David Bowie spektakulární muzikál nakonec nenapsal, ale moc tomu nechybělo. Složka, která byla nalezena po jeho smrti v jeho newyorském bytě, obsahovala poznámky k jeho zamýšlenému ději.
Bowieho archiv obsahuje i podtitul „18centový muzikál.“ Na lístečky si David Bowie zaznamenával nápady a motivy. Sepsání muzikálu by nejspíš uspokojilo jeho velké ambice.
„Hned na počátku jsem chtěl být autorem divadelních her. Mohl jsem sepisovat v obýváku, ale záměrem bylo psát pro obecenstvo,“ řekl v roce 2002 v rozhovoru pro BBC.
Bowieho tajemství odhaluje článek britského časopisu The Spectator: David Bowie’s roguish plans for a Spectator musical. A zdá se, že název muzikálu měl být Spectator [Divák]. Toto slovo napsal Bowie velkým písmem na štítek svého sešitu.
Právě ten nabízí Bowieho poznámky vypsané z původních novin Spectator, které vedli Richard Steele a Joseph Addison v letech 1711 až 1712. Tyto noviny byly vlastně souborem zpráv, klepů, politických historek, odkazů na sociální trendy. Současný časopis stejného jména byl založený v roce 1828. A i ten Bowie využíval jako bezedný zdroj inspirace. Pečlivě si poznamenával postavy a pseudonymy.
Co si vypisoval David Bowie
„Ostatní přispěvatelé,“ poznamenal si Bowie a pokračoval: „Sir Roger de Coverley, surovec Dawson, nejmenovaný advokát, obchodník Sir Andrew Freeport, voják a kapitán Sentry.“
Jeho metoda průzkumu byla spíše učitelská. Když dočetl článek, stručně si zaznamenal jeho obsah a ohodnotil známkou od jedné do deseti. Například Addisonovu esej popisuje jako „analogii chamtivosti versus monarchie“ a dal jí známku pět. Steelův příspěvek o pocitu osamělosti v divadle dopadl o něco lépe. Dal mu známku šest.
Oceňoval tak Bowie literární kvalitu příspěvků? Zřejmě nikoliv. Známky mají odrážet možnost využití eseje jako zdroje inspirace.
Jeho průzkum se týkal příspěvků z počátku 18. století. Na lístečcích je uvedeno datum smrti papeže Alexandra v roce 1744, publikace Johnsonsova slovníku v roce 1758 a založení Královské akademie v roce 1758. Smrt Thomase Gainsborougha zmiňuje stručně.
„1788 Gainsb zemřel,“ píše si Bowie.
Jeho poznámky ukazují na kreativní přístup při vyhledávání důležitých událostí, které by mohly posunovat děj. A Bowie nebyl žádný troškař bez fantazie.
„1750, zemětřesení trvalo 30 sekund, všichni vyběhli do polí,“ zapsal si.
Za další důležité datum považoval i rok 1778 a Cath: Relief Act“ [uvolnění restrikcí proti římským katolíkům, pozn. red.], a dále rok 1780 Gordon Riots“ [nepokoje v Londýně zaměřené proti katolíkům, kdy Lord George Gordon, vůdce protestantů, protestoval proti přijímání katolíků do armády, pozn. red.].
Bowieho fascinace vyvrheli
Zdá se, že ho fascinovali rebelové, spisovatelé, malíři, ale kupodivu se nezmínil o Williamovi Blakeovi [anglický malíř, básník a tiskař].
„1714. Hogarth vyučil Ellise,“ poznamenal si. Je to odkaz na rytce Ellise Gambleho, jehož dílna se nacházela na Leicester Fields, poblíž dnešního Leicester Square.
Některé informace vypadají triviálně, ale Bowie v nich vyhledával přátelské a obchodní vztahy, na nichž by pak mohl příběh postavit.
„Duben 1741 Reynolds píše Hogarthovu příteli,“ zapisuje si. To se zdá být nevýznamné, ale pro dramatika by to mohl být základ zápletky.
Některé poznámky jsou podstatnější a týkají se některých lokací jako „Hogarthova dílna“ nebo „Tyburn.“ A to bez dalších podrobností.
Jiná poznámka zase uvádí „příliš sexuálních scén“.
Je zřejmé, že se nacházel projekt ve velmi rané fázi a Bowie se ještě měl zamyslet nad lokací nebo linkou děje. Možná měl být hlavní postavou satirik Henry Fielding. Toho uvádí na scénu slovy: „Jsem první v rodině, kdo umí číst a psát.“
Zajímal se také o gang Mohocksů, jehož členy byli násilníci, kteří šokovali Londýňany. „Mohocksové napadnou hlavní postavu,“ poznamenal si Bowie.
Mohocksové se pojmenovali podle indiánského kmene a chovali se jako členové oxfordského klubu Bullingdon. Pro svoji zábavu přepadávali lidi, tvářili se hrozivě, ale nikdy svým obětem nic neukradli.
Tisk o nich psal během jara roku 1712 a jejich aktivita inspirovala dramatika Johna Gaye. Jejich zločiny zaznamenali svědkové. Lady Wentworthová napsala, že „strčili starou ženu do sudu a skutáleli ji z kopce. Uřezali pár nosů, jiným ruce, aniž by je k tomu oběť vyprovokovala.“
Spalte krále. Děti vybírají peníze
Bowieho poznámky jsou plné neprobádaných uliček. Záhadná čmáranice uvádí: „5. listopadu. Spalte krále. Děti vybírají peníze.“ To odkazuje na britský zvyk, který už zanikl. Do konce 20. století byla Noc ohňů mnohem důležitějším svátkem než Halloween. Rodiny odpalovaly ohňostroje a na zadních dvorcích planuly ohně s figurínou Guye Fawkese.
To byl muž, který plánoval atentát na krále Jakuba I. Když podminoval Westminsterský palác. Plán byl vyzrazený a sudy s prachem nevybouchly. Nešlo o náboženský rituál a papeže nikdo nepálil. Ve dnech před nocí ohňů děti sestavily ze starých obleků figurínu Guyeho Fawkese a do klobouku vybíraly peníze od kolemjdoucích.
„Penny for the guy,“ volaly.
Bowie tuto slavnost jako dítě jistě zažil. Zřejmě chtěl motiv dětí vybírajících peníze v muzikálu použít. O jeho zálibě v outsiderech a lidových hrdinech vypovídá zájem o známého zloděje Jacka Shepparda přezdívaného „honest Jack,“ či gentleman Jack nebo „chlapík Jack.“ Jeho schopnost uniknout z vězení mu přinesla i díky tisku velkou popularitu. Z vězení utekl čtyřikrát, jednou společně i se svou vnadnou chotí, Elizabeth Lyonovou, známou jako „Edgware Bess.“ Bowie ho zmiňuje v poznámce „1724 Sheppard utekl z St. Giles Roundhouse.“
Později toho roku ho oběsili. Na pohřbu se prodávala jeho fiktivní autobiografie, údajně napsaná Danielem Defoem. Měli jsme se vskutku na co těšit. Myslíme tím, na Bowieho muzikál třeba o Gentlemanovi Jackovi.
Let’s Dance a další Bowiemu už nikdo nevezme
Je zvláštní pomyslet na to, že se k dílu začal chystat ve svých 68 letech, kdy bojoval s posledním stádiem své nemoci. Normální člověk by si vybral nejspíš snadnější cestu a sepsal by nenáročný muzikál s názvem „Let´s Dance.“ Ale to by nesměl být Bowie. Šel si za „tím svým“, i když se nořil do hluboké tmy.
Michal Achremenko
