Modlím se, aby byl konec blízko, říká matka, jež se obětovala synovi

140432
matka
Renata Prunnerová / Foto I,II,III: Archiv Renaty Prunnerové

„Jsem věřící a chci syna dochovat doma. Modlím se, aby konec byl brzo, abych vše zvládla i jako matka ho doprovázet k smrti,“ říká Renata Prunnerová, která doma pečuje o těžce nemocného syna Pavla. 

Trvale pečujete o nemocného syna Pavla, jakou nemocí Pavel trpí?

Pečuji o těžce postiženého 30letého syna, trpí od narození dětskou mozkovou obrnou [DMO], kvadruspastickou formou. Má pohybové postižení a mentální postižení. Je ležící, inkontinentní, krmený, zcela závislý na péči další osoby. Má hluboký mentální deficit.

Co to znamená pro vás jako pečující matku?

Pro mě to znamená, že o syna pečuji 24 hodin denně. A nemůžu ho nechat ani hodinu samotného. Rodiče mi zemřeli, péče zůstala jen na mně. Jsem jako ve vězení.

Co všechno obnáší celodenní péče o vašeho syna?

Je to ranní hygiena, přebalování, krmení, polohování, míčkování [masáže a terapie molitanovými míčky, pozn. red.], mechanické vyprazdňování, přesuny na vozík, procházka, lékaři. Je to zajišťování dalších běžných věcí, které syn potřebuje. Patří sem jídlo, úklid, vaření, údržba auta. Vše kolem syna dělám já. V noci ho ještě přebaluji a polohuji. Tato péče je hrůzostrašná.

Pomáhá vám někdo s touto péčí?

Pomáhali mi rodiče, především finančně, bohužel zemřeli. Pečuji sama. Pomáhám si odlehčovacími službami. To je osm až deset dní v měsíci, ale to musí být Pavel zcela zdráv, aby mohl nastoupit na tuto službu.

Mladší syn naší péčí o staršího hodně strádal

Co děláte, když nepečujete o Pavla? Odpočíváte, doháníte další věci? Jak využíváte „volno“?

Vyřizuji si věci kolem svého zdraví. Je mi 60 let. A pak mám i mladšího syna. Ten dlouhodobou péčí o Pavla bohužel hodně strádal. Neměli jsme na něj čas. Buď jsme pečovali o staršího syna, nebo jsme museli hodně pracovat, abychom sehnali peníze na dlouhodobou péči.

Zmínila jste rodiče, jak vám pomáhali finančně?

Prodali část majetku, aby Pavel mohl zůstat doma. Dlouhodobá péče v rodinách zničí rodiny především finančně. V současné době pečují o nejtěžší z těžkých jen ty nejsilnější rodiny. Ty, co mají sociálně vzdělanostní manuál a majetkový základ. Těžké postižení je obrovská tragédie pro celé generace rodin. Mnozí prodají velkou část majetku, aby postižený mohl zůstat doma. V Česku chybí hmotné zajištění pečujících. A nejhůře jsou na tom ti, kteří pečují o ty nejtěžší hendikepy. Nemají peníze. Padají do hlubokých sociálních propastí.

Vy péči o postiženého syna a chod domácnosti finančně zvládáte?

Vůbec to nezvládám finančně. To je ten obrovský problém, přece peníze!!! Pořád nemůžeme dělat sbírky a prosit nadace. Není to v lidských silách. Potřebujeme oporu ve státě. Potřebujeme hmotné zajištění pečujících. Problém je, že v Česku nikdo nic neví… Nikdo se nestará o to, kolik nás je, co mají JIPku doma v obýváku. Pečujeme u sebe doma, nedocházíme za postiženým k němu domů.

Pečující nemají příjem, to je ten problém

Máte ještě nějakou práci?

Vzhledem k náročnosti péče nemůžu pracovat. My, co pečujeme 24 hodin denně, nemůžeme jít ze šichty do šichty. Nemůžeme mít ani deset hodin asistenta. Postižený žije s námi v našich malých bytech. Už tak se nemůžeme vejít do těchto prostorů. Žije s námi i další část rodiny. My péči zvládáme, ale bohužel do práce nemůžeme, ale pečujeme za almužnu. A je to tvrdá práce.

Z čeho se skládá příjem váš a vašeho syna Pavla?

Je to špatně položená otázka. Já nemám příjem, to je problém. Ale dobře, když chcete, náš příjem se skládá z důchodu, příspěvku na péči a příspěvku na mobilitu.

Kolik je to celkem?

Nyní to je pro dva lidi 36 tisíc korun, plus 6 200 korun za pojištění, které za nás zaplatí stát. Já pečuji za 19 200 korun, to je příspěvek na péči [od letošního července příspěvek ve 4. stupni v domácí péči vzroste na 27 000 Kč, pozn. red.]. Jsem ale v plné zátěži, často 720 hodin v měsíci, 30 dní v měsíci. Nemůžu odejít ani v noci, nemůžu odejít nikdy.

Pomoc lidem s rakovinou je na špatné úrovni, upozorňují onkopacienti

Říkala jste, že ale využíváte i odlehčovací služby?

Ano, ale to také nejde vždy. Má to své různé důvody. Pavel je nemocný, nebo nemají místo. Navíc, když už se bavíme o penězích, drahé jsou ale i odlehčovací služby. Jeden den odlehčovací služby stojí kolem tisíce korun.

Když bychom to převedli na hodiny, jaká je vaše hodinová mzda za péči o syna?

Je to zhruba 35 korun na hodinu.

