Emeritní profesor anglické literatury Martin Hilský přeložil za svůj život kompletní dílo Williama Shakespeara. Loni vydal úspěšnou knihu „Shakespearova Anglie Portrét doby“. V ní mapuje životy lidí Shakespearovy éry.
William Shakespeare žil v letech 1564 až 1616. Kniha Martina Hilského nabízí širší vhled do života Anglie za vlády Jindřicha VIII., Edwarda VI., Jany Greyové, krvavé Marie Tudorovny a hlavně královny Alžběty či králů Jakuba I. a Karla I. Kniha, byť to tak na první pohled nevypadá, se svým způsobem veze na dnes tolik módní retro vlně. Podezírat Martina Hilského z kalkulu ale není namístě. Z jeho knihy je zřetelně znát, že dobu anglické reformace řeší po celý svůj život. Že ji má „v malíčku“, protože ji řešil vždy, když překládal „svého“ Williama Shakespeara.
Řekneme to stručně, knihu o Anglii v době Williama Shakespeara doporučujeme každému, kdo má rád historii, Anglii, cizí jazyky, mateřský jazyk, překlady, Shakespeara, Martina Hilského nebo prostě jen rád čte. A jelikož jsme se již věnovali tomu, kdy a jak lidé v době Williama Shakespeara Vánoce vlastně slavili, opět si dovolujeme [bez svolení autora, ale ku potěše čtenářů, pozn. red.] přetisknout část ze 4. kapitoly z knihy Shakespearova Anglie Portrét doby od Martina Hilského o tom, jak to bylo v Shakespearově době s půjčkami, úvěry, lichváři a bankéři.
—
K platbám na úvěr docházelo výjimečně. Například obchodníci s látkami často poskytovali zboží na úvěr, podobně postupovali zlatníci a krejčí. Když někdo potřeboval hotovost, mohl si peníze půjčit od soukromých osob. Banky v Shakespearově Anglii na rozdíl od kontinentální Evropy ještě neexistovaly, ale funkci bank alespoň částečně plnily obchodní korporace. Obyčejní lidé se v případě finanční nouze nejčastěji obraceli na zastavárny. Poznávacím znakem zastaváren byly tři zlaté koule z lombardského erbu.
Půjčky
Půjčování peněz na dluh probíhalo ve všech společenských vrstvách, od těch nejnižších až k těm nejvyšším. Dlužní úpisy musely být podepsané věřitelem i dlužníkem a obsahovat přesnou výši půjčeného obnosu a datum splatnosti. V případě nesplacení dluhu ve stanovené době věřitelé, podobně jako dnešní exekutoři, měli právo zabavovat movitý i nemovitý majetek dlužníka.
K nejčastěji zabavovaným majetkům patřily domy nebo jejich vnitřní zařízení, půda, koně, krávy nebo ovce. Když dlužníci majetek neměli, mohli se věřitelé obrátit na místního strážníka a dát dlužníka zatknout. Soud pak dlužníka poslal do vězení, z něhož se dlužník mohl vrátit jenom tehdy, když za něho někdo dluh zaplatil. Protože pobyt ve věznici nebyl úplně levný, mnoho dlužníků ve vězení zemřelo. Jen velmi malému počtu dlužníků se podařilo dluh splatit, a proto se věřitelé obraceli na soudy jen v krajních případech. Někdy se dokonce stávalo, že věřitel čekal na splátku tak dlouho, až dlužník zemřel, a dal jeho mrtvolu zatknout na hřbitově těsně před pohřbem.
