Indikátor důvěry v ekonomiku u podnikatelů se v září mírně zvýšil o 0,1 bodu a indikátor důvěry spotřebitelů o 4,5 bodu. Oproti srpnu se výrazně snížil počet lidí, kteří očekávají zhoršení hospodářské situace v následujících měsících.
Ve srovnání s loňským zářím panuje letos v září vyšší důvěra v ekonomiku jak u podnikatelů, tak domácností. Vyplývá to z dat Českého statistického úřadu [ČSÚ].
„Za mírným zvýšením podnikatelské důvěry stojí zlepšení sentimentu v odvětvích průmyslu, obchodu a stavebnictví, které kompenzovalo výraznější meziměsíční pokles důvěry ve službách,“ uvádí Jiří Obst, vedoucí oddělení konjunkturálních průzkumů ČSÚ.
Sezónně očištěné indikátory důvěry – bazické indexy
[Zdroj: ČSÚ]
Avšak podíl podnikatelů očekávajících růst cen svých výrobků se meziměsíčně mírně zvýšil. Což platí i pro sektor stavebnictví a služeb. Výjimka je obchod, kde zůstal podíl podnikatelů očekávajících další zdražení na stejné úrovni jako v srpnu.
Anastasija Neradová z oddělení konjunkturálních průzkumů ČSÚ se blíže vyjádřila k důvěře v ekonomiku u domácností: „Svoji nynější finanční situaci hodnotilo v zářijovém průzkumu hůře než v předchozích 12 měsících nejméně spotřebitelů od ledna 2022. Oproti srpnu se navíc výrazně snížil počet respondentů, kteří očekávají zhoršení hospodářské situace v následujících 12 měsících. To jsou dva hlavní důvody výrazného meziměsíčního růstu důvěry spotřebitelů,“ sdělila.
Důvěra u podnikatelů
Podle hlavního ekonoma Banky Creditas Petra Dufka ukazuje zářijový vzestup důvěry v ekonomiku docela „paradoxní situaci“.
2,5% inflaci táhnou dolů energie. Jinak by byla na 3,5 procenta
„Co je za přesvědčením, že se situace brzy výrazně zlepší, je otázkou, protože s výrazným zvýšením domácí a zahraniční poptávky firmy vlastně nepočítají. Podobně je na tom i stavebnictví, takže firmy čekají růst produkce, a přitom příliš nevěří ve zvýšení poptávky,“ uvádí Petr Dufek.
Opatrná v hodnocení je i ekonomka Komerční banky Jana Steckerová. Podle jejího pohledu vývoj nových průmyslových zakázek a zpracovatelského průmyslu v posledních třech měsících už teď nevyznívá příliš optimisticky.
HDP: Spotřeba domácností roste, ale už ne investice firem do strojů a ICT
„Data naopak naznačují spíše zpomalení české ekonomiky při vstupu do druhé poloviny letošního roku. Zhoršení v průmyslových statistikách je ale zatím relativně mírné. Až další měsíce ukáží rozsah negativních dopadů amerických cel a nejistoty na tuzemský průmyslový sektor,“ uvedla.
Důvěra u spotřebitelů
Zlepšení nálady u spotřebitelů jde podle Dufka na vrub pozitivnějšímu hodnocení vlastní finanční situace domácností, a to jak současné, tak té očekávané.
„Je vidět, že obavy z inflace i nezaměstnanosti trochu opadají a spotřebitelé hledí do budoucna o něco optimističtěji. Na to, aby se pustili do velkých nákupů to ovšem zdaleka nestačí,“ doplňuje.
Opatrně hodnotí aktuální data i Jana Steckerová. A to přesto, že souhrnný ukazatel jak pro podnikatele, tak spotřebitele je nejvyšší od roku 2019. Aktuální data totiž nadále ukazují, že počet respondentů, kteří neplánují v příštích dvanácti měsících pořizovat velké nákupy, se ani v září téměř nezměnil.
Dobrá zpráva aspoň je, že opadly obavy ze zvýšení nezaměstnanosti. A mírně se snížily i obavy domácností z růstu cen v průběhu příštích dvanácti měsíců. Celkově je v meziročním srovnání důvěra v ekonomiku u spotřebitelů o něco vyšší.
–RED–
Listopad 1989 většinou lidé chápali tak, že chtěli socialismus. Ovšem s trochu přívětivější lidskou tváří. Nechtěli rušit RVHP, Varšavskou smlouvu. V televizi jsme viděli, že se hlásili k aktivitám odborářů, studentů, SSM, což bylo hned rázně utnuto mj. agenty CIA, trockisty, Klausovci. Divoká privatizace ? To si normální člověk jistě nepřál. Pro vstup do EU byla vějička volného obchodu. Dnes podle jména tatáž ODS v čele se svým dlouholetým zkompromitovaným (nyní mravokárným) předsedou V. Klausem a také současným militaristickým a toužícím po zavedení eura – premiérem Fialou, sleduje pravý opak – přijala za svůj model přeregulované evropské dotační ekonomiky, což narušuje a ničí tržní prostředí, manipuluje cenami a spoutává ekonomické aktivity regulacemi, omezeními a sankcemi. Hrdinou doby už není podnikatel, ale aktivista, který dokáže nátlakovými akcemi získat pro své priority výhody a dotace z veřejných prostředků na úkor ostatních. Prioritou je zvyšování daní, nikoliv snaha šetřit výdaje, natož škrtat v rozpočtu. Vláda s dominantní pozicí ODS zvedla všechny daně a přesto to nestačí, vláda hospodaří s deficity blížícími se 300 mld. Kč. Bez dotací z veřejných prostředků se nedá podnikat, boj o ně je vlastním obsahem dnešního byznysu. Vláda ODS dobrovolně pomáhá prosadit a realizovat evropské extrémistické utopické progresivistické projekty, jako je Green Deal a další. NWO těžko unikneme – NWO ovšem velmi brání předpokládané vítězství Ruské federace na Ukrajině. I proto je válka na Ukrajině politikum.