Stát bídačí pečující, ale podporuje ty, jež využívají ústavů

Předpokládám, že to nepovažujete za spravedlivé?

Cena asistenčních služeb v Česku stoji 155 korun. To znamená, že stát mi dá na příspěvku na péči 19 200 korun za péči, za kterou by jinak zaplatil 111 600 korun. A já bohužel nemám žádnou mzdu, nemám hmotné zajištění pečujících tak, jak je v ostatních státech Evropy běžné. U nás pečující nemá žádné peníze, u nás stát, společnost, pečující o ty nejtěžší hendikepy zcela zbídačuje.

Jaké to má důsledky?

40 let po revoluci je nejlepší pro rodiny, tedy finančně, dát své blízké postižené do ústavu. Neboť tam rodinu péče stojí jen důchod a příspěvek na péči. Za rodinou nejdou žádné doplatky k péči. V ústavech se dokonce nedělají žádné majetkové testy. Nic!!! Česko je v tomhle docela unikátní. Na jedné straně takto podporuje ústavní systém a na druhé straně kope do rodin a zbídačuje ty rodiny, které se nevzdají. Ty, co pečují o své blízké v rozsahu 24/7.

Jak byste si představovala, aby systém fungoval?

Domácí péče potřebuje hmotné zajištění – tato sociálně ekonomická kategorie v ČR už existuje a je to odměna pěstouna – 2x násobek minimální mzdy. Tato kategorie podléhá odvodům na sociální a zdravotní pojištění. Ale potřebujeme ji přizpůsobit pečujícím o netěžší hendikepy. Bojujeme za to už dvanáct let. Už to mělo být uvedeno v život, ale zase nic. A ani nová novela zákona nic pro pečující neudělala.

Jak to?

Máme nárok na školení zdarma a na navýšení odlehčovacích služeb. To ale vůbec nepotřebujeme. Školení zdarma potřebují školitelé. To na základě snadně získaných dotací jak státních, tak evropských. To je pro ně super byznys. Bohužel na úkor pečujících o nejtěžší z těžkých.

Českou tichou tragédií jsou ústavy zdarma

Došlo ale přece i na zvýšení příspěvku na péči v těch nejvyšších stupních…

Došlo, ale i to je tragédie, protože i po navýšení příspěvku na péči pořád budeme v příjmové chudobě vzhledem k rozsahu péče, kterou provádíme a v tom, že my fakt nemůžeme jít do práce. A peníze utratíme za život, který je v Česku velmi drahý.

Vláda Petra Fialy sebere postiženým vratku DPH na auta

Znovu opakuji, ti, kteří se starají o ty nejhorší hendikepy, potřebují hmotné zajištění pečujících. Pro tuto skupinu pečujících se ale nedělá skoro nic. Existenční nejistota ji obrovsky ohrožuje. Bojí se, že situaci nezvládnou a z finančních důvodů nakonec dají své blízké do ústavu. Nakonec totiž už nemají co prodat, vše už prodali. Jsou na mizině. Stát bohužel ani 40 let po revoluci neudělal komplexní změnu v péči.

V čem podle vás spočívá vůbec hlavní potíž v systému podpory pečujících?

Domnívám se, že obrovský problém a tichou tragédií v Česku je ústavnictví zdarma. Je to evropsky nezvyklé. Ani velmi vyspělé ekonomiky jako Německo, Francie, Švýcarsko, Norsko nemají tak otevřený sociální systém. Což platí především u seniorů, kteří navíc většinou mají i obrovské majetky, které se v Česku ale ani nešetří. A ani se k péči nevyužívají! Obrovský problém je to u seniorů, kteří trpí neurodegenerativními onemocněními, jako jsou demence a Alzheimer. Tedy lidé, kteří vyžadují nepřetržitou péči nebo dohled.

Koalice: Změny v příspěvku na péči zůstanou tak, jak jsme je udělali

Rodina o ně vesměs nechce pečovat, všichni umisťují. A proč? Protože je to pro ně nejlevnější varianta péče. Jde tam jenom důchod a příspěvek na péči, nedělají se majetkové testy. Nejsou žádné doplatky k příspěvku na péči. Provozní dotace na měsíc na lůžko jsou kolem 60 000 korun. A to už je přece obrovská pomoc pro nepečující rodinu. Přece není možné, aby pečující rodině stát dal školení zdarma, což je hlavně super byznys pro školitele a vůbec všechny ty čerpače dotací, a nepečující rodině dával 60 000 korun měsíčně provozních dotací na zařízení, kam umístí svoji těžce postiženou maminku.

Slušné rodiny… A pak ty ostatní rodiny

Myslím, že mnozí z těch, kterých se to týká, teď polknou naprázdno. Včetně těch, kteří nechají rodiče dožít, přesněji řečeno zemřít, v nemocnici. Anebo se pletu?

Ano, jde jak o péči, obětování se, tak ale nezapomínejte, že jde i o peníze. Když pečujete o těžce postiženou maminku, tak maximálně zchudnete, přijdete o příjem, a pečujete za 35 korun na hodinu. Když ale stejnou maminku umístíte do ústavu, jste zcela z obliga, nezchudnete. A ještě po ní zdědíte spoustu majetku, byty a domy. V nich se pak můžete dojímat, jaká byla vaše maminka kabrňák.

Mnohé rodiny si o peníze seniorům i řeknou, počítám… Nebo se pletu?