Půjčování peněz na úrok bylo rozšířenou renesanční činností a provozovali ji nejen Židé, ale samozřejmě i křesťané. Právě za Shakespearova života [v roce 1571], tedy v době, kdy Židé oficiálně vůbec nežili, byla v Anglii výnosem královny Alžběty lichva povolena a jenom o něco později se tato finanční praxe institucionalizovala v podobě evropských bank. Roku 1586 se Casa di S. Giorgio stala Janovskou bankou [Banco di Genoa] a první benátská banka [Banco di Rialto] byla založena o rok později. První banky zprvu fungovaly spíše jako bezpečné úschovny peněz než jako moderní finanční domy, jejichž smyslem je hromadit kapitál a poskytovat půjčky na úrok – tuto funkci měli v Shakespearově době právě lichváři.
Lichváři
Slovo „banka“ [bank] v moderním finančním smyslu se v Kupci benátském ani v žádné jiné Shakespearově hře nevyskytuje, lichvář Shylock však zcela nepochybně představuje renesanční verzi moderního bankéře. Prostřednictvím postavy Shylocka tak Kupec benátský dostává příznačně renesančně dvojí perspektivu – Shakespearova hra se jednak dívá zpět do středověku, reflektuje a transformuje středověké stereotypy postavy Žida, jednak v mnohém ohledu předjímá filozofii moderního bankovnictví. Spojovacím článkem obou těchto perspektiv je právě lichva chápaná jako půjčování peněz na úrok. Proměny lichvy a jejího hodnocení církevními i světskými institucemi v průběhu dvou tisíciletí výmluvně vypovídají o moci peněz, ale také o mentalitě a hodnotách celé západní civilizace. Jakkoli jsou tyto proměny mnohotvárné, jedno mají společné: i nejvyšší principy mravní, byť třeba posvěcené Písmem svatým, se nakonec přizpůsobují ekonomické nutnosti. Dějiny lichvy jsou dějinami jejich neustále se proměňujících, ekonomickou realitou vynucených výkladů.
Za stěžejní starozákonní text o lichvě je všeobecně pokládána Pátá kniha Mojžíšova [Deuteronomium] 23,19-21: „Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“
Zákaz lichvy je výslovně formulován i v Novém zákoně: „Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za čekat boží uznání? Vždyť i hříšnici půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele: čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět,“ [Lukáš 6,34-35].
Nový zákon je v otázce lichvy důslednější než Starý zákon, protože nerozeznává cizince a bratry. V novozákonním světě jsou všichni bratři a zákaz lichvy je v něm všeobecný.
Lichvu původně zakazoval i talmud. Ten, kdo půjčoval na úrok, nesměl, přísahat, byl pokládán za kacíře a lichvář se podle talmudského práva rovnal vrahovi. Přibližně v první polovině po Kristu se však Židé v důsledku tlaků, jimž byli vystaveni v římské říši, i v důsledku postupně sílící křesťanské moci čím dál více věnovali peněžnictví. Moc peněz byla jedinou dostupnou ochranou proti perzekuci a rabínská literatura této doby postupně upouštěla od talmudských zákazů lichvy a lichvu velmi brzy legalizovala. Římskokatolický zákaz lichvy byl zmírněn mnohem později – až v roce 1830, kdy byla povolena jistá [papežem odsouhlasená a regulovaná] úroková míra.
Takové církevní autority jako patron překladatelů sv. Jeroným a sv. Ambrož Milánský si dali práci a vysvětlili starozákonní kompromis umožňující vyžadovat úrok od cizinců obratnou interpretací slova „cizinec“. Podle nich označovalo nepřátele Boha a Bohem vyvolených lidí.
