„Itálie je navíc velmi specifická. Nejde o rozvíjející se zemi, není chudá, zároveň už ale není bohatá, a v mnoha ohledech je navíc dysfunkční,“ říká o své rodné zemi šéfka analytické ADA Economics Raffaella Tenconi v rozhovoru s ekonomem České spořitelny Michalem Skořepou. Vyjadřuje se k politice EU i eurozóny. 

[Pozn. red.: Rozhovor vyšel v knize rozhovorů: Orwell na steroidech / Průvodce chaosem 21. století. FinTag.cz jej publikuje ve zkráceném znění a s drobnými redakčními úpravami.]

EU v důsledku pandemie covidu-19, respektive preventivních opatření, zažila v první polovině roku letoška bezprecedentně rychlý a hluboký hospodářský propad. Jak hodnotíte reakci unie?

Je určitě dobře, že Evropská unie mluví o Fondu obnovy a že tyto diskuze nejsou součástí debat o rozpočtu, které jsou pravidelné a mají zavedenou vnitřní logiku a řád. Jde o reakci na recesi nebo přinejmenším na hospodářské problémy, které mají všechny členské státy. To, že ruku v ruce přišlo uvolnění fiskálních pravidel a zároveň snahy o koordinovaný plán restartu ekonomik, bych označila za osvěžující. Což platí také o záměru dostat peníze na potřebná místa okamžitě. Moc dobře totiž víme, jak dlouho trvá, než dojde k uvolnění prostředků například z evropského rozpočtu. To se týká hlavně eurozóny, která dosud dostávala relativně malé částky, navíc velmi pomalu.

Co se vám nelíbí na balíčku, který má přispět k restartu evropské ekonomiky?

Jde o to, že chceme s pomocí jednoho fondu, jednoho modelu oživit ekonomiky všech členských států. Itálie, jeden z největších členů, má přitom obrovské strukturální problémy, které Fond obnovy – dlouhodobě se neřeší – nijak neřeší. V několika zemích máme nejspíš bublinu v realitním sektoru, s níž tento fond opět nic nedělá. A do třetice bych zmínila snahy o navýšení efektivity v oblastech dopravy a energetiky. Evropská komise se o to snaží prostřednictvím Zelené dohody a využije k tomu nejspíš i peníze z Fondu obnovy. Stručně řečeno, výsledek připomíná kočkopsa, jemuž některé podstatné části chybí a jiné přebývají. Stejně jako v předchozích krizích platí, že je lepší dělat něco než nedělat nic. Mohli jsme ale přijít s něčím lepším. Měli bychom přicházet s něčím lepším, protože jde o naši budoucnost.

Jaké další problémy vnímáte?

Zatímco v Řecku je dnes možné sledovat přibližování mezd evropskému průměru, posilování výrobního sektoru a obecněji pozitivní signály, čítající i solidní vedení celé ekonomiky, mnohé země z jádra eurozóny musí řešit, jak se vyrovnat s tlakem na snižování mezd.

Zároveň se opět ignoruje to, že se jednotlivé členské země liší, a proto potřebují odlišné růstové strategie. Zatímco v Řecku je dnes možné sledovat přibližování mezd evropskému průměru, posilování výrobního sektoru a obecněji pozitivní signály, čítající i solidní vedení celé ekonomiky, mnohé země z jádra eurozóny musí řešit, jak se vyrovnat s tlakem na snižování mezd. To proto, že tlak na konvergenci zde působí opačným směrem než ve zmíněném Řecku, Česku a dalších nových členských zemích. A ruku v ruce s tím to musí sladit kupříkladu s růstem cen nemovitostí. To je obrovská výzva.

To lze srovnat s jízdou slepou ulicí bez brzd. Co s tím, aby neskončila nárazem?