Ve státních domovech se zvláštním režimem pokoj pro dvě osoby komplet stojí na měsíc 16 275 korun. K tomu 15 procent z důchodu musí zůstat seniorům kapesné. To je 2 441 korun, celkem tedy vyjde na 18 716 korun. Umístěný má třeba důchod 25 000, ten rozdíl jde do depozitu. To, co si umístěný šetří, a rodiny si normálně tyto depozity berou. Vůbec jim to není trapné. Nenechají to zařízení jako sponzorský dar. Je to úplně běžná praxe… Hm, to už je asi pořádně za hranou, co se v Česku děje.

Jistě ale znáte i „lepší rodiny“?

Ano, v praxi to často vypadá tak, že jsou tři sourozenci. Jeden pečuje o postiženou maminku za důchod a příspěvek na péči, ostatní dva sourozenci doplácejí pečující osobu do její ušlé mzdy. Proč? Protože ta pečující osoba nemá hmotné zajištění pečujících. Ale tento model je asi jen ve slušných rodinách. Bohužel jsou ale u nás i případy, kdy se pečující osoba s ostatními sourozenci soudí o peníze na péči, o ušlou mzdu, či o doplatek obvyklý.

Systémové nedostatky se tedy přelévají běžně i do rodin?

Mezi pečujícími a nepečujícími jsou války. Rozepře jsou v rodinách. Kdo pečuje, chce vše dědit. Nebo chce od ostatních sourozenců peníze za ušlý výdělek, to se bude stupňovat.

Pomáhat se má chudým a nemajetným

Rozumím vám, ale víte, co žádáte? Žádáte po lidech, z nichž většina vyrůstala za komunistů, a jejich dětech, které tito lidé vychovali k obrazu svému, aby se o své blízké sami starali. A když ne, tak aby za to zaplatili. Obávám se, že po mnohých z nich chcete přece jen „příliš“. Že raději pojedou na dovolenou…

Samozřejmě, máte pravdu, ale 40 let a pořád Aurora? Stát přece neřídí důchodci, ale kompetentní vláda. A akademická půda sedm let přednáší jen o tom. Vůbec nechápu, jak můžeme dostávat evropské dotace, když Evropa je v péči úplně jinde. Máme ústavy bez spoluúčasti, bez majetkových testů. Je to obrovská a tichá katastrofa, která navyšuje sociální i zdravotní pojištění. Ale přece nechceme být solidární s milionáři. S těmi, za kterými jsou milionové majetky. Domy, chaty, byty, zahrady… Pomáhat se má chudým a nemajetným.

No nevím…

Nově se u dávek hmotné nouze budou kontrolovat bankovní účty žadatelů. Je to první vlaštovka. Konečně cesta správným směrem. Věřím, že ústavy a domovy pro seniory bez spoluúčasti rodin padnou také. Není možné tohle dlouhodobě ufinancovat. Důchody jsou malinkatým problémem proti ústavům a domovům pro seniory. Péče je hrozně drahá. Ale snad máme pravicovou vládu a věřím, že bude konečně dělat pravicovou politiku. A ne ten diletantismus, který předvádí.

V Česku asi není nejnenáviděnější orgán než vláda Petra Fialy

Jestli někdo chce, ať se zachrání předčasně narozené miminko s hlubokým mozkovým nálezem. Ale musí si být vědom i následků a především těch finančních, které péče o těžký hendikep přináší. A o tom by se mělo mluvit pořád. Máme nejvíc postižených dětí v Evropě a hrůzostrašné podmínky pro dlouhodobou péči. Paraplegici, co se dívají non stop v ústavech do stropu, raději páchají sebevraždy. Kdy se o tom bude mluvit? Podpořte neformální pečující, nikoho fakt nemáme.

Peníze jdou na školeníčka, konference a na chlebíčky

Upřímně vám řeknu, že to, co popisujete, se neposlouchá snadno… Zvlášť, když si člověk uvědomí, že podobné systémové chyby a nespravedlnosti jsou v Česku skoro všude, kam se podíváte. Co cítíte vy, když nad tím vším přemýšlíte?

Já vím, že pečující potřebují hmotné zajištění. Až, když vyřešíme toto, pak můžou jít dotace do ústavů a do neziskovek na „školeníčka“, konference, chlebíčky a další nadstavbové věci. Můj názor je, že dotační systém zcela ničí rodinnou péči a zcela přirozenou formu péče, kterou je rodina. Staví se nové ústavy, domovy seniorů, ale nikdo se neptá na dlouhodobou udržitelnost tohoto systému v provozních nákladech bez finančního zapojení rodin. Podívejte se, co dělali poslanci, jak nechtěli zvýšit příspěvek na péči pro ty, co pečují doma.

Postižení odmítají Jurečkovy příspěvky na péči. Chtějí úpravy

Čekal byste, že naopak řeknou, musíme těm rodinám pomoc!!! Čekal byste, že řeknou, že peníze nerostou na stromě, takže se změní pobytové vyhlášky při umístění postižených do ústavů. Že se udělají majetkové testy, aby se vtáhly rodiny do financování doplatků k příspěvku na péči. Nic z toho se nestalo. Copak není v logice věci, pomoci slušným pečujícím rodinám třeba tím, že šetří peníze státu? Od této základní otázky se odvíjí vše.

Kde je tedy z vašeho pohledu hlavní systémový problém?

Je to špatná dotační politika státu. Stát podporuje nejdražší formu péče a bídačí nejlevnější formu péče. Důvod je, že takto to více nese vlivným zájmovým skupinám! Ale postižení patří rodinám a říkám to s tou pokorou, protože to žiji. Je to obrovská životní tragédie, kterou bych ale neměla takhle jednoduše převést na stát. Je to především rodinná tragédie. A rodina by se s ní měla srovnat za skutečné finanční podpory státu.

