Premiér Andrej Babiš [ANO] oznámil, že do 8. 1. nevratně vloží holding Agrofert do svěřenského fondu RSVP Trust poradenské společnosti Roklen. Značí to, že premiér Andrej Babiš definitivně vyřešil svůj střet zájmů?
Jak už jsme na FinTag psali, Andrej Babiš bude ve střetu zájmů jako politik do té doby, dokud se nerozhodne buďto pro politiku, nebo pro podnikání, a to třeba i jen ve prospěch svých dětí. Prostě ani to, že Agrofert převede do svěřenského fondu, a ten po jeho smrti připadne jeho dětem, na věci jeho střetu zájmů v principu a de facto nic nemění.
Na druhou stranu nelze natvrdo po někom vymáhat, aby prodal něco, co nechce prodat. A zároveň mu nelze bránit v tom, aby byl aktivní v politice. Nezbývá nic jiného než se smířit, nebo nesmířit, s Babišem takovým, jakým je. Hlídat jeho kroky ve veřejné funkci a přežít ten nekonečný příběh s jeho střetem zájmů.
Komentář: Andrej Babiš splnil svou povinnost, ale svůj stín nepřekročil
Technickou stránku de iure řešení jeho střetu zájmů prostřednictvím dalšího svěřenského fondu na FinTag rozebírá hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda. Více v jeho textu níže, jenž nese název „Česko podlehlo mýtu, že firmu jako Agrofert lze vložit do slepého fondu“. [Text prošel mírnou redakční úpravou a zkrácením, pozn. red.].
—
Česko podlehlo mýtu, že firmu jako Agrofert lze vložit do slepého fondu. Ne, možné to není! Ani v Česku, ani ve Spojených státech, kde to nezvládl prezident Jimmy Carter a Donald Trump už na to zcela rezignoval.
Lidé, kteří nyní žádají, aby premiér Babiš vložil holding Agrofert do fondu, který bude skutečně slepý, žádají nemožné. Nejde to v Česku, ani v zemích typu USA s nepřerušenou tradicí právního státu. A to přitom právní pořádek USA institut slepého fondu zakotvuje, zatímco ten český tak úplně ne.
Slepý fond je totiž „slepý“ ze dvou zásadních důvodů. Zaprvé, majetek politika či jiného nositele veřejné funkce v potenciálním střetu zájmu spravují – a na správu dohlížejí – osoby na daných činitelích zcela nezávislé. Už tohle je oříšek. Přičemž situace v Česku je například oproti USA ještě složitější. Zatímco v USA „se znají všichni“, ale ne všichni se díky jejich velikosti znát skutečně mohou, v Česku se ve svých oborech všichni znají.
Ale řekněme, že by se i v Česku podařilo zaangažovat do věci plně nezávislé experty. I pak na řadu přichází druhý problém. Slepý fond je totiž „slepý“ i hlavně z toho důvodu. A tím je, že politik či jiný veřejný činitel doslova „nevidí“ – nemůže „vidět“ a vědět – co se s jeho někdejším majetkem ve fondu děje. To je však možné například tehdy, jsou-li obsahem fondu třeba akcie a akciová portfolia. Jak to totiž většinou u svěřenských fondů bývá.
Je rozdíl mezi výsadní firmou a třeba akciemi
V takovém případě správce slepého fondu po převzetí kontroly nad ním může klidně celé politikovo akciové portfolio rozprodat a nahradit akcie, které ještě politik sám pořizoval, úplně novými, o nichž už ten ale nic neví. A protože o nich neví, nemůže být ani ve střetu zájmu. Ale to je možné v případě třeba právě akcií či jiných cenných papírů. Lze si to představit také třeba v případě investičních nemovitostí.
Těžko si to ale lze představit v případě celých firem. Zvláště pak u tak rozsáhlého holdingu, jakým je Agrofert. Tedy podniku, který se řadí mezi deset největších českých firem. Má hodnotu kolem 100 miliard korun a přes 30 000 zaměstnanců. Holding Agrofert prostě nelze prodat a nahradit holdingem jiným, jako je možné v mžiku nahradit akcii Applu akcií jinou. Agrofert je totiž docela výsadní firma se svým jasným směřováním.
A i případný prodej tak rozsáhlého holdingu, jakým Agrofert je, lze těžko utajit, zvláště ne v onom malém českém rybníčku. Věděl by o něm velmi pravděpodobně i původní majitel, i kdyby nechtěl. [A tak by i tomu mohl přizpůsobit svou politiku, pozn. red.]
A dále: Vkládat celé firmy – ne jen akcie, tedy drobné podíly ve firmách – do slepého fondu se nedaří s cílem vyloučit střet zájmů ani ve Spojených státech. Vždyť se to nepodařilo ani třeba prezidentu Carterovi. Podívejme se na jeho příběh, řešení.
Carter měl firmu na arašídy
Carter rodinný arašídový byznys, jemuž šéfoval od začátku 50. let, obratem i počtem zaměstnanců o několik řádů menší než Agrofert, převedl do „slepého fondu“ krátce před inaugurací v lednu 1977. Fond spravoval jeho dlouholetý přítel, atlantský právník Charles Kirbo. Carter zůstal vlastníkem [svěřenského fondu, pozn. red.], ale neměl kontrolu nad každodenním chodem firmy. Ve skutečnosti tedy nešlo o fond slepý, ale „krátkozraký“. Carter po celou dobu věděl, co je jeho obsahem. A správcem fondu rozhodně nebyla osoba na něm nezávislá, naopak.
—
[De facto šlo o formu svěřenského fondu, který Andrej Babiš už jednou použil, pozn. red.]
—
Paradoxem je, že Carter sám roku 1978 podepsal zákon o etickém jednání ve funkcích federální administrativy, který ustanovil institut kvalifikovaného slepého fondu. Tím však fond spravovaný jeho přítelem Kirbem nikdy nebyl. A je vlastně nemožné, aby byl. Protože Carter zkrátka nemohl zapomenout, že rodinný arašídový byznys do fondu vložil. To by musel být nepříčetným, aby něco takového zapomněl. [Stejně jako by musel být nepříčetný Andrej Babiš, pokud by zapomněl na to, co je Agrofert a další jeho firmy, co potřebují a kdo jej zdědí, pozn. red.] Carter svůj arašídový byznys prodal teprve roku 1981, krátce poté, kdy v Bílém domě skončil.
Elonova volba: Buď politika, nebo