Dnes jsme se osvobodili z temnot, zní ve starém hymnu alžbětinců

810
alzbetincu
Foto: Pixabay.com

Emeritní profesor anglické literatury na Filozofické fakultě UK a JU ČB Martin Hilský přeložil kompletní dílo Williama Shakespeara. Předloni vydal knihu Shakespearova Anglie Portrét doby. V ní velice pěkně píše i o Vánocích alžbětinců.

William Shakespeare žil v letech 1564 až 1616. Kniha Martina Hilského ale nabízí širší vhled do života Anglie za vlády Jindřicha VIII., Edwarda VI., Jany Greyové, krvavé Marie Tudorovny, a hlavně královny Alžběty či králů Jakuba I. a Karla I. Kniha, byť to tak na první pohled nevypadá, se svým způsobem veze na dnes tolik módní retro vlně. Podezírat Martina Hilského z kalkulu ale není namístě. Z jeho knihy je zřetelně znát, že dobu anglické reformace řeší po celý svůj život. Že ji má „v malíčku“, protože ji řešil vždy, když překládal „svého Williama Shakespeara“.

Tak třeba: „Z drátu, ne ze zlata její vlas,“ cituje Martin Hilský na straně 288 své knihy o počtu bezmála 800 stran čtvrtý verš sonetu 130 Williama Shakespeara.

Ještě předtím ale vysvětlí: „Dámské účesy Shakespearovy doby měly mnohdy podobu složitých konstrukcí vyztužených dráty. […] Alžbětinci těmto pozoruhodným pyramidám, věžím a hradům, které lepší dámy nosily na hlavách, docela výstižně říkali do češtiny nepřeložitelným slovem „tires“, případně „head tires“. Toto slovo bylo odvozeno z výrazu „attire“ [oděv] a označovalo zdobnou výztuž dámského účesu sestávající ze zlatých nebo stříbrných drátů, do nichž byly vpleteny hedvábné krajky zdobené perlami, drahokamy, případně péry exotických ptáků.“

Knihu o Anglii v době Williama Shakespeara doporučujeme každému, kdo má rád historii, Anglii, cizí jazyky, mateřský jazyk, překlady, Shakespeara, Martina Hilského nebo prostě jen rád čte. A protože jsou Vánoce, dovolujeme si ku potěše čtenářů přetisknou část z 20. kapitoly „Čas každodenní a čas sváteční“ [viz níže] z knihy Shakespearova Anglie Portrét doby od Martina Hilského.

Vánoce Williama Shakespeara a nejen jeho

Vánoční svátky [25.12.–6.1.] zůstaly i v reformované Anglii nejpopulárnějšími církevními svátky. Slavily se ve městech i na venkově. Dobové pamflety a další písemnosti [například texty písniček] dokládají, že v představách lidí byly Vánoce svátky spojené se snem o zlatém věku, s mýtem štědrosti a hojnosti [Land of Cockaygne], bratrství, porozumění a lásky.

Tato tradice bratrství mezi lidmi různého společenského postavení upomínala na římské saturnálie. Během nich se obracela naruby celá společenská hierarchie. Zároveň navazovala na středověkou představu pohostinnosti [hospitalitas]. Ta určovala, že během Vánoc se domy bohatých otevírají chudým. Tento starý křesťanský zvyk sice už během alžbětinské doby postupně upadal, ale představa Vánoc jako svátku štědrosti, hojnosti a lásky přetrvávala a trvá doposud.

Vánoční stromek se sice stal symbolem Vánoc až od 19. století, ale některé zvyky běžně s Vánocemi spojované se dodržovaly už v době renesance. Shakespearovi současníci před začátkem oslav Kristova narození vyzdobili své domy či chalupy zelení [břečťanem a cesmínou]. V krbu se pálilo velké „vánoční poleno“ [Yule block, Yule log, Yule clog]. Vánoční ohně symbolizovaly zimní slunovrat a moc světla.

Soudobá vánoční koleda zaznamenaná v roce 1622 vypovídá o Vánocích jako svátku radosti, kdy jsou všechny místnosti vyzdobeny listy břečťanu. Na každém sloupu visí cesmína. Lidé mají čela ověnčena girlandami, pijí víno, zpívají koledy a radují se, zatímco ve všech krbech hoří vánoční polena a ze všech komínů ve městech i na venkově stoupá kouř.

Vánočním oslavám vévodil Král neřádu

K pohodě vánočního hodování patřily tance, dudy a bubínky. Zvláště na venkově bývalo zvykem, že lidé se neuzavírali doma a oslavovali Vánoce se svými sousedy. Společně se veselili, smáli se maškarám a pantomimickým výstupům a upíjeli pivo z velkých mís, v nich plavala malá pečená jablka. Tyto mísy [wassails] roznášely dívky, zpívaly při tom koledy a pijácké písničky. Za to vždycky dostaly pár drobných, jak píše „vodní básník“ John Taylor ve svém pamfletu o Vánocích.

Vánočním oslavám na venkově i ve městech, v chalupách i ve šlechtických domech a ve studentských kolejích v Londýně, Oxfordu a Cambridgi vévodil Král neřádu [Lord of Misrule, Master of the Revels, King of Christmas, King of the Cockneys], který měl o Vánocích stejnou funkci jako o májových či svatojánských svátcích.