Pečující vs. neziskovky a poskytovatelé

Finanční podpora, jak by ta podle vás měla konkrétně vypadat?

Já se domnívám, že by měli být maximálně podpořeni pečující, co pečují o JIP v obýváku. A ti postižení, kteří žijí samostatně ve svých bytech. Měli by mít hmotné zajištění pečujících, nebo 5. stupeň. Peníze by měli dostávat oni sami, a ne různí poskytovatelé a neziskovky. Postižení a pečující dostávají to, co nepotřebují, ale potřebují to neziskovky a poskytovatelé sociálních služeb?

Sociální služby od ledna podraží, MPSV zvyšuje limity

Měly by se maximálně omezit dotace na školení zdarma, a školení jako takové. Odklání se peníze z přímé péče do nepřímé. Nakonec všichni budeme v ústavech a budeme mít milión neziskovek, kde budete mít psychologickou pomoc, možnost sdílet své příběhy, možnost školení, která vám ale stejně nic nedají. A přitom nebudete mít, co jíst. Už se tomu nedá ani zasmát, jak v hrůzostrašné době pečující o nejtěžší z těžkých žijí! Jak dělají křoví různým aktivitám, z kterých oni sami nic nemají.

Myslíte, že se to někdy změní?

Není na tom zájem. Většinová společnost těžké hendikepy okamžitě umístí, protože je to pro ni finančně nejvýhodnější. A to je chyba systému. V Německu téměř těžce hendikepovaného neumístíte. Proč? Je to pro Němce drahé. Dělají se majetkové testy. Ale i to funguje. V Německu mají i dovozovou péči – Polky, Češky, Slovenky. Jezdí tam pracovat. A i přesto, že je to tak vyspělá ekonomika, nedovolí si to, co děláme my.

Němci nejsou jako Češi. Nehrají si na to, čím nejsou

Jak to myslíte?

Docela jednoduše, německá rodina dostane peníze a koupí si takové sužby, na které má. Zároveň ale i o své blízké postižené pečuje, jsou to celé generace rodin. Němci si nehrají na to, na co nemají. Tam si nehrají na něco a někoho, když tím nejsou. V domovech jsou umístěni především bohatí Němci. A to je naprosto v pořádku! U nás máte těžce postiženého v ústavu a rodina jezdí po dovolených, mnohdy užívá majetek umístěných rodičů. Tohle není v pořádku! U nás na vesnici dvě ženy jezdí do Německa jako ošetřovatelky. Když řeknou, že u nás je ústavní péče zdarma, a proto lidé o své blízké doma nemusí pečovat, místní jim to nevěří. A když jim to vysvětlí, tak si vyslechnou své. Obyčejný Němec by nás za tohle ukřižoval. Oni pečují do roztrhání těla a my za evropské, tedy hlavně německé dotace, školíme o pečování.

Proč to tak nefunguje u nás?

U nás se jde na ruku zájmových a lobbystickým skupinám. Do péče málo mluví odborníci. Podívejte se, co se přednáší na vysokých školách. A podívejte se, jaká je každodenní sociální politika. Je to docela ve zjevném rozporu. Ale bez peněz rodinná péče zahyne. Omezte dotace a dejte peníze přímo rodinám, to je můj názor.

Často zmiňujete zájmové skupiny, kde dochází podle vás ke zneužívání peněz?  

Je to především v nadstavbové části – ústavy, neziskovky, poskytovatelé sociálních služeb. Nikdo u nich nesleduje účelnost vynaložení peněz. Jak se vyhodnocují dopady školení – 5 lidí na prezentační listině a 30 000 korun školitelům do kapsy? 3 000 korun za hodinu školení? Všichni tito poskytovatelé dostávají neskutečné dotace, ale pečující živoří. Pořad nás školí, ale peníze nám dát nikdo nechce. My nemáme ani kde žebrat na svoje mzdy. My potřebujeme peníze a ne školení. Za to si fakt nic nekoupíme.

Jsem věřící a syna chci dochovat doma

Už jsem se vás na to ptal, ale zeptám se znovu. Jaké pocity zažíváte, když toto vidíte, když se s tímto setkáváte?

To víte, že je mi z toho smutně. Tolik zoufalství kolem sebe člověk vidí, tolik zbídačených rodičů, kteří už nemají sílu zvednout hlas. Kteří jsou rádi, že vše zabezpečí. Já chápu, že postižení je hluboká životní tragédie. Vždy to tak bylo a bude. Že je to něco, před čím všichni utíkají. Že před námi lidé na chodníku raději přejdou na druhou stranu, protože toto zoufalství, toto neštěstí nechtějí vidět. Já to chápu a nepotřebuji tyto věci měnit.

Lidé v USA platí za léčbu i miliony. Když je nemají, vezmou jim domy

Jen nechápu stát, že rodinám pečujícím nepomáhá. Krásně mluví o pomoci, ale skutečná finanční pomoc není. Od neziskovek utíkám. Jsou tam vzdělaní lidé, sofistikovaně získávají dotace na nesmysly, mluví sofistikovaně o nesmyslech. Ale do výkalů a do smradu kolem těžce postiženého člověka, tam nejdou. Jen krásně, květnatě mluví a mluví…. A to je tragédie dneška. A z tragédií hodně lidí žije. Je mi pečujících o nejtěžší z těžkých hendikepů obrovsky líto.

