, kvůli kterým se nedostali do státních zařízení. A státní zařízení oficiálně nesmějí vybírat komerční poplatky, které by seniorovi s nízkou penzí dorovnaly náklady na pobyt.
„Myslím si, že to není úplně spravedlivé, aby u nás byli lidé s nízkým důchodem a v levnějším státním zařízení lidé s vyšším důchodem,“ myslí si Drásta.
Nejen v Horní Lidči řeší domov pro seniory. Řeší ho i v Tuklatech
A potvrzuje to, co ukazuje praxe. Soukromá zařízení, kde klient platí, jsou nucena do lepší kvality služeb o klienty oproti státním zařízením. Klient, který v nich už platí, si může vybrat jiné zařízení, pokud není spokojen. Což obnáší prvek konkurence. To už ale neplatí pro domovy, které zřizuje kraj nebo obec, říká Drásta.
„Ten klient do nich jde tak jako tak, a hlavně je rád, že to místo dostal. A že ho to nestojí až takové peníze, tak tu kvalitu dá na druhé místo,“ říká s tím, že osobně by uvítal více konkurence mezi státními zařízeními.
Podle něj by to zvedlo kvalitu služeb a profitovali by z toho hlavně senioři. A nejen to. Ušetřily by se peníze na vytvoření dalších potřebných lůžek.
Státní domovy pro seniory jsou o polovinu dražší
Dotace na provoz zařízení spadající pod Senlife nečerpají. Své provozy financují z plateb klientů, příspěvku na péči od úřadu práce, který je individuální, a plateb zdravotních pojišťoven. Co se týče nákladů, pak Drásta říká to, co mnozí další soukromníci v oblasti pobytových sociálních služeb.
„My jako soukromníci jsme s to poskytnout s daleko menším objemem peněz tu službu lepší nebo i výrazně lepší, než se jí dostane klientům třeba v těch krajských zařízeních. Pracujeme za 60 až 70 procent běžných nákladů státních zařízení,“ tvrdí.
Úspory vysvětluje efektivitou provozu. Říká, že si jako soukromé zařízení s velkými náklady na zprovoznění domova i jeho provoz bez dotací nemohou dovolit zaměstnávat větší množství administrativních pracovníků. Jejich agenda je podle něj navíc málo obsáhlá, nebo i téměř bez obsahu, jako je tomu u mnohých státních zařízení.
„My se snažíme mít co nejvíce lidí v té přímé péči o naše klienty. To znamená sestry, aktivizační pracovníky, pečovatele, ale minimalizujeme ty síly v kancelářích,“ říká.
Podotýká, že administrativa domova pro seniory a se zvláštním režimem je rozsáhlá, ale ve společnosti využívají co nejvíce automatizovaných procesů a technologií. Například si vytvořili vlastní software pro vyřizování příspěvků na péči u klientů.
„Dá se ta práce dělat efektivně, pokud chcete. A dají se tak uspořit mzdové náklady na ty lidi, kteří se přímo o ty klienty v domově nestarají. U nás jediná typická administrativní pozice je ředitel či ředitelka toho zařízení a pod ním či ní je už sociální pracovnice a vrchní sestra. Ale ty už se také starají o klienty,“ říká s tím, že administrativa domovů firmě zabírá zhruba dvě procenta z objemu zaměstnanců.
Přibližně 15 procent pracovní síly připadá na stravovací a úklidové služby a přes 80 procent zaměstnanců se věnuje přímo klientům.
Jak se [ne]šetří náklady v domovech pro seniory
Náklady firmě šetří i to, že všechny domovy spravuje jedno pražské centrum, kde jsou účetní, personalisté a další profese, které pracují pro všechny domovy. A tak nejsou v každém domově sólo. Oproti tomu u státních zařízení je každý domov samostatnou jednotkou.
„A já si myslím, že ti lidé v té administrativě státních zařízení nemohou být vytížení. Vidím, kolik práce je třeba k jednomu domovu… Kdybychom měli v každém domově takové lidi, tak si myslím, že se budou tři čtvrtě času pracovní doby nudit,“ tvrdí Lukáš Drásta.