[Pozn.: Grebanier, s. 79. PhDr. Radek Hasalík mne v e-mailové zprávě z 28.12. 2008 upozornil na jeden z důvodů církevního odsudku lichvy: „Hlavní odsudek lichvy, tedy prodeje na úvěr, spojeného s odloženou platbou, spočíval v předem zakalkulovaném prodeji času, který náležel Bohu. Šlo o kšeftování s Božím artiklem. Největším odpůrcem lichvy byla právě proto církev.“]
Od těch vybírat úrok bylo nejen církevním zákonem povoleno, ale také podporováno. Praktickým důsledkem takového výkladu bylo, že křesťané mohli s klidným svědomím vyžadovat úrok například od muslimů – a se stejně klidným svědomím je směli, dokonce měli, zabíjet. Tato okolnost pak vedla k jedinému logickému závěru: od toho, koho je záhodno zabíjet, je také dovoleno vybírat úroky. […] Netřeba dodávat, že takový výklad slova „cizinec“ měl nesmírný význam během křižáckých válek [1095 – 1291], které neznamenaly jen šíření křesťanství, ale také nemalé probuzení obchodu a finančnictví. Právě křižácké války povzbudily oběh peněz, které ve středověké agrární společnosti desátého a jedenáctého století ležely nečinně a neplodně v truhlicích a měšcích. Zlaté mince, především florentské a benátské, začaly vytlačovat stříbro jako všeobecné platidlo, florentští a lombardští bankéři postupně nabývali nemalé finanční moci a řád templářů si zajistil finanční a obchodní monopol ve Svaté zemi.
Církevní zákaz lichvy [Papež Alexandr IV. V bule z roku 1258 prohlásil lichvu za kacířství a lichváři mohli být stíháni, pozn. red.] teoreticky trval i nadále. Půjčování peněz na úrok však bylo stále rozšířenější a v době renesance se stalo doslova celoevropskou praxí. Od lichvářů a bankéřů si nepůjčovali jen křesťanští králové a velké křesťanské rody, ale samozřejmě také církevní instituce a nejvyšší církevní hodnostáři včetně papežů.
Z několika evropských lichvářů se v patnáctém a šestnáctém století postupně stávali první milionáři a pozoruhodné bylo, že nová evropská finanční elita – ať už to byli bankéři – byla převážně křesťanská, nikoli židovská. Úroková míra křesťanských lichvářů byla přitom neuvěřitelně vysoká. Existují doklady o tom, že florentští bankéři vymáhali úroky dosahující dvou set šedesáti šesti procent. Židovských lichvářů bylo nepoměrně méně a navíc měli pádné důvody bát se o své peníze, neboť se často stávalo, že jejich křesťanští dlužníci, zvláště byli-li urozeného původu, vypověděli obligace a židovští věřitelé pak zapůjčenou částku [o úrocích ani nemluvě] už nikdy neviděli. Neméně často docházelo k zabavení židovského majetku, a není tedy překvapivé, že židovští lichváři vymáhali vysoké úroky, kdykoli to bylo jenom trochu možné. Jejich praxe však byla celkově umírněnější než to, co dělali lichváři křesťanští. Přesto bylo slovo „lichvář“ v renesančním všeobecném povědomí synonymem slova „Žid“ – mýtus, jako už tolikrát v lidských dějinách, byl silnější než skutečnost.
Druhým paradoxem renesance souvisejícím s lichvou a finančnictvím byl již zcela zjevný rozpor mezi církevní doktrínou a každodenní praxí. Lichva byla přísně zakázaná, a přesto byla všeobecně provozována. Z dnešního hlediska je sice zřejmé, že šlo o neodvratný proces související se zrodem novodobého kapitalismu, ale Shakespearovým současníkům se tato skutečnost nejevila a nemohla jevit tak jednoznačně. Protože ekonomickou nutnost měnit nelze, bylo třeba revidovat církevní postoj k lichvě a pod tlakem nových okolností nově vyložit Starý i Nový zákon.
Není překvapivé, že tohoto delikátního úkolu, na první pohled téměř nemožného úkolu se neujala církev římskokatolická, ale církev protestantská a že vývojová křivka evropské renesance se v tomto ohledu protnula s evropskou reformací především s kalvinismem.