Chazim: Vyvstala otázka evropského regionu… Když se vám katastrofálně krátí zdroje (na úrovni let 1930-32 v USA nebo konce 80. v SSSR), vždycky to končí přáním roztrhat vše na kusy. Sovětský svaz rozvalili, ačkoli byly republiky, které chtěly SSSR zachovat – ale co dělat s EU dnes naprosto není jasné.
Je naprosto zřejmé, že dnes žijí kompletně z vnějších zdrojů, především amerických. Pokud je hypotéza o dohodě Trumpa s Londýnem pravdivá, pak v tomto případě Londýn EU nic dávat nebude, nebo bude dávat podstatně méně. Proto je rozpad EU prakticky nevyhnutelný! Všimněte si, že se Orbán na toto téma už vyjádřil. Teoreticky sice lze přemítat o tom, jak se bude obrázek vyvíjet. Pokud si někdo vzpomene, tak jsme kdysi v „Klubu ulice pravdy“ debatovali o koncepci obnovy, v té či oné formě, Rakousko-Uherska jako zachování Staré Evropy, že se velmi pravděpodobně rozpadne Německo (protože ho nikdo nepotřebuje) Pokud by šlo o to ten region nějak živit, pak je výhodné ho rozčlenit na menší díly – řídit Německo je velmi složité. Proto ty myšlenky na jeho rozdělení: – sever a západ předat Londýnu, východ Rusku a jih (katolické Bavorsko a Švábsko) Rakousko-Uhersku. To jsou ale jen spekulace.
Vcelku je zřejmé, že v nejbližší době – s hlediska geopolitických měřítek – vyvstane otázka, jak zachovat instituce zajišťující celistvost EU – je jasné, že na to peníze ani zdroje nejsou, a proto se začnou sypat. Může k tomu dojít na podzim, v zimě, příští jaro… Ten Damoklův meč nad námi visí a není vyloučeno, že Londýn a Vatikán (za Rak-Uher II) pojedou na to téma jednat s konceptuální Moskvou. Má také silné zdroje a silnou pozici v BRICS+… – těžko dnes říci, protože tam už začíná politika a ne ekonomika, která ukazuje objektivní nezbytnost, takže to není moje parketa. Lze, samozřejmě předpokládat, že k žádné dohodě nedošlo (zatím), že jsou to všechno jen souhry okolností – pak to ale vypadá velmi podivně – „co tak najednou?“.
Vyjdeme-li z obecného, protože do něj si konkréní pak dosadí každý sám, tak já v tom, na rozdíl od článku, nic paradoxního neshledávám.
Tedy obecně:
Paradoxní je samotné hodnocení ekonomiky politiky. To slyšíte z vládního tábora, že se máme dobře a pomíjí se, že je to tím, že si bužírujeme z toho, co se nahospodařilo za generaci před tím. Z opozice zase, že je to katastrofa, což je nesmysl, protože katastrofa je už sice na cestě, ale ještě nestihla dorazit. Ještě jsme všechno nahospodařené nespořádali. Takže to je první věc.
Tou druhou je vlastní psychika bílé rasy. Je to její neuvěřitelná houževnatost a šikovnost, která ji dostala na vrchol světa. Sice z něj dnes v pohodě na saních sjíždí a myslí si, že je to jen legrace. Tu v ní vytvořily přírodní podmínky během jejího genetického vývoje.
Tou třetí obecností je, že tím pádem lidé mají v genech poznání, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř.
Čtvrtou je fakt, že ekonomika je nedílnou součástí lidské společnosti s rozvinutou dělbou práce. Proto tu s námi bude věčně. Minimálně po dobu, po kterou bude společnost fyzicky existovat. Takže vždy nějaká poptávka bude.
Pátou je skutečnost, že někomu stačí ke štěstí skutečně málo.
Když tedy tyto obecné věci vezmeme, tak je jasné, že nejsou splněny podmínky proto, aby se ze společnosti optimismus vytratil. To však nic nemění na tom, zda optimističtí jedinci vidí realitu v celé šíři a tak, jaká skutečně je. Ale i tak jsem si jist, že pokud by tomu tak bylo, že by tu blížící se tragédii viděli, že i tak by optimismus rozhodně nezmizel. Je totiž nutnou podmínkou pro to, aby nastala aktivita vedoucí ke změně.
Osobně si myslím, že článek mylně nerozlišuje mezi projevy dvou různých mozkových center jedince, kdy optimismus spadá do emočního centra a vidět realitu do rozumového centra. A to jsou nezávislé oblasti, kdy ta emoční je z hlediska biologického vývoje archaická, to znamená, že se vyvinula jako první už v prvopočátcích vývoje biologického druhu a ta rozumová až následně dlouho po ní. A proto u jedinců fungují obě systémem „každý chvilku, tahá pilku“.
Ovšem protože v přírodě má vše svůj smysl, je tedy vidět (článek to dokazuje), že to nutně nemusí znamenat nic špatného. Naopak. Rezignace jedinců společnosti na svůj další osud by znamenalo definitivní konec. Konec úplně všeho. Něco podobného, jako když jedinec, kterého se zmocnila rakovina, místo toho aby se vydal k lékaři, prostě ze dne na den umře.