Participativní projekty nemají na růžích ustláno nikde ve světě

192
participativni
V Česku bývají předmětem obecních referend často i projekty na přírodní koupaliště. I zde se nabízí otázka, zda ty patří k těm nejpotřebnějším. / Foto: Redakce FinTag.cz

V Česku jim obce a města říkají participativní rozpočty. V základu jde o peníze, které vyčlení na projekty, které vzejdou z hlasování místních o tom, co v místě bydliště nejvíce chtějí. Tyto rozpočty jsou dobré, mají však i své limity.

„Participativní rozpočty vznikly proto, aby města a obce daly příležitost těm nejchudším prosadit to, co jim v místě, kde žijí, chybí a chtějí, ale zdá se, že si to přivlastnila střední třída,“ píše ve svém článku European cities’ big cash handover bruselský server Politico.

Podle něj se zástupci mnoha evropských měst, které takzvaně sdílené rozpočty, provozují, ptají, nakolik jsou v nich prosazené projekty účelné. A zároveň, zda nejsou až příliš nákladné. Podle mnohých se totiž vzdálily od svého původního záměru.

Participativní rozpočty v dnešní podobě vznikly v Brazílii

Vůbec poprvé se koncept participativního rozpočtu tak, jak ho známe my, objevil koncem 80. let v brazilském městě Porto Alegre. Sdílený rozpočtový model poskytl jeho rezidentům příležitost, aby v místních referendech navrhly projekty, které zafinancují místní úřady.

„Původním záměrem bylo nalézt zdroje pro dlouhodobě opomíjené nízkopříjmové obyvatele a dát jim možnost vyjádřit se k tomu, jak by měly lokální úřady vynaložit peníze,“ vysvětluje Pietro Reviglio, který spravuje síť evropských municipalit Eurocities.

Upřesňuje, že na sdílené rozpočty jejich prvotní iniciátoři nahlíželi nejen jako na možnost redistribuce ekonomických zdrojů, ale i nástroj své politické agendy a vlivu. Oba dva faktory pak stály za rozšířením konceptu participativních rozpočtů v Evropě. Jen v roce 2019 se jejich prostřednictvím v zemích EU schválilo a zafinancovalo přes pět tisíc projektů. Což je zhruba polovina toho, co se přes ně schválilo a zafinancovalo celosvětově.

Některá města na ně uvolňují určitá procenta svých rozpočtů, například Paříž pro rok 2021 vyčlenila až pět procent svého investičního rozpočtu, tedy 75 milionů eur [1,8 mld. Kč]. Jiná města přispívají absolutní částkou. Města takto podpořené projekty prezentují jako doklad své inkluzivní a progresivní agendy.

Ve Varšavě je jeden ze sdílených rozpočtů využitý třeba k vypěstování městského lesíku, v Brně rozhodli občané o využití veřejných financí k vybudování cyklostezky. V Lisabonu tyto prostředky financovaly pomník na připomenutí neblahé role Portugalska v zámořském obchodu s otroky.

Participativní rozpočty ovládla střední třída

Giovanni Allegretti, člen Centra sociálních studií v portugalském městě Coimbra, tvrdí, že teoreticky by měli mít větší vliv na prosazení návrhů v rámci participativních rozpočtů lidé blízcí úřadům, v praxi tomu tak ale není.

„Jsou to spíše komunitní zájmové skupiny. Přičemž vidíme, že střední třída se v rozhodování o sdílených rozpočtech angažuje velice silně, protože její příslušníci mají více času a zdrojů,“ říká.

Taková praxe je dle něj v rozporu s tím, k čemu sdílené rozpočty sloužily prvotně. A to byla podpora znevýhodněných skupin obyvatel. Upozorňuje, že nemá nic proti střední třídě, problém však spočívá v tom, že projekty financované ze sdílených rozpočtů opomíjí potřeby komunit, které s tímto typem podpory nedokáží pracovat.

„Jen výjimečně jsou participativní rozpočty využity ve prospěch nízkopříjmových skupin obyvatel evropských měst. A to je riziko, protože vytvářejí bumerangový efekt. Realizované návrhy příslušníků vyšších příjmových skupin prohlubují ve městech nerovnováhu ve vztahu k těm nízkopříjmovým skupinám,“ vysvětluje s dovětkem, že peníze na projekty původně „pro chudé“ mizí v projektech „pro bohaté“.

Bariéry sdílení a spekulativní participativní projekty

Šéf oddělení sdílených rozpočtů na lisabonské radnici Ricardo Pita říká, že hlavní portugalské město bojuje s nedostatečným zájmem o participativní rozpočty ze strany těch nejpotřebnějších obyvatel, a to již od jejich nastartování v roce 2008.

„Zatímco některé centrální obvody rutinně představují a shání podporu pro projekty, chudší a více ´sociálně citlivější´ obvody dávají své návrhy jen zřídka. Chudší obvod Beato se na projektech podílí mnohem méně,“ tvrdí.

Jakkoliv ho to netěší, má pro to vysvětlení: „Tato společenství nemají potřebu podílet se na projektech, pokud jsou naplněny jejich základní potřeby. Nedisponují luxusem volného času, aby předkládali své návrhy městským orgánům.“

Zdůrazňuje, že rezidenti z nízkopříjmových skupin se starají hlavně o své základní potřeby. A navíc bojují s překážkami účasti ve sdílených projektech, tedy se samotným systémem volby. Podle odborníků to potvrdila pandemie covidu, kdy většina rozhodování proběhla online. Což vyloučilo chudší a technicky nevybavené občany. Byť by měli nápad na sebelepší projekt pro své město.

Estela Brahimllari, akademička z freiburgské School of Engineering and Architecture, upozorňuje na další problém související se sdílenými rozpočty.

„Projekty, které cílí na zlepšení životního prostředí – například více zeleně nebo bezpečnost veřejného prostoru – činí však oblast přitažlivější pro perspektivní kupce. Což nakonec cenově vytlačuje méně movité dlouhodobé rezidenty z jejich domovů,“ říká.

Řešení se hledá velmi těžko

Pietro Reviglio z Eurocities vysvětluje, že součástí participativních rozpočtů se v těch místech, kde to s nimi myslí vážně, stává osvěta ze strany nevládních organizací a komunitních spolků. Ti osobně kontaktují chudší skupiny obyvatel a snaží se od nich získat tipy na projekty. Což je dobré, byť pandemie covidu i tyto aktivity dost utlumila.

„Organizace, které obyčejně odvádějí spoustu práce v terénu a offline, ztratily kvůli lockdownům možnost osobního kontaktu. A to zejména mezi lidmi, kteří nejsou online. A ani nevědí, co se děje na radnicích,“ vysvětluje Reviglio.

To samé říká šéf oddělení sdílených rozpočtů na lisabonské radnici Ricardo Pita. Ví, že nyní, kdy padla většina omezení proti šíření covidu, bude důležité opět vyjít do ulic. Obcházet dům po domu tak, aby svůj hlas mohli uplatnit všichni občané.

Stejně hovoří člen Centra sociálních studií v portugalském městě Coimbra Giovanni Allegretti: „Města, která trvají na digitální volbě, musí prověřit platformy, které vytvořila a co nejvíc je zpřístupnit.

Zároveň upozorňuje, že k tomu je třeba politická vůle. Což potvrzuje příklad brazilského města Porto Alegre. V něm byla porážka tamější Dělnické strany ve volbách v roce 2004 pro sdílený městský rozpočet fatální. Nové vedení města zrušilo fondy určené pro tyto účely a v roce 2017 projekty participativních rozpočtů docela zastavilo. A o jejich obnově se ve městě diskutuje dodnes.

Podobnou zkušenost má rumunské město Cluj Napoca [Kološvár, pozn. red.], které v zemi sdílené rozpočty zavedlo jako první. Pro netransparentnost je ale záhy zrušilo.

Projektů ubývá, sdílené projekty nejsou středem zájmu

A jak upozorňuje Ricardo Pita z Lisabonu, ve věci sdílených rozpočtu se objevuje ještě jeden ne nevýznamný nešvar. Totiž, že některé projekty schválené lisabonskými voliči v roce 2013 ještě čekají na realizaci.

„Náš tým má pouze šest lidí, což je málo na realizaci velkých městských infrastrukturních projektů. Ale i tak nás toto zdržení trápí a snažíme se věci urychlit, aby lidé viděli, že se snažíme,“ říká.

Obdobnému problému čelí v Paříži. Výsledkem je snížení počtu schválených a v budoucnu realizovaných projektů.

„Je lepší, když zrealizujeme pořádně pět projektů, než když jich uděláme 15, ale ledabyle,“ vysvětluje náměstek primátora pro projekty financované z tamějšího participativního rozpočtu Anouch Toranian.

Michal Achremenko

KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here