Přemýšlela jste někdy o tom, že péči o Pavla vzdáte? Že ho, jak říkáte, umístíte?

Ano, přemýšlím o tom každý den. I si zoufám. Jsem věřící a chci ho dochovat doma. Modlím se, aby konec byl brzo, abych vše zvládla i doprovázet syna k smrti. Modlím se a jsme v božích rukou. Ale to, co se děje v ČR, je katastrofa.

Daniel Tácha

[Pozn. red.: Výše uvedený rozhovor vyšel na zdravotnickém serveru Zdravé Zprávy, což je sesterský web ekonomického serveru FinTag.]

40 KOMENTÁŘE

  1. Dočetla jsem celý článek a mám z toho, co paní říká, hodně rozporuplné pocity. Ano, život se s ní rozhodně nemazlí. Ale tuto variantu ( domácí péče) si zvolila sama. Připadá mi, že je v ní plno nenávisti k lidem, kteří si vybrali jiné řešení situace. I ona měla možnost využít ústavní péči. Ona se ale obětovala synovi, nikdy nechodila do zaměstnání, žije a bude žít z peněz státu. To musí také vidět, že ti, co mají příbuzné v ústavní péči, pracuji a platí daně. Nějak v jejím povídánítaké postrádám zmínku o otci, který by se měl také finančně podílet na péči o syna.

    • Můžete mi říct, kde se berou peníze na mzdy zaměstnanců a vůbec na celkový chod jednoho takového ústavu – od denního provozu po údržbu, doufám že si nemyslíte že je to důchod a příspěvek vybraný od klientů. To sotva stačí na jejich vlastní potřeby léky pomůcky stravu atd.. Takže osoba pečující co žije podle vás na úkor státu – šetří státu peníze na provoz a platy těchto zařízení, které dotuje jak víme zatím právě jedině stát

    • Ano vybrala si to sama,vzdyt je to proboha jeji syn.Vy by jste sve nemocne deti odlozila do ustavu,kde by mu narvali leky,aby meli od neho pokoj ,mel by prolezeniny atd.Stat by si mel takove pani vazit ze ho nehodila statu na krk a mel by ji poradne pomahat.Hlavne ze ustavy pobiraji od statu neoharazne castky za jednu osobu.Mela by jste se stydet. A nas stat to je hnus, jak se chova ke svym nemohoucim obcanuj k tyranym detem a prestarlim lidem.Tak se pozna na jake vysoke urovni stat je. Nas stat to je k zebliti.

    • Opravuji, nebude a nežije z peněz státu, ale daňových poplatníků. Vím, že to není sranda, sám jsem pečoval o manželku s rakovinou a frontotemporální demencí,a byl jsem na tom tak, že bych šel pod kytičky (chci rozprášit) dříve než ona. Ona péči o jednoho syna obětovala sebe, což chápu, ale obětovala i druhého syna. Jestli takto společnost bude pečovat a udržovat při životě každý organismus , není tento systém udržitelný.

    • Vy jste vůbec nepochopila, o čem paní mluvila. Navíc – vy, předpokládám, nemáte nikoho postiženého v péči, takže zkuste nepsat nesmysly.

  2. Omlouvám se, ale pokud pani věděla od porodu, co tato nemoc obnáší, proč se neporadil s lékaři, jak to řešit. Je věřící, dítě 30 let má doma a chce jej mít do jeho skonu. Cožpak si vůbec neuvědomuje, jak moc trpí její druhé zdravé dítě, nehledě na finanční prostředky, které mohla a může inestovat do druhého syna. Proc zodpovednost financni prenasi plně na stát, po,ud ona ani jeji prvý syn státu nic neodvedli, pouze 30 let cerpaji, jen proo, ze hsou verici. Tady je plno mladých, kteří by byli užiteční a vrátili to státu, pokud jim stát pomůže na rozdíl od tohoto případu. .

    • Co to blabolite za blaboloviny, co mela delat.Co by ji ti lekari asi poradili,syna stracit do ustavu,kde by mu rvali leky aby je neotezoval,mel by prolezeniny a nikdo by si ho nevsimal.Ze se nestydite toto by jste provedla svemu diteti.Mela by jste se stydet a nas stat taky.Jste dusevni chudak.

      • Pani se nezminila, kolik ji přispívá otec dítěte a kolik dostává poplatků celkem, Mám kamarádku se stejným příběhem, ale aby se syn byl schopen alespoň trochu obhospodarit vozidla jej na pár hodin do ústavu, aby měl kontakt s lidmi, nebál se, až tu nebude, bude muset jít do ústavu a on začal ten kontakt vyžadovat . Je rád mezi svými, s nímiž si rozumi.

      • Představte si, že existují i ústavy, kde toto nedělají a o klienty se starají. A ano, jsou to státní ústavy, ne soukromé.

    • A kdyby dala syna do ústavu, tak na toho přispívá kdo, opět stát a daleko vice peněz, než dostává ona, takhle naopak státu šetří peníze.

      • Milá paní Romano, VŠICHNI KLIENTI VE VŠECH ZAŘÍZENÍCH (domov pro seniory, ústav sociální péče) si musí přispívat ze svého důchodu, ať už starobního, nebo invalidního a platit pobyt, stravu a péči. Nevím, kde vzala paní Prunnerová informaci, že pobyt klientů v těchto zařízeních je zdarma a hradí ho stát, to vůbec není žádná pravda a nerozumím tomu, proč něco takového ta paní říká!!!

    • Paní neblábolí. Určit to věděla ještě před porodem že syn bude nemocný. Určitě to měla řešit jako spousta jiných rodičů.