Petr Fiala v Brně a okolí investuje. A investuje i do domů pro seniory
Efektivněji, což platí pro všechny soukromníky v oboru, staví společnost i nové domovy pro seniory. Zatímco průměr ve veřejné sféře činí až čtyři miliony korun na vybudování jednoho nového lůžka, Senlife „postaví“ či „zrekonstruuje“ jedno takové lůžko v průměru za dva miliony korun. Záleží na objektu, ale vždy je, jak říká Drásta, na polovičních nákladech.
V této souvislosti rovnou uvádí, že proces výstavby či rekonstrukce budovy pro seniory trvá v Česku dlouhou dobu. Což je problém. Soukromník, který stavbu realizuje, musí postupovat velice rychle. Jeho cílem je co nejdříve zprovoznit domov, aby mu chodily platby od klientů, a mohl z nich splácet úvěry, za které domov vybudoval a zprovoznil.
„Myslím, že stát do tohoto nucen není. A pokud je to ještě z dotace, tak tam sice je termín dokončení, ale to je většinou několik let. A tak je ten proces ještě delší, čímž se vše prodražuje,“ říká v podcastu.
Přidělování dotací není otevřené a transparentní
A vidí tu další systémový problém: „Služby v domovech pro seniory nejsou jasně definovány jak u standardů péče, tak ale i u nákladů. Zatímco například soukromník má náklad na klienta, lůžko, kolem 50 tisíc korun, tak ve státních zařízeních je náklad na klienta 70 a více tisíc korun.“
Pojišťovny vystaví domovy pro seniory. Víc říká David Pospíšil
„Některá ze soukromých zařízení jsou v síti provozovatelů, kteří čerpají i státní dotace, ale je to spíše výjimečné. A problém je, že to není nijak transparentně otevřené… Já si myslím, že když se hodně snažíte a pomůžete tomu, tak se do té krajské dotační sítě dokážete dostat, ale my nejsme ten typ provozovatele, který by se tam měl snažit dostat nějakou jinou než otevřenou, veřejnou cestou. Je to prostě takový…,“ doplňuje.
Peníze, které by se daly ušetřit ve státních zařízeních, by se každopádně daly a měly použít na výstavbu a provoz dalších domovů, říká.
Rodina musí být aktivní i v domově pro seniory
Lukáš Drásta se blíže vyjadřuje ke spolupráci dětí a seniorů v pobytových zařízeních. Což je silné téma, protože někde nechtějí mít seniory takzvaně „na očích nejen dětí“. Říká, že s potkáváním dětí a seniorů mají v domovech jenom dobré zkušenosti.
„Senioři milují děti…. Když k nám děti přijdou třeba o Velikonocích koledovat… Senioři mají radost, že se na ně mohou dívat, prohodit nějaké slovo. A dětem to nijak neublíží. Naopak si uvědomí, že tady jsou i staří lidé… A nejsou to jen ti lidé s tou častou nálepkou těch nepříjemných seniorních osob v obchodech nebo dopravních prostředcích…,“ říká.
Podle něj je třeba mít domov maximálně otevřený i pro rodiny seniorů. I kontakt s blízkými a rodinou přispívá k jejich pohodě.
„Musím říci, že relativně dost často se stává, že ty rodiny perfektně nespolupracují. Dost často jsou v nich nějaké rozpory. To znamená, že my pak řešíme daleko více věcí než jen toho seniora. Snažíme se tu rodinu stmelit a vysvětlit jim, co ta péče o něj znamená,“ říká.
Péče o seniora v domově ze strany rodiny znamená i to, aby za ním docházela, zapojila se do dění v domově a spolupracovala s pracovníky domova.
„Velmi často se to povede, ale někdy také ne. A jsou samozřejmě senioři, kteří jsou sami, nebo mají se svou rodinou minimální či skoro žádný kontakt,“ krčí rameny s tím, že jde spíše o ojedinělé případy.
Za příklad dobré praxe dává letošní akci Pálení čarodějnic v domově v Tmani, které se účastnilo kolem 150 rodinných příslušníků klientů domova. Opékaly se buřty, pilo se nealko i pivo a vnoučata klientů si mohla nechat něco pěkného nakreslit na tvář. Více o fungování domova si poslechněte v podcastu.
Daniel Tácha