Jan Kalvín [1509 – 1564] přišel s výkladem Písma, který umožňoval zůstat dobrým křesťanem, a přitom provozovat lichvu. Kalvín našel odvahu popřít aristotelovský argument šířený středověkými scholastiky a všeobecně přijímaný ještě za renesance, že peníze jsou neplodné a nemohou plodit peníze. Jedině peníze zamčené v truhlicích jsou sterilní, prohlásil Kalvín a posvětil tak oběh peněz jako hnací sílu moderní ekonomiky. Lichva podle jeho výkladu nebyla v rozporu s Božím zákonem, pokud neubližovala jinému křesťanovi. Ve shodě se starým zákonem [Exodus 22,25] však trvala na tom, že požadovat úrok od chudých je nepřípustné a že úroková míra musí být udržována v rozumných mezích.
Význam těchto zdánlivě detailních a subtilních interpretací Písma byl převratný. Kalvín byl „první náboženský vůdce, který využil dvojjazyčnosti Starého zákona [Pátá kniha Mojžíšova 23,19-21] legitimizovat lichvu, aniž poškodil univerzalismus a fraternalismus křesťanské etiky… Jeho slova se stala evangeliem moderní doby. Každý, kdo se od šestnáctého do devatenáctého století bral za liberální zákony o lichvě, hledal podporu v Kalvínovi. I ti, kdo nechtěl nebo nemohli zmínit jeho jméno, museli používat jeho slov.
Proslulá Bank of England vznikla až roku 1694 a v Shakespearově době poskytovali finanční služby především lichváři. Třebaže od dubna roku 1571 byla lichva [regulovaná rozumnou, to jest desetiprocentní úrokovou mírou] v Anglii uzákoněna, alžbětinská debata o lichvě se nesla převážně ve středověkém a scholastickém duchu. Nejznámější Alžbětinský traktát o lichvě nazvaný Rozprava o lichvě [A Discourse upon Usury, 1572] napsal doktor nejznámějšího obchodníka hájícího lichvu a zisk, poslední slovo v něm patří knězi a učenému doktoru autorit, aby dokázal, že lichva je „Odporná nestvůra“ a všechny její podoby jsou neslučitelné s křesťanskou láskou k bližnímu.
Philip Stubbes, puritánský kritik mravů a nemravů alžbětinské Anglie, ve spise Anatomie zlořádů [Anatomy of Abuses, 1583] věnuje lichvě celou kapitolu a jeho barvitě rozhořčený jazyk naznačuje, jak byla alžbětinská společnost s lichvou spjatá. Jako ostatní renesanční kritici lichvy cituje Stubbes Starý i Nový zákon a navíc prosazuje názor, že lichva je horší než vražda, a to ze dvou důvodů:
- Zatímco vrah zabíjí obvykle naráz, lichvář postupně a pomalu vysává krev své oběti.
- Lichvář nezabíjí jen toho, kdo se mu dostal do spárů, ale také jeho ženu a děti.
Lichvář je navíc horší než zloděj, protože zloděj krade z nouze, zatímco lichvář jen z chamtivosti a ziskuchtivosti. Lichvář je horší než Žid, protože Žid, tvrdí Stubbes, alespoň nevymáhá úrok od svých bratrů, je horší než Jidáš, protože Jidáš se alespoň ze své zrady kál. A konečně lichvář je horší než peklo samo, protože peklo mučí jen hříšníky, zatímco lichvář trestá všechny bez rozdílu.