      • Jak byste to řešila vy? Po bitvě generál? To jste ženská? Tak to nečtěte, když máte problém pochopit, co tím paní chtěla říci.

  3. Paní Antonie, asi nevíte o čem píšete. S manželkou jsme pérování několik let o její prarodiče a je to neskutečný zápřah 24/7. A víte proč? Protože v ústavech tehdy dekubity, žádná sociální interakce, nulová perspektiva nemocných.

  4. Skoro vždy jde ruku v ruce zvýšení příspěvků se snížením stupně závislosti…a o tom už se píše málokdy

  5. Napíšu jak to vidím já, takříkajíc ze druhého břehu. Trpím dětskou mozkovou obrnou. Vyrůstal jsem v rodině, ovšem s několika pobyty v neurorehabilitačního zařízení. V zásadě mohu říci, že dětská mozková obrna nerovná se mentální retardace a nerovná se nemožnost začlenění se do společnosti.
    Když se narodilo dítě s DMO /pozor, někdy vzniká DMO i při porodních komplikacích, dítě je tedy do porodu de facto zdravé/, bylo skoro automaticky pokládána za nevzdělavatelné a bez perspektivy. Výsledek? Vždycky záleží na míře postižení, ovšem je mezi námi mnoho takových, na nichž na 1.pohled nic nepoznáte a ještě více takových, kteří až na přirozené komplikace z postižení plynoucí vedou normální a plnohodnotný život. Znám z našich řad lékaře, právníky ale i prodavače, telefonní operátory, recepční. Jsou mezi námi vysokoškoláci, středoškoláci, vyučení, prostě většina z nás neměla takovou smůlu jako pán z článku.
    O to víc bych se zasadil o zlepšení vztahu státu k doma pečujícim. Vím, jak nejednoduché je když rodina o postižené dítě pečuje a jak přínosný je pro postiženého život v rodině, sám jsem tak vyrostl.

  6. Přijde mi, že paní je už z péče o syna doslova hotová, ale to dítě udělala s někým, o němž se nezmiňuje, jak přispívá tato osoba otec. Víte, misto toho, abyste byla vdecna za všechny vynaložené příspěvky jak na syna, na Vás, na bydlení, jste plná zloby. Proč, pokud jste věřící, se neobratite na církevní organizací. Navic se domníváte, že v Německu a jinde by se o Vašeho syna dovedli postarat lépe, nebo přispěli více. Není to pravda. Znáte případ Martinka, jehož operace stála miliony a byla uhrazena plně z peněz dárců, kteří věří, že se uzdraví a vrátí se to společnosti. U vás není předpoklad, že cokoliv vrátíte, ještě vy sama bez nároku na důchod budete žádat o stálou podporu pro sebe na bydleni, služby. V článku jste se nezminila, zda bydlíte v domě či bytě a kdo jej hradí. Přijde mi prostě, že nejste skromná. Možná to neni pravda. Píšete, že jste věřící, proč Vám nepřispěl nějaká arcidieceze, obraťte se třeba na bývalého kardinála Duku,ktery pokud vim, skupuje pozemky a nemovitosti asi z peněz farniku. Jste nespokojena se společností do níž jste porodila dítě a starosti o jeho zabezeceni nechavate na jiných. Zajeďte se podívat do Jedliickova ústavu, jak se tam starají o takové děti a jak jim kolektivní práce zvyšuje moznosti. Pokud se s Vámi cokoliv stane, syn skončí v takové péči, tak jej co nejvíce ucte samostatnosti, aby to zvládl.

    • Paní Evo, Tohle se nedá poslouchat, Je to Jako Tabulkové vyjádření psychopata, co takhle jít někam jinam? Kde nebude někdo kdo to uvidí?

  7. Kolikrát ale rodina není schopna se fyzicky o postiženého starat. I pečující stárnou. V případě, že by neměla finance na umístění do ústavu, tak co by, dle paní, měla dělat?
    Já sama pečují o syna již 15 let. K tomu mám maminku 84 let, která žije s mým bratrem s DMO. Teď čekám na jejich umístění do Domova pro seniory. Kdyby toho nebylo, měla bych se o všechny starat doma???

  8. Odborným okem vidím velmi dobře udržovanou ženu čerstvě po operaci horních a dolních víček. Vlastně mě překvapilo, že je jí 60 let. Ono to nebude tak zlé. Tedy pokud paní skutečně existuje a není to zase jen kampaň proti vládě (odstavec o Fialovi mě silně zanechal na pochybách)

  9. Ani jsem to nedočetla do konce. Není tam všechno podle skutečnosti. Například ,,odměna pěstouna – 2x násobek minimální mzdy,, nevím kde paní vzala tuto informaci, ale v případě přechodného pěstouna kde je odměna nejvyšší tak v případě že si vezmete do péče miminko tak pracujete také 24/7 a vychází vám to na 35,- Kč/1hod. Pak už mě nebaví číst dál ….

