Analýza: Zopakuje se historie? Následuje Čína příběh Japonska?

6277
cina
Foto: Pixabay.com

Manažer tržních strategií hongkongské pobočky Saxo Markets Redmond Wong se v textu na FinTag zamýšlí nad tím, proč se Japonsko v minulých letech nestalo nejsilnější ekonomikou světa. A klade si otázku, zda se jí stane Čína.  

Koncem 80. let všichni oslavovali Japonsko jako ekonomickou velmoc, která brzy usedne na trůn uvolněný Spojenými státy. Zdálo se, že jeho raketový vzestup bude nezastavitelný. Stála za ním účinná kombinace velkých úspor, špičkových technologií a pracovitých zaměstnanců. V 90. letech se však ceny aktiv propadly. Původně dočasná komplikace se postupně proměnila v chronické zpomalení růstu, které zemi trápilo až donedávna. Všichni se shodovali na jasné diagnóze – Japonsko trpělo systémovou deflací a chronickým deficitem agregátní poptávky, což měly řešit agresivní monetární a fiskální stimuly.

ČNB srovnala vývoj v Japonsku a eurozóně a varuje před riziky

Ekonom John Cochrane letos ale nabídl jiné vysvětlení. Za hlavní příčinu japonského zpomalení označil mikroekonomické faktory. Podle něj je to klesající počet obyvatel v produktivním věku a přirozené zpomalení, k němuž dochází, když ekonomika po počáteční fázi dohánění rozvinutého světa dosáhne limitů své produktivity. Podle Cochrana nebyla takzvaná „ztracená desetiletí“ Japonska důsledkem nedostatečné poptávky, ale spíše toho, že země dosáhla nejzazších mezí produktivity.

Japonsko: Paralely s vývojem čínské ekonomiky

Čínský hospodářský vzestup v posledních desetiletích v mnoha ohledech připomínal japonskou zkušenost, pouze v explozivnějším měřítku. Od konce 70. let, kdy Čína zahájila své tržní a privatizační reformy, docházelo v zemi k patrně nejdramatičtějšímu a geograficky nejexpanzivnějšímu dohánění rozvinutého světa v moderní historii.

Pomocí ekonomických reforem a integrace do globálních dodavatelských řetězců dokázala Čína využít produktivní potenciál obyvatel obrovských měst i rozlehlého venkova. Rychle tak snižovala rozdíly v příjmech oproti rozvinutým ekonomikám. Podle dat Světové banky jen v letech 1978 až 2022 Čína zvýšila hrubý domácí produkt [HDP] na hlavu z pouhých 1,2 procenta na zhruba 18,4 procenta úrovně Spojených států. A to při konstantním kurzu amerického dolaru.

Čína splnila domácí úkol. Loni rostl její HDP o více než pět procent

Nyní se však množí známky toho, že Číně při dohánění rozvinutých ekonomik dochází dech. Kromě úbytku obyvatel v produktivním věku v posledních letech výrazně zpomalil i růst čínské produktivity. Příspěvek růstu celkové produktivity výrobních faktorů k růstu reálného čínského HDP klesl v poslední době z více než čtyř procent, kterých dosahoval v půli prvního desetiletí 21. století, na zhruba 2,5 procenta. Někteří ekonomové předpovídají, že v nadcházejících 10 až 15 letech může dál spadnout v průměru na 1,3 procenta. Což se odrazí i na rychlosti hospodářského růstu Číny.

Klíčem nejsou stimuly, ale systémové reformy

Kvůli slábnoucímu tempu hospodářského růstu se ozývá celý sbor hlasů vyžadujících od Číny agresivnější fiskální a monetární stimulační opatření. Opakují se dobře známé argumenty z Japonska:

  • Nedostatečná poptávka.
  • Absence účinných vládních podpůrných fiskálních výdajů.
  • Levné úvěry.

Tato keynesiánská diagnóza však může být chybná. Co když, podobně jako v případě Japonska, není příčinou čínského zpomalení nedostatečná poptávka, ale hlubší mikroekonomické faktory, které pouhé stimulační pobídky napravit nedokážou? A právě s tímto názorem přichází ve své analýze japonské ekonomiky zmíněný John Cochrane.

Důraz na mikroekonomické faktory rezonuje také s autorovým pohledem vyjádřeným v jeho starších článcích o ekonomickém zpomalení Číny v posledních letech. Pokud Cochranova teze ohledně Japonska platí i pro Čínu, nebude hlavním problémem země nedostatečná poptávka, ale mikroekonomické překážky. Právě ty jí brání v dalším zvyšování produktivity a konvergenci s příjmovou úrovní rozvinutých ekonomik.

Číňané vyvážejí peníze v kufrech plných zlata. Ale i jinak

Tím se dostáváme zpět k návrhu reformy z pera čínského ekonoma Zhou Qirena. Ten tvrdí, že chce-li Čína dosáhnout stejné příjmové hladiny jako rozvinuté ekonomiky, je klíčem k úspěchu systémová a institucionální reforma. Totiž, spoléhání na keynesiánskou politiku stimulace agregátní poptávky, kterou prosazují tržní experti, čínské produktivitě patrně příliš nepomůže. Řešení spočívá v institucionálních a systémových reformách, které se zaměří na mikroekonomické překážky růstu produktivity.

Současné ceny aktiv odrážejí očekávaný dlouhodobý růst ekonomiky. Jakmile však ekonomika narazí na mikroekonomickou bariéru a její růst začne dlouhodobě stagnovat, ceny aktiv už nemohou počítat s dalším růstem a klesají. Na druhou stranu, jestliže posune reforma zemi na křivce očekávaného hospodářského růstu výš, zareagují na to příznivě i ceny aktiv.

Čína: Co přinese nadcházející 3. plenární zasedání?

Čína prochází ekonomickým přerodem a nyní je důležité si uvědomit, že výzvy, jimž čelí, nejsou záležitostí nedostatečné poptávky, ale odrazem hlubších mikroekonomických faktorů. Pouhá aplikace stimulačních opatření může přinést krátkodobou úlevu, ale hlavní příčiny zpomalení s nejvyšší pravděpodobností nevyřeší.

My přece nemáme zájem se pustit s Číňany do křížku, říká Ivan Hodáč

Místo toho se musí Čína soustředit na realizaci komplexních reforem, které vyřeší institucionální a systémové problémy brzdící růst produktivity. Díky příznivému prostředí pro inovace, soukromému podnikání a efektivní alokaci prostředků bude mít Čína větší šanci plně využít svůj ekonomický potenciál a zlepšit dlouhodobý růst. Cesta vpřed může být trnitá, ale úspěšná reforma může ve svém důsledku proměnit celou zemi a vyhnat ceny tamních aktiv, včetně akcií, výš. Zda se Čína rozhodne vydat tímto směrem však uvidíme až na nadcházejícím 3. plenárním zasedání.

Redmond Wong, Saxo Markets, Hongkong

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here