V Peruánské Amazonii, jež je již mnoho let mým domovem, je nádherná příroda, ale život v ní není vůbec jednoduchý. V místech extrémní chudoby jsou rodiče rádi, když svým dětem dopřejí alespoň jedno jídlo denně.
Průměrná mzda v Peru činí asi 2 200 peruánských soles [PEN] měsíčně. To odpovídá částce přibližně 14 000 korun. Takový plat pobírají především lidé žijící ve městech, nikoliv na venkově. Mnoho Peruánců navíc pracuje mimo oficiální sektor, v důsledku čehož si nevydělají ani minimální mzdu. Ta činí 1 130 PEN [cca 7 030 Kč].
[Pozn. red.: šedá ekonomika v Peru představuje přibližně 43,2 procenta tamějšího hrubého domácího produktu. A zaměstnává až 73 procent všech ekonomicky aktivních obyvatel.]
Netřeba asi zdůrazňovat, že výdělky pod minimální mzdou jsou běžné zejména pro odlehlé oblasti typu, jako je region Loreto, kde dlouhodobě žiji, a kde je prakticky nemožné najít dobré místo. Tam v zásadě jediní, kdo zde občas poptává zaměstnance, jsou majitelé takzvaných albergues. To jsou ubytovací komplexy pro turisty, v nichž se mimo jiné pořádají i dlouhodobě populární ceremonie s ayahuascou. Avšak i tato práce je dost špatně placená. Pracovník může být vůbec rád, když za ni dostane 800 až 900 PEN [cca 4 980 Kč až 5 600 Kč]. A také má jednu velkou nevýhodu – pokud turisté zrovna nepřijedou, šéf je zkrátka pošle domů.
Relativně slušně jsou na tom jen šťastlivci, kterým se podaří dostat se do albergues zaměřeným na poskytování služeb opravdu náročným klientům, ochotným zaplatit za tři noci – minimální délka pobytu – v pralese částku kolem jednoho tisíce dolarů [cca 20 830 Kč]. Ta mimo jiné zahrnuje soukromého průvodce, jenž se celou dobu věnuje výhradně „VIP klientovi“.
—
„Musíš umět hodně dobře anglicky, abys s klienty mohl komunikovat. A to tady prakticky nikdo neumí. Existují sice různé kurzy, ale ty jsou ve městech a nejsou právě levné,“ říká Welli, jeden ze zaměstnanců takové albergues.
Kolik z oněch snových tisíce dolarů nakonec dostane on sám, uvést nechce. Jistě ale tvrdí, že získat takové místo, jako má on, není jen tak. Že je to štěstí a zadarmo to také není.
Bodegy a něco jako restaurace
Co dál se nabízí za obživu v Peruánské Amazonii? Velmi rozšířené jsou bodegy. Tento výraz bychom přeložili jako „vinařství“ nebo „vinný sklípek“. Nicméně v Peru má úplně jiný význam. Označují se jím malé obchůdky se smíšeným zbožím, které jsou součástí domů svých majitelů. Téměř vždycky se jedná o přední místnost, obývací pokoj, předělanou na jednoduchou prodejnu.
V bodegách jsou k dostání především potraviny „první pomoci“. Sem patří sůl, cukr, rýže, vajíčka, olej, ale také čisticí prostředky, prací prášky, a dokonce léky. Ty se tady mimochodem prodávají po kusech, nekupuje se jejich celé balení.
Nejen bodegy ale živí místního člověka. Jiní Peruánci provozují i malé rodinné restaurace. Kompletní obědové menu – polévka, hlavní chod, velký nealko nápoj – se v nich nabízí od 5 peruánských soles [cca 30 Kč] a výše.
To je možné nejen díky místním nízkým cenám surovin, ale i proto, že to poslední, co provozovatelé těchto „restaurací“ řeší, jsou nájmy nebo mzdy zaměstnanců.
„Nechodí mi sem ale mnoho zákazníků, jelikož v naší ulici je minimální provoz. Takže měsíčně si takto přivydělám asi jen 120 PEN,“ říká Lila, která si zařídila jednoduchý domácí minibar, v němž rozlévá alkoholický nápoj připravovaný z cukrové třtiny.
120 PEN je v přepočtu asi 746 korun. Lilla přitom živí několik dětí a nemá momentálně žádného partnera, který by jí s živobytím pomáhal.
Prales jako zdroj obživy
Velice důležitou úlohu v životě obyvatel Peruánské Amazonie hrají chacry. To jsou mýtiny, které vznikají vykácením – či spíše vypálením – části pralesa. Na takto vzniklých planinách místní pěstují významné zemědělské plodiny jako yuca [maniok, pozn. red.], ananasy a banány.
Část úrody zkonzumují a přebytky prodají na nejbližším trhu. Za takto vydělané peníze nakoupí třeba ryby nebo kuřecí maso.
„Yucu pěstujeme. Leckdy jde ale o pořádnou dřinu. Zrovna na naší chacru se nedá dostat jinak než pěšky, takže vše musíme nosit pralesem na vlastních zádech,“ vysvětluje Carlos s tím, že cena jedné hlízy manioku začíná v přepočtu na částce něco málo přes šest korun. Záleží na její velikosti.
Zas takový ráj na zemi to není
Evropané mají tendence považovat tropické země za jakési rajské zahrady, kde se dá po celý rok pěstovat a sklízet mnoho rozličných druhů ovoce a zeleniny. Pokud tamní obyvatelé hladoví, přičítá se to na vrub jejich lenosti. Nic ovšem není vzdálenější realitě!
Peruánci jsou sice zvyklí tvrdě pracovat, ale nemají k dispozici téměř žádné potřebné nástroje. Například kvalitní motorová pila je doslova luxusním zbožím, na něž si spousta lidí nenašetří ani za několik let. Kdo by tomu nerozuměl, nechť si představí, jak obdělává zahradu nebo pole pouze pomocí mačety a sekery. Pak rychle pochopí…
Je proto potřeba více rozvojových projektů, díky kterým by získali obyvatelé Amazonie přístup k zemědělskému nářadí, ale třeba i jen k sazenicím ovocných stromů a semenům zeleniny.
A dále: To, že se dá chacry snadno získat vypálením části pralesa, je pro místní docela jistě přínos. Nicméně je to naprosto nežádoucí z pohledu ochrany životního prostředí. Chudých rodin je totiž opravdu hodně a v celkovém součtu dokážou zlikvidovat mnohem víc stromů než těžební společnosti. Mimo jiné proto, že založený oheň se lehce vymkne kontrole a zdevastuje plochu o značně větší rozloze, než bylo původně v plánu.
Povolení tady neznají
Jsou tu ale i další druhy obživy. Jedinci, kteří mají dost peněz na dřevěnou loď s motorem, často vozí pasažéry do oblastí, kam se nedá dopravit po souši. V závislosti na vzdálenosti taková cesta stojí klidně 15 [cca 93 Kč] a více PEN za osobu. To už představuje relativně slušný výdělek.
I když se výše uvedené ceny pro našince jeví jako z říše snů, případně takové, že nestojí za sebemenší námahu, realita v Peruánské Amazonii je jinde. Také je třeba vědět, že kdokoli z místních se rozhodne pro vlastní podnikání, potřebuje v zásadě jen prostory, loď či nějaký nástroj a počáteční kapitál. Co ale nepotřebuje nikdo, je nějaké povolení od úřadů pro daný typ podnikání. Natož, aby ho snad navštívila „kontrola z hygieny“ či pozemkového úřadu.
Na druhé straně ale rozhodně málokdo ze zdejších podnikatelů zbohatne. Pokud například malou limonádu prodává za 1,5 PEN [cca 12,44 Kč], může vsadit boty, že jeho sousedé ji brzy nabídnou za standardní 1 PEN. A nikdo z místních si nepřiplatí. Zdejší prostředí neponechává téměř žádný prostor pro konkurenční boj. Ceny se liší minimálně.
A ještě malý doušek na závěr: Přesunou-li se venkované pro nedostatek obživy do nejbližších větších měst, pak ve většině případů stejně nenajdou práci a platí mnohem víc peněz za nájem a dopravu. Mnoho z nich se tak uchyluje k páchání kriminální činnosti – kradou, prodávají drogy a provozují podobné neřádnosti. Ano, sice přežijí, ale platí za to vysokou cenu.
Jiří Černý
—
Jiří Černý, který výše uvedený příspěvek sepsal pro FinTag, už několik let trvale žije v Peruánské Amazonii, konkrétně v regionu Loreto. Žije uprostřed pralesů se svojí místní partnerkou a její rodinou. Zajímá se o tamější přírodu, obyvatele a kulturu. Aktuálně se tam věnuje projektu Péče o nezletilé matky s omezenými ekonomickými prostředky, který poskytuje nepeněžní pomoc mladým matkám ve věku 12–16 let, které žijí v extrémní chudobě. Projekt pořádá Diecézní charita Plzeň.
