Jeans Story nabízí hustý příběh o kalhotách, které nosí celý svět

1109
Jeans_Story
Michal Petrov / Foto: Archiv Michal Petrov, včetně reprodukcí reklam uvnitř textu.

Jeans Story, tak se jmenuje kniha úspěšného autora knih Retro CS Michala Petrova. Knižní opus má příznačný podtitul Retro Blue a mýlil by se ten, kdo by si myslel, že Jeans Story cílí hlavně na módu.

Džíny kniha naopak přibližuje jako fenomén, jenž napomohl zbourat železnou oponu. A to celkem oprávněně. Jeans Story Retro Blue se přitom čte jedním dechem, přičemž skvělé jsou všechny kapitoly, ale některé jsou nadprůměrně skvělé.

Třeba první dvě kapitoly o zrození a historii džínsů z celosvětového pohledu. Jak se z pracovních kalhot staly džíny i přes počáteční odpor oficiálních autorit [na západě i na východě] kalhotami pro běžné denní nošení.

Jeans Story Retro Blue

  • Autor: Michal Petrov
  • Editorka: Kamila Hladká
  • Odpovědná redaktorka: Zuzana Zemanová
  • Grafika: René Senko
  • Fotografie autora: Karel Šanda
  • Počet stran: 312
  • Nakladatelství: Jota

V Jeans Story jsou ale i další poutavé kapitoly, které budou zdejším čtenářům přece jen bližší než ty, v nichž se píše, kterak si na sebe oblékli své první džíny Elvis Presley nebo Marilyn Monroe. Jsou to kapitoly o tom, jak se džíny často velice těžce a komplikovaně dostávaly do někdejší Československé socialistické republiky. Ale i NDR, Jugoslávie, Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska nebo SSSR. A třeba právě kapitola, která se věnuje historii džínů v Sovětském svazu, přináší mnoho nových a nepříliš známých informací.

Jak to bylo v Rusku

Jeans Story„Rusko je širá země, veliká… a právě takový hlad umí mít. Nebo chuť. I sny. Než si ovšem sen o modrých kalhotách mohl prorazit cestu do izolovaného Sovětského svazu muselo se něco stát. Něco tomu muselo otevřít dveře,“ uvádí kapitolu Michal Petrov.

Podle něj tím něčím byl 6. festival mládeže a studenstva v Moskvě v roce 1957. Třebaže mladí Američané na něj nepřijeli v kmenovém oblečení jako někteří účastníci z Afriky, působili v Moskvě už během stadionové přehlídky pod praporem s pruhy a hvězdami dostatečně exoticky. Byli totiž oblečeni do sportovních košilí a modrých džínů.

„Bylo to krásné, a právě v těchto dvou letních týdnech roku 1957 začal v Sovětském svazu hlad po denimu, anebo se přinejmenším právě v tomto okamžiku při rozhovorech heart-to-heart, jak je označil britský tisk, zrodila silná touha,“ píše Michal Petrov.

Silná touha po tom mít, co v SSSR nebylo. A to se týkalo džínsů, stejně jako dalšího západního zboží. K tomu, aby to člověk získal, ale potřeboval [stejně jako ve všech ostatních socialistických zemích, pozn. red.] valuty. Ne rubly. A tak v Rusku vznikli první „obchodníci“ s tvrdou měnou. Takzvaní „valjutčiki“, obdoba našich veksláků. Ovšem s tím rozdílem, že tito ruští „kapitalisté“ peníze měnili přece jenom ve větším měřítku než ti naši.

„V tomto ohledu pak nepřekvapí, když v roce 1961 tajná policie KGB vedená ´Železným Šurikem´ Alexandrem Nikolajevičem Šelepinem zatkla jednoho z nich, velkou rybu Jana Timofejeviče Rokotova,“ píše Michal Petrov.

Doba ekonomických procesů

Podle něj tehdy v Rusku došlo k významnému posunu, kdy politické procesy po smrti Stalina nahradily procesy, jež se soustředily na [z tehdejšího pohledu] ekonomickou kriminalitu. Ostatně obchod s módními kalhotami tvořil i jeden z bodů obžaloby a mluvil o nich i právě obžalovaný Rokotov: „Džíny jsou to nejlepší oblečení!“

Jeans Story
Propaganda proti ilegálnímu obchodu byla charakteristická pro všechny fáze sovětského režimu.

Michal Petrov pak dodává, že památka prvního ruského džínového krále, který měsíčně vydělával tisíce rublů, zatímco běžný Rus stovku, žije dodnes v americké značce Rokotoff. Tu v šedesátých letech založili ve Spojených státech emigranti ze Sovětského svazu pod vedením filmového producenta Vitalije Alizera. Smutný dovětek pak už je to, že Rokotova spolu s jeho „soudruhem v obchodu“ Fajbišenkem v procesu na přání Chruščova popravili.