Mravní rozhořčení umocněného náboženským zápalem bylo i v Anglii [jako v celé renesanční Evropě] v křiklavém rozporu s každodenní praxí a lichvářů bylo čím dál tím více potřeba. V Anglii Shakespearovy doby byli lidé, kteří si tento rozpor uvědomovali, a jejich náhled na lichvu ohlašoval realističtější, racionálnější a liberálnější ekonomické myšlení moderní doby. Patřil k nim především Francis Bacon, který v eseji O lichvě stručně shrnul dobovou kritiku lichvářů a lichvy, ale dodal, že „jen bláhoví lidé si představují, že by systém řádných půjček mohl existovat bez zisku“. Bacon posléze vyjmenoval jak nevýhody lichvy, tak její nezanedbatelné výhody [spočívají v tom, že lichva je stimulem obchodu] a vyslovil větu, která lakonicky odmrštila mnohomluvné argumenty dobových traktátů proti lichvě: „Takže mluvit o zrušení lichvy je bezpředmětné. V každém státě vždy byla v té či oné formě, v té či oné míře. Zrušení lichvy je proto nutné odkázat do Utopie.“
Od Bacona pak byl již jen krůček k obhajobě lichvy z pera Adama Smithe a dalších stoupenců ekonomického liberalismu a konečně i k tomu, aby hanlivé slovo „lichvář“ bylo nahrazeno moderním a úctyhodným slovem „bankéř“.
—
Výše uvedený text se nachází ve 4. kapitole Obchodníci, kupci, řemeslníci knihy profesora Martina Hilského Shakespearova Anglie – Portrét doby. Některé části textu, minimum, jsme vynechali kvůli potřebám novinového článku.
Oliver Cromwel vůdce protestantského povstani přijal židy především ze Španělska.A ejhle protestanti predčili své učitele.
No, u těch protestantů bych to s tou lichvou až zase tak moc černě neviděl. Je fakt, že jsem to moc detailně nezkoumal, ale z toho, čeho jsem si za ta léta všiml, vyplývá, že tam mají proti lichvě přirozený mechanismus. Konkrétně v USA, kde jich do nedávna byla nastěhovaná většina, bývá ve filmech často vidět, že dlužník, který je v koncích se splátkami hypoték, věřiteli přinese klíče od domu a konečná. Pak jsem si také všiml v jednom videu, která má na netu jistá Američanka, myslím že se jmenuje Jeny, která žije v Praze a natáčí videa s rozdíly, jak to chodí u nás a jak v USA. A v jednom popisovala, že už studentům tam vnucují kreditní karty horem dolem. A když je prý někdo zodpovědný (z evropského pohledu lichvářských manýrů, do nekonečna rostoucích dluhů takto postiženého jedince), že nechce dluhy, tak je tam ztracená existence. Na nic se nezmůže, protože mu nikdo nepůjčí. Důvodem je to, že nemá kreditní historii, tedy historii, jak je disciplinovaný ve splácení půjček. A s těmi klíči od domu, jak jsem psal, je to zřejmě proto, že tam stejný díl viny za to, že dlužník nesplácí, nese i věřitel, že mu vůbec půjčil. Tak když mu chce půjčit, potřebuje vědět, komu půjčuje. A bez kreditní historie to nemůže dopředu vědět. Je vidět, že oba způsoby mají své výhody a nevýhody. Ostatně, jako vše na světě. Jako třeba když člověk nechce umřít, nesmí se narodit.
Moc zajímavý článek, v současné době spíše rezonuje výraz “lichvářské ceny”- např. elektřina a plyn to splňují v ČR dokonale a opět zde je vedoucím elementem chamtivost – nyní pod ochranou mocných ( ovšem nemocných duchem)
Pane Petře, nic proti faktu, jak píšete o cenách energií. To vidíme všichni a nedá se to popřít. Ale jen bych se chtěl osobně ujistit. Nežijete v představě, že v řádně fungujícím hospodářství, tedy klasickém tržním prostředí, jedoucímu jak dobře namazaný stroj, si jednoho dne tajně sedli lichvářští kuplíři, aby kuli svoje černé pikle? Mám na mysli výrobce energií, těžaře, překupníky s energiemi a podobně. A v příhodný čas, do té doby v tajném společenství, to rozjeli, aby si na nás chudácích přes ceny energií namastili kapsy. Prostě, že to jsou hlavní viníci a původci tohoto marasmu. Prosím, že si toto nemyslíte? Že ne? A je Vám jasné, která že to je ta žába na prameni, která umožnila tohle, do té doby nemyslitelné!