Prvotním problémem je, že není vytvořen ani řádný rámec, který by umožnil efektivní debatu na toto téma. Z určitého pohledu by bylo skoro jednodušší, kdybychom si řekli „máme tu nouzový stav, dnes způsobený třeba nemocí, pojďme tedy investovat do zdravotnictví“.  Šlo by o jednoduchý, čistý a pochopitelný krok, který by sám o sobě byl ekonomickým stimulem. Podobně jednoduše bychom měli být schopni se shodnout na tom, že tu jsou určité megatrendy měnící náš svět, k nimž patří mimo jiné digitalizace. Zainvestujme tedy masivně do vzdělávání s ohledem právě na ni. I to by bylo jednoduché a efektivní. Snaha žonglovat s příliš mnoha míčky [problémy], zajistí jen přechodné navýšení růstového tempa hrubého domácího produktu, což vyvolá pocit, že se nám daří. Strukturální problémy nicméně nemizí, ty narůstají. Solidarita, někdy kontroverzní, s tímto receptem nemá nic společného. Jde o chování řádného hospodáře.

Jaká je situace v Itálii

Uvedl bych tezi, že Itálie, třetí největší ekonomika Evropské unie a už tím bezpochyby systémově významná, dnes nemá růstový model a schází ji kapacita ho hledat, respektive vůle k reformám. […] Není třeba trh práce oblastí, kde je patrné, co by se mělo dělat, co by zemi pomohlo?

Jde bezesporu o jeden z problematických segmentů. Veškeré úvahy o reformě zároveň musí začít tím, že v Itálii nemáme minimální mzdu, a proto teoreticky můžete za hodinu práce dostat padesát centů. Máme zákony, které brání vykořisťování, ne minimální mzdu. Historicky ale existuje celonárodní kontrakt, který se týká většiny profesí a který stanovuje, jak se má při stanovování ceny práce postupovat. Existuje také flexibilita umožňující firmám a regionům reflektovat vyšší produktivitu. Cena práce se tak například na severu a jihu liší. Tento model má nicméně do ideálu daleko. Moje společnost má sídlo v Británii, a pokud bych ji přestěhovala sem [kontinentální Evropa], určitě bych se pohybovala v mnohem náročnějším podnikatelském prostředí.

Proč?

Nemohla bych si třeba vztah se svými zaměstnanci ošetřit smlouvou reflektující jen naši vzájemnou dohodu. Musela bych do ní promítnout nějaký obecný rámec. A to není šťastné.

Vraťme se, prosím, k reformě trhu práce v Itálii…

Reforma trhu práce by tak Itálii svým způsobem určitě pomohla. Nezapomínejte ale na to, že v zemi, která stále vychází ze starořímského zákoníku, nemůžete přijmout úplně nové paradigma ze dne na den a bez problému. Ekonom v nás prostě musí přijmout realitu, mimo jiné realitu soudního systému země. To neznamená, že se nedá a nemělo by se toho spousta udělat. Zvlášť, když se toho spousta v posledních dvou dekádách i udělala, na což se mimo Itálii až příliš často zapomíná. Během vlády premiéra Berlusconiho, v devadesátých letech, se například zavedly ultraflexibilní pracovní smlouvy. A díky nedávné Renziho vládě je dnes mnohem jednodušší propustit zaměstnance. Sedmdesát až osmdesát procent toho, co bylo skutečně třeba na trhu práce udělat, se udělalo. Na druhou stranu ale stále trh práce brzdí mnoho věcí, o kterých nemluvíme.

S čím konkrétně dnes Itálie bojuje? 

Zaprvé bych zmínila úroveň mezd. V Itálii máme velké množství živnostníků a malých podnikatelů, což vychází z historické tradice. Diskutovat úroveň mezd bez toho, aby se reflektovaly jejich příjmy, je nemožné. Pokud se je pokusíte zahrnout, což není jednoduché, protože v této oblasti neexistují příliš kvalitní data, zjistíte, že jsou naše mzdy pod tlakem.

Jak obrovským?

Od vašeho vstupu do Evropské unie, kdy byl obrovský rozdíl mezi tím, co bral průměrný Ital a průměrný Čech, došlo k významnému posunu.

Tak významným, že průměrná a obecně respektovaná mzda v Itálii činí 1 100, možná 1 200 eur, a je tedy nižší než v Česku, přinejmenším v některých oblastech ČR. Od vašeho vstupu do Evropské unie, kdy byl obrovský rozdíl mezi tím, co bral průměrný Ital a průměrný Čech, došlo k významnému posunu. Ten přitom poháněla konvergence mezd kvalifikovaných manuálních pracovníků, ale také nižšího managementu, včetně lidí pracujících pro nadnárodní korporace. Trend je navíc jasný, v těchto profesích se napříště v zemích střední a východní Evropy bude brát v průměru více než v Itálii.