Jak píše Michal Petrov: „Případ Rokotov – Fajbišenko se sice uzavřel, tresty za ekonomickou kriminalitu přitvrdily, v zemi se rozběhla nová vlna propagandy proti spekulantům, ale Rusko se zase tolik nezměnilo. Dál toužilo po tom, čeho byl nedostatek, a dál pro to byli lidé ochotni podstupovat nebezpečí.“

V tomto ohledu je pak vyloženě potěšením si v Jeans Story číst o podzemních dílnách [cechy], které měly často rozměry malých továren, v nichž se nešily jenom džíny, ale vyráběly i boty a další nedostatkové zboží. Podle Michala Petrova byly cechy základem „druhé“ sovětské ekonomiky.

„Té, o které každý věděl, ale která zároveň neexistovala. Přesto hrála nezastupitelnou roli v uspokojování poptávky po všem, čeho byl ve svazu socialistických republik nedostatek. A to platilo samozřejmě i pro džíny,“ upřesňuje ve své knize.

Jeans Story: Jak to bylo v ostatních zemích

Stejně jako se lidé těžko dostávali k džínům v SSSR, s obdobnými obtížemi se lidé prali i v ostatních zemích východního bloku. Odkázáni byli na černý trh a obdoby někdejších Tuzexů. Tedy obchodů, kde se daly džíny pořídit za valuty nebo speciální poukázky [v někdejším Československu bony].

Z knihy Michala Petrova přitom jasně vyplývá, jak moc byly tyto obchody důležité pro všechny socialistické země. Snad s výjimkou Maďarska a Jugoslávie. I když se mnohde tvářily jako obchody pro cizince, jejich hlavní účel bylo přinést do prázdných socialistických kas valuty. A to hlavně od těch, kteří pracovali v cizině, nebo je získávali od příbuzných, kteří v zahraničí žili, třeba v emigraci. Anebo je prostě vyměnili načerno u veksláků.

retro blue

Michal Petrov ve své knize upozorňuje i na nesmírnou rozmanitost cest, kterými se k lidem ty pravé „západní“ džíny dostávaly. Zároveň detailně mapuje, jak dopadaly pokusy socialistických států ty pravé „západní“ džíny vyrobit. Ať svépomocí nebo nákupem licencí. Tak například to, že se v Česku džínům říká běžně rifle, pramení z toho, že právě džíny italské značky Rifle se na tuzemském trhu objevily jako první koncem šedesátých let. Mnohem později přišla licenční výroba anglo-francouzské značky Lee Cooper.

It´s only Jeans Story, but I like it…

Jeans Story není o džínách jako o módním fenoménu. Jakkoli obsahuje informace o vývoji střihů, reklamy na džíny ilustrující jejich vývoj, neklade na ně silný důraz. Důležitější je kontext s civilními životy v socialistických zemích, s jejich ekonomikami a společnou touhou. A tou bylo mít modré kalhoty.

Kapitola o Rumunsku z tohoto pohledu patří mezi ty nejsmutnější. Avšak i dobře osvětluje, proč byla rumunská revoluce v roce 1989 nejnásilnější ze všech převratů ve střední a východní Evropě. Naopak kapitola o víkendových cestách Jugoslávců na někdejší džínové tržiště v italském Terstu patří k těm nejjasnějším.

Pokud bychom měli autorovi snad něco vytknout, bylo by to, že o džínách jako takových – třeba o vývoj střihů nebo technologii výroby – čtenář krom základních informací více nenajde. Na druhou stranu kniha není o módě, ale o fenoménu jedněch kalhot, které dnes nosí celý svět. A zejména o tom, jak obtížně se tyto kalhoty, stejně jako třeba západní muzika, dostávaly k lidem, kteří vlivem někdejšího Sovětského svazu a přičiněním svých vlastních prospěchářů museli žít v režimech, v nichž byla potlačována svoboda. A nutno podtrhnout i svoboda podnikání.

Autorovi ke cti přičtěme i bohatý obrázkový doprovod, kterým knihu opatřil. V Jeans Story najde čtenář kolem 1 700 ilustrací. A v nich si „to své“ najde jak ten, který ocení denimem těsně obepnutá pozadí krásných modelek, jako třeba to Donny Jordan na obrázku vpravo. I ten, kterého bude zajímat, jak o spotřebitelské ekonomice v socialistických zemích informoval domácí či západní tisk.

Daniel Tácha

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here