  10. Zdravý rozum především. Nelze zvládat péči o dospělé postižené bez odlehčovacích služeb, denních stacionářů, či terapeutických dílen (ty jsou pro lidi se středním stupněm postižení). Bohu díky za všechny tyto neziskové organizace a obětavé lidi (často také věřící), kteří zde pracují. A to stojí peníze, které jim pečující osoba platí z příspěvku na péči, takže reálně pak postižená osoba i pečující žijí jen z jednoho invalidního důchodu postiženého. To ale nikdo na úřadech nechce slyšet. Přesto využívat služby a žít v naprosté chudobě je nutnost, protože zoufalý pečující vyčerpaný k smrti, který zkolaboval, onemocněl nebo se léčí na psychiatrii s depresí, svému dítěti už nepomůže. Nelze žít bez jistoty, že až tu nebudu, bude o mé dítě dobře postaráno, je nutné se zajímat o možnosti, podávat žádosti, zvykat dospělé dítě na ostatní lidi. To proto, aby pečující nezemřel předčasně a chvíli zde pro své dítě byl, i když ne celý týden a pomohl mu s adaptací na nové prostředí, lidi. Nikdo nezaručí, že postižené dítě zemře dříve, než jeho rodič a rodič pak zemře v klidu. Co bude Vašemu synovi platné, když to s Vámi sekne a on nebude připravený. Mimochodem dnes je péče lidštější díky etickému standartu EU (Konečně!), jenže to člověk, který nechce myslet na budoucnost a ani na to, aby si odpočinul a nabral síly, neví. 60 let je věk, kdy jsou mnozí z práce vyčerpaní, nemocní. Pečující jsou vyčerpaní dvojnásobně, jedou na dluh svých sil i svého zdraví. Je třeba nestrkat hlavu do písku.

  11. Paní se pravděpodobně jmenuje Renata Prunnerová, alespoň se pod tím jménem v minulosti prezentovala v médiích a při sbírkách. Té záměně jmen nerozumím. Paní zajisté nemá lehký život, na druhou stranu je plná zášti vůči těm, kteří využívají státních sociálních služeb v ústavech. Volání po majetkových testech stařečků a stařenek v ústavních zařízeních je nesmysl. Co třeba si raději sáhnout do svědomí a k podpoře od státu a od společnosti přistupovat s větší pokorou. [pozn.red.: Děkujeme Vám velice za upozornění, naší chybu jsme napravili].

  12. Takhle postižení lidi z toho život nic nemají. Měli by povolit eutanazii a bylo by to vyřešeno na všech stranách.

  13. Tolik zloby, zášti…. Taky pečuji o syna 4 stupeň, 34 let, manžel, zdravý starší syn, je mi 66. To že pečuji doma je mé rozhodnutí, s přibývajícím věkem potřebuji více pomoci zvenku (odlehčovací služby). Jistě i já mám obavy jak to jednou zvládnu, nejsem věřící, věřím jen ve slušnost, poctivost a pracovitost. Vždycky říkám, že nevím jaký by byl život se zdravým synem, byl by lepší? Byl by rozhodně jiný. Nic bych nevrátila! Zvládneme to, s úsměvem a smyslem pro humor a letos půjdu i se synem v mém věku 100km pouť do Santiaga di Compostela. Mějte se všichni krásně, život je jen jeden a venku je dnes moc hezky.

  14. Pani Renato, z čeho jste platila operaci horních a dolních víček? Zvětšíte li si Vaši fitografii, je to vidět, že jste tyto operace prodělala. Platil je kdo ?

  15. Všem, kteří tady píšou, jak v ústavu postižené děti nadopují prášky a nechají být, aby měli klid, jak tyto děti mají proleženiny atp., tak tito lidé se asi nikdy v ústavu nebyli podívat. Můj starší syn byl těžce mentálně postižený a teď mě klidně kamenujte, ale já neměla tu sílu ani odvahu nechat si ho doma a zvolila jsem ústavní péči. Syn prošel několika ústavy a nikde neměl proleženiny. Sestřičky si s ním naopak hráli, jedna ve svém volném čase přijížděla navíc a chodila s ním na procházky, takže představa o dětech ležících jen v posteli, aniž by si jich někdo všiml, je úplně zcestná.
    Na mě osobně celý článek působí jako článek od nesmírně vyčerpané ženy, rozzlobené na to, v jaké situaci se ocitla, ale byla to přeci její volba. Je nesmírně statečná, ale na druhou stranu – jak k tomu přijde druhý syn? Ona pro nemocného syna obětovala vlastně i jeho. Paní pořád zmiňuje, jak jsou na tom lidé, kteří dali své děti do ústavu, finančně výborně – neříkám, že je to spravedlivě nastaveno v systému, ale opravdu to na mě působí od autorky hrozně zahořkle a zle. Já svého syna do ústavu dala a jezdila jsem za ním kdykoliv jsem mohla. Nemám vůbec pocit, že jsem ho opustila a v rámci svých možností jsem pro něj udělala to nejlepší, co on potřeboval a i to dělá mámu dobrou mámou

  16. Pani naprosto rozumím a má muj obdiv, ověřovala se, bezpochyby výborná matka. Jen mne zarazí její překvapeni, ze na ni pravicová vláda kašle- co od pravicové vlády čeká? Schvaluji zahraniční politiku této vlády, ale sociální problematika je jí šumák. S její politickou preferencí zřejmě souvisí i její pifka na neziskovky, které ale mnohdy v různých oblastech suplují právě činnost státu. Redukovat jejich práci na nějaké chlebicky atp mi přijde dost ubohé. Nakonec mám z toho rozhovoru dost rozporuplne pocity, i když je pani bezpochyby velmi obetava a pracovita.

  17. Milá paní, fňukáte, že stát vám nepomáhá, ale copak stát vašeho syna vyrobil? Připadá mi, že závidíte lidem, kteří příbuzné umístili do péče. Ale tito lidé pracují a odvádí daně, ze kterých mj. žijete i vy, když do práce nechodíte.

  18. Upřímně, chápu,že to nemáte lehké. Ale na druhou stranu říkáte nesmysly. Netušíte, jaké to je,mít doma seniora s demencí,který vam klidně podpálí dům,otevře dveře a kolemjdoucím rozdává peníze,je agresivní atd. Nepřála bych vam to zažít. 6 let se to a vypětím všech sil zvládnout dalo,ovšem když začala agrese směrem k dětem, přetahování se o dveře,že nepustí domů a spousta dalších chuťovek,tak už se to zvládnout prostě nedá. Jako ženská nejsem schopná ukocirovat agresivního, 100 kg vážícího muže. Dát ho do ústavu není zase tak jednoduché, rozhodně ne v ČR.

    • Děkuji za Váš komentář, nemusím ho paní aspoň psát sama… vidí zase situaci jen ze své strany, a to velmi špatně. Článek jsem nedočetla, tolik nenávisti a zloby vůči všem, se nedá… Má to těžké, ale nikdo z nás nerozhodl o tom, co ji potká.

  19. Paní Prunnerová, kde jste přišla na to, že u nás je ústavní péče zdarma?!? Není zdarma, domov pro seniory zcela určitě není zdarma, každý senior si musí pobyt zaplatit zrovna tak, jako v Německu. Totéž platí pro ústavy sociální péče, také zde si musí klienti pobyt hradit. Proč tvrdíte něco, co vůbec není pravda? Stačí si vyhledat na pár kliknutí ceníky pobytu v domově pro seniory nebo ceníky v ústavech sociální péče, což jsou veřejně dohledatelné informace na internetu.
    Nezlobte se, ale pokud dáváte rozhovory tohoto typu, nepůsobíte na mě vůbec důvěryhodným dojmem. Nikde není zmínka o otci dítěte, ačkoliv má každé dítě rodiče dva. A ano, souhlasím s pánem, který si povšiml, že jste prodělala kosmetickou úpravu horních i dolních očních víček, což je nadstandard, který si řada žen ve Vašem věku prostě dovolit nemůže. Já chápu, že nemáte jednoduchý život, ale starat se doma o těžce postižené dítě byla Vaše volba, za kterou musíte nést vlastní zodpovědnost. Je mi to líto, ale nějak Vám prostě lidsky nevěřím. A ano, cítím z Vás zahořklost a zášť, což vůbec nejde dohromady s věřícím člověkem, za jakého se vydáváte…

  20. Velmi zajímavý článek. Děkuji za něj!
    Paní má v ohromném množství věcí pravdu.
    Systém má opravdu spoustu chyb a ti, co nemají srdce dát svého blízkého do ústavu to mají nejtěžší.
    Z mého okolí- 2 příběhy:
    1. tchyně pracuje v blázinci jako zdravotní sestra
    Více jak 70% všech pacientů, tam jsou ubytování proto, že je rodina k sobě nechce, ne proto, že by potřebovali nepřetržitou akutní péči.
    A pak vidím mladistvé, co spáchají sebevraždu a musí půl roku čekat na odborníka- psychiatra.
    Tito klienti v blázinci mají např. stařeckou demenci, v jejich domu a chatě na už mají zabydlené děti a vnoučata, kteří si je kolikrát ani na Vánoce nevyzvednou.
    2. případ
    65 letá dcera se stará o svou skoro 90ti letou maminku, která opravdu vyžaduje nonstop péči. Sama se nenají, nesedne, nedojde na záchod..
    Vyběhali si příspěvek na péči, ale z něj pečující dcera nevidí ani korunu. Stará maminka se sice nehýbe, ale důrazně říct, že to jsou přece její peníze, když přišly jí, říct umí.
    Nedá své dceři nic a ta už z toho věčného tahání má záda na odpis a brzy bude potřebovat sama pomoc, aby se postavila.
    Systém je nastaven tak, že pečující opravdu nemusí dostat nic.
    Dřív se za pobyt v nemocničním oddělení dávala alespoň 100koruna, dnes tam mají all inclusive servis i ti, co tam už měsíce/roky nemají medicínsky co dělat a nepřispějí si ani 200kč na nákup vlastního nového spodního prádla jednou za půl roku 😕

  21. Rozhovor je trochu v jiné verzi zde:
    https://www.denik.cz/z_domova/renata-prunnerova-pece-o-syna-postizeni-chybi-penize.html

    Zaujala mě především tato věta:
    „Když dám Páju do ústavu, přijdu o jediné příjmy, jaké mám. Po tolika letech mimo stavební firmu, kde jsem pracovala, bych v ní mohla dělat leda tak uklízečku,“ přemítá.

    Promiňte, ale na mě to působí tak, že jste nejen závistivá, naštvaná na celý svět, ale především vypočítavá. Než si zkusit najít práci, raději budete doma a naříkat na to, že vám stát nedá peníze….

    A mimochodem, co z takového života má ten kluk?

  22. Trochu se obávám co bude paní dělat za pár let, až zdraví přestane sloužit jí. Asi i ona bude muset využít ten nedokonalý státní systém péče….

  23. Děkuji za uveřejněný článek. Život paní Renaty je těžký a náročný. Měl jsem bratra, který v závěru svého života potřeboval také podobnou péči, kterou měl od své mámy. Opustila zaměstnání, aby mu mohla péči poskytnout. Samozřejmě jsme se jí snažili s dalším bráchou pomáhat. Stejně to ale zůstává hlavně na rodiči, který má ve svém dítěti kus svého já. Paní Renata je silný člověk. Měli bychom si uvědomit, že je pod velkým psychickým tlakem. Myslím, že není od věci jí alespoň finančne přispět.

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here