Čím je to způsobeno?

Tento negativní trend je způsoben především odlivem talentů. Mladí s potenciálem se masově stěhují do Británie, Německa, Francie, ale také do Polska nebo Maďarska. Průměrná kvalifikovanost zaměstnance v Itálii je dnes v důsledku toho nižší než v minulosti. Ekonomika, v níž významnou roli hrají firmy do deseti zaměstnanců, na to doplácí i tím, že mnohé z těchto páteřních firem nezvládají najít nové manažery a šéfují jim lidé důchodového věku. Ti nejsou schopni a často ani ochotni – protože chybí jakákoli motivace – posouvat sebe a svůj byznys dál. Nejde tak jen o cenu práce a rámec, který ji určuje. V Itálii chybí efektivní mechanismus, který by umožňoval řídit pracovní sílu a dokázal její schopnosti dostat do 21. století…

Itálie je navíc velmi specifická. Nejde o rozvíjející se zemi, není chudá, zároveň už ale není bohatá, a v mnoha ohledech je navíc dysfunkční. Pokud se tuto realitu pokusíte změnit učebnicovými recepty, výsledek bude nulový.

Načrtněte jeden konkrétní krok, fragment komplexního řešení, který by mohl pomoci Itálii, možná inspirovat ostatní, a tím připravit EU na zítřek.

V koronavirovém balíčku pomoci, do nějž Itálie přispěla svým dílem, je jako priorita číslo devadesát pět [!] podpora péče o děti. Jako podnikatelka a zároveň matka, která se před rokem přestěhovala z Londýna zpět do Itálie, abych věci sledovala přímo na místě, vám přitom můžu garantovat, že pokud byste z toho udělal prioritu číslo jedna, nastartoval byste růst, který by žádná reforma na trhu práce nepřinesla. Pokud totiž v zemi, jejíž ekonomika do značné míry závisí na živnostnících a malých firmách, nenabídnete domácnostem, že mohou děti posílat do kvalitních institucí, ideálně už od šesti měsíců a mimo jiné během léta [dnes existují tři měsíce prázdnin], a to vše v míře, v jaké to potřebují, žádný skutečný posun k lepšímu prostě nelze čekat.

Itálie postrádá data

Co je dál důležité, aby došlo k posunu k lepšímu?

Itálie se považuje za bohatou zemi, která patří k předním manufakturám světa. To platilo v osmdesátých, možná devadesátých letech minulého století. Dnes je to stále ještě technicky pravda, za deset let už ale nebude.

Itálii nerozumí nejen okolí, ona si v mnoha ohledech nerozumí ani sama. I proto, že pořádně nesbírá data, a tudíž neví, co s ní děje. Považuje se za bohatou zemi, která patří k předním manufakturám světa. To platilo v osmdesátých, možná devadesátých letech minulého století. Dnes je to stále ještě technicky pravda, za deset let už ale nebude. Ztrácíme totiž konkurenceschopnost a naše vedení je v průměru příliš staré, bez ochoty riskovat a odtržené od reality. Politici například nemají děti ve školách, proto nic netuší o problému, který jsem zmínila. Vím, že teď nejsem politicky korektní, ale proč něco podobného malovat narůžovo. Itálie už bohatou zemí není a myslet a chovat se, jako by byla, je velký omyl.

Máte pro to nějaká data?

Nedávno například statistický úřad dělal průzkum, který ukázal, že každý třetí Ital nemá naspořeno na více než tři měsíce. Každá třetí firma může do konce roku zkrachovat. V důsledku pandemie covidu přitom již zmizelo 3,6 milionu pracovních míst. To v principu odpovídá našim modelům, podle kterých v roce 2020 zanikne tři sta až pět set tisíc firem. Jakkoli jich je v Itálii hodně, je to obrovské číslo. Popisované se přitom netýká jen Itálie, ale EU jako takové.

Proč?

Pokud si nepřipustíte, že máte nějaký problém, a nezjistíte, o jaký problém jde, nemůžete ho řešit. Můžete naslepo házet peníze z vrtulníku a přitom často dělat věci, které nedávají smysl. Příkladem mohou být investice do infrastruktury, řekněme, nových mostů, které to potřebují. Otázka je, kdo bude onen most používat, kdo přes něj bude jezdit. Počet obyvatel Itálie klesá, počet firem také, na co bude vyprázdněné zemi nová infrastruktura?