Mezi Vánocemi a Novým rokem se pořádaly maškarády, ale hrál se také fotbal. Dárky se dávaly především na Nový rok. Nejrozšířenějším z nich byl pomeranč prošpikovaný hřebíčkem [velká pochoutka a vzácnost] nebo zázvor. Zatímco vánoční dárky rozdávané 25. prosince [Christmas Boxes] byly především určené služebnictvu, učňům nebo pomocníkům, novoroční dárky se dávaly nejčastěji soudcům, domácím a dalším osobám, s nimiž bylo výhodné býti zadobře.

Po temnotě doufám ve světlo, znělo heslo královny

Církevní obřady posledního, tj. dvanáctého dne vánočního [6. ledna] zvaného Epifaniel [Ephiphany] byly koncipovány jako oslava světla vítězícího nad temnotou. Svár noci a dne, temnoty a světla představoval základní symboliku Tří králů. Tato křesťanská symbolika navazovala na pohanské oslavy zimního slunovratu, ale propůjčovala jim nový duchovní význam Epifanie, zjevení Ježíše Krista, jemuž králové přinášejí dary.

Text prastarého hymnu zpívaného o dvanácté noci vánoční ze symboliky světla a tmy vycházel: „Dnes jsme se osvobodili z temnot a osvětluje nás světlo božského poznání,“ stálo v něm. Církevní svátek zároveň dokonale a přirozeně splýval s oslavou královského majestátu. Osobní heslo královny Alžběty dokonce znělo: „Po temnotě doufám ve světlo / Post tenebras spero lucem“.

Redakce FinTag: Zajímavé bylo i to, kdy Vánoce v Anglii v době Williama Shakespeara vlastně slavili. Profesor Martin Hilský k tomu píše následující:

Reformace významně zasáhla jak do času svátečního, tak do času každodenního, neboť většinu katolických svátků zrušila a z původní stovky jich zbylo v alžbětinské době jen dvacet sedm. Některé svátky převzala v pozměněné podobě a významu. Zároveň nepřijala římskokatolický kalendář, který byl po gregoriánské úpravě roku 1582 závazný pro země kontinentální Evropy, a přidržovala se juliánského kalendáře zavedeného Juliem Caesarem.

V důsledku toho v Shakespearově Anglii nezačínal nový rok 1. ledna, ale 25. března [Lady Day]. Krom toho byl juliánský kalendář nepřesný, neboť kalendářní rok byl o trochu delší než rok astronomický. Tento malý rozdíl se během staletí zvětšil na deset dní a papež Řehoř XIII. navrhl tyto dny přeskočit. V roce 1582 v celé katolické Evropě po 4. říjnu bezprostředně následoval 15. říjen.

Alžbětinci cestovali v čase bezmála 200 let

Královna Alžběta byla ochotna tyto změny přijmout, ale její biskupové se rozhodně postavili proti. Nehodlali následovat katolický Řím ani v této záležitosti a královna nakonec jejich tlaku ustoupila. V důsledku toho všichni alžbětinci nejen Shakespearův Hamlet žili ve vykloubeném čase. Kdykoli po roce 1582 vycestovali do Francie [nebo kamkoli jinam na evropský kontinent], museli posunout čas o deset dní dopředu. A při návratu o deset dnů zpět.

Teprve v roce 1752 byl v Anglii zaveden kalendář gregoriánský. Téměř dvě stě let trvalo anglikánské církvi než odpustila gregoriánskému kalendáři závadný katolický původ. A pragmaticky uznala, že je přesnější, přirozenější a po všech stránkách výhodnější.

Lichva a lichváři převálcovali slovo Boží už za alžbětinců

Nový kalendář anglikánské církve byl rozděl na dvě poloviny. Z nich každá měla 182,5 dne. Nahlíženo z této perspektivy začínala první polovina roku Vánocemi, tj. 24. prosince, a končila na svatého Jana, tj. 24. června. Druhá polovina roku začínala 24. června a končila 24. prosince.

V první polovině roku se soustředily všechny hlavní církevní svátky [Vánoce a Velikonoce]. Tvořily je symbolické rituály, v nichž se přírodní síly propojovaly s narozením, smrtí a vzkříšením. Jejich součástí byly rituální ohně [vánoční svíčky, ohně na svatého Jana], vegetační symbolika [vánoční jmelí, cesmína, větve s listovím] a zvonečky a zvony.

Výše uvedený text pochází z 20. kapitoly Čas každodenní a čas sváteční knihy profesora Martina Hilského Shakespearova Anglie – Portrét doby. Některé části textu byly vynechány, jiné jen velice mírně upraveny kvůli potřebám novinového článku a vyhledávačům.

1 komentář

  1. Tyto tkz. svátky o ničem byly svěceny dávno před vznikem zločinné sekty Vatikánu. Tak co vlastně tato sekta slaví ? Žida Ježíše si ukřižovali sami Židé, vyčníval z řadu demagogů, toto se nepromíjí ani v dnešním stejném náboženství demokracii. Což trvá dodnes ! Vatikánská sekta vznikla až roku 312. n. l. Kdy tito .. vyvraždili 100 000 Katarů a „náboženství“ těmto pohanům ukradli za pomocí skomírající říše Řím. Z Bible si časem utvořili budoucí Můj boj s Manifestem dohromady … vymysleli si satana, odpustky a kdoví co ještě jen kvůli svému bohu Mamona ..

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here