Když se ukázalo, že jen jedno ze čtyř dětí vědělo, nebo si přece jen vybavilo pointu vtipu „Do baru přišel kůň…“, tak jsem si uvědomil, že mladí lidé už nejsou schopni vyprávět vtipy. Ale nejen oni, píše ve svém komentáři v britském časopisu The Spectator John Sturgis.
Do baru přišel kůň… Začátek tohoto starého vtipu před dvanácti lety použil izraelský spisovatel David Grossman jako titul své oceněné knihy, tragikomedii o stand-up komikovi. Teď však na něj zapomeňme.
Zjištění o tom, jak znají tento vtip dnešní mladí, mě rozesmutnilo. Myslím, že posledními, kdo vyprávěli vtipy, udržovali orální tradici od prehistorických dob, byli starší mileniálové. Ale generace Z už neví, co to vtip je. Je to zvláštní, protože neustále brouzdá na TikToku nebo Instagramu, kde lidé mluví ve zkratce o různých věcech, tedy ve formátu, který perfektně vyhovuje vyprávění vtipů. Ale tam se neujaly. Vtipy jsou příliš analogové.
Avšak i jsem si s hrůzou uvědomil, že ani já vtipy už nevyprávím a vlastně nikdo. Snad už více než deset let. Samozřejmě, vtipy děláme stále. I já s různým úspěchem. Ale už je nevyprávíme. A to je, řekl bych, horší než špatný vtip.
Od čeho máme vtipy
Vtipy jsou tu proto, aby nám řekly něco o absurdním konání člověka. Například vtip Woody Allena na konci filmu Annie Hallová:
Chlapík přijde k doktorovi a říká: „Doktore, můj bratr se zbláznil a myslí si, že je slepice. A proč jste bratra nevzal s sebou? Vzal bych, ale já ty vajíčka potřebuju.“
Pro případ, že vám uniká pointa, Allen pokračuje: „To bude asi tím, co si myslím o vztazích. Jsou bláznivé, iracionální a absurdní, ale udržujeme si je, protože potřebujeme vejce.“
Má pravdu. Vtipy často obsahují i smutnou zkušenost lidí: Kouše váš pes? To není můj pes. A tak dále…
[Pozn. překl.: Ve filmu Růžový pantner se komisař Clousseau v recepci ptá recepčního, jestli jeho pes kouše a pozoruje jezevčíka u svých nohou. Recepční ho ujistí, že nekouše, avšak ten ho při pohlazení kousne. Clousseau se podiví, ovšem recepční mu sdělí, že TOHLE jeho pes není.]
Řekněte ale dnes vtip
Je tu ale i další problém. Mnoho starých vtipů se dnes kvůli kulturní citlivosti netoleruje. Nicky Campbell, mimo jiné i televizní moderátor, se nedávno dostal do sporu s vedením BBC za vyprávění [údajně] komické příhody, v níž použil starý hanlivý výraz „pooftah“ [teplouš]. Za tvrdší vtip už by mu asi hrozilo vězení.
Chvála humoru: Za letošními vedry stojí Židé. Řídí to Mojše!
Frank Carson, televizní komik, před padesáti lety byl známý svojí frází „takhle jim je vyprávím.“ Tím chtěl říci, že hlavní je konstrukce vtipu, která vyvolá smích spíše než očekávaná pointa.
Jeden z jeho vtipů zní: Manželka si stěžuje manželovi, že jí dlouho nekoupil kytku.
„Nevěděl jsem, že prodáváš kytky,“ odpoví manžel.
Postupně se tento přístup vybrousil a proslavil Ronnieho Corbertta nebo Dava Allena.
Způsob vyprávění byl nade vše
Nikde to nebylo jasnější než v dokumentu Aristokrati z roku 2005, v němž vystoupily tucty komiků včetně Robina Williamse, Whoopi Goldbergové, Chrise Rocka a Sarah Silvermanové. Každý z nich vyprávěl stejný vtip svým způsobem, což opět jen zdůraznilo, že každý vtip spočívá v tom, jak se vypráví.
Jediné místo, kde se ještě dnes vtipy ocení, je festival Edinburgh Fringe. Tam každoročně volí nejlepší vtip. A ten se letos už blíží…
Ale i se může stát, že pokud nějaký vtip nepochopíte a nezdá se vám směšný, pak je to tím, že není určený vám. Ale i cítím snahu zaujmout mladší publikum a generaci Z posedlou svým duševním zdravím. Na stand-upech už se nevyprávějí vtipy, kterými nás častovali Carson nebo Corbett. Místo toho se tam rozvíjejí situační nápady, což jen přispívá k úpadku vtipů.
A co se stalo, když vešel kůň do baru? No barman se ho ptá: „Slyšels jste v poslední době nějaký dobrý vtip?“ A kůň odpoví: „Ne.“
John Sturgis, The Spectator
Pozn. red.: John Sturgis je novinář na volné noze, který již téměř 30 let působí v prostředí londýnské slavné Fleet Street jako reportér i editor zpravodajství. Jeho text pro FinTag přeložil Michal Achremenko.