Itálie a její členství v eurozóně

Nelze se nezeptat, zda je členství v eurozóně pro Itálii výhodné? 

Má zkušenost ekonoma, který měl možnost z první řady sledovat několik finančních krizí, mi říká, že by země vně eurozóny měly tu výhodu, bezesporu bolestivou, že by musely myslet v mnohem větší míře samy za sebe. Pokud se nemůžete spolehnout na Brusel a na euroštít, musíte se poprat s tím, jak se vaše ekonomika chová, mnohem dříve než jako člen eurozóny. V tomto by to byla zřejmě výhoda. Výhodou by samozřejmě byl i flexibilní měnový kurz, což nelze ignorovat, o tom netřeba vést diskuze. To je dnes sice zajímavé, ale vzhledem k situaci je to pouhé mentální cvičení.

Nebylo by Itálii lépe mimo eurozónu?

Pokud se mě ptáte, zda by se vyplatilo eurozónu opustit, řekla bych, že příklad britského odchodu z EU ukazuje, jak komplexní a komplikovaný podobný krok je. Pro vládu, jež není ani schopna nastavit efektivní růstový model, by šlo o další obrovskou výzvu, kterou by podle mě prostě nezvládla. Navíc, i kdyby Itálie – nebo jakákoli jiná problémová ekonomika – vystoupila z eurozóny a třeba i z Evropské unie, musela by stejně udělat všechny reformní kroky, bez kterých se prostě neobejde. Jde tedy o to, zvolit si, jakou cestou se občané chtějí vydat, pokud se jich někdo zeptá.

Přežije eurozóna, jaké má slabiny

Je jistě relevantní zamyslet se nad otázkou, která se od poslední finanční krize opakovaně objevuje, a to zda eurozóna přežije. Z naší debaty vyplývá, že v nějaké podobě nejspíš ano. Zaměřme se tedy na slabiny, které budou její vývoj a podobu určovat. Třeba do roku 2050. Jaký bude vývoj?

V Evropě dnes žije zhruba 440 milionů lidí z celkových sedmi miliard na planetě. V roce 2050 nás na Zemi bude více než devět miliard a Evropa bude kvůli demografii o nějakých dvacet milionů menší. I proto se dá čekat, že bude naše pozice ve světě v polovině tohoto století slabší.

Myslím si, že jak Evropská unie, tak i eurozóna budou v roce 2050 existovat. Vzhledem k turbulencím v Itálii a dalších členských zemích, v důsledku nejistot týkajících se mnoha aspektů ekonomiky i společnosti, má ale určitě smysl počítat i s variantou, že se počet členů eurozóny sníží. Neřekla bych nicméně, že je to jisté nebo nutné.

V Evropě dnes žije zhruba 440 milionů lidí z celkových sedmi miliard na planetě. V roce 2050 nás na Zemi bude více než devět miliard a Evropa bude kvůli demografii o nějakých dvacet milionů menší. I proto se dá čekat, že bude naše pozice ve světě v polovině tohoto století slabší. Naše populace navíc bude stárnout, s čímž souvisí větší averze k riziku a obtížnější adaptace nových technologií. Strukturální růst evropského HDP tak bude nejspíš ještě o něco pomalejší než dnešní, už tak bezesporu dýchavičné tempo.

Autor: Michal Skořepa, ekonom České spořitelny

 

Raffaella Tenconi je analytička ekonomických a politických trendů se specializací na hospodářské cykly a měny, podnikatelka. Je zakladatelka a hlavní ekonomka ADA Economics. Ta kombinuje analýzu dat se znalostí právních rámců a historií. Působí i jako ekonomka Bank of America.

Michal Skořepa, Ph.D. je ekonomický analytik. Po roce v tehdejší IPB nastoupil v roce 2000 do České národní banky. Tam několik let pracoval v Odboru měnové politiky a strategie,  v letech 2004-2006 jako ředitel. Od roku 2006 byl na pozici poradce člena bankovní rady, viceguvernéra s výjimkou let 2012-2013, kdy byl vrchní ekonom v Samostatném odboru finanční stability ČNB. Nyní působí jako ekonom v České spořitelně [ČS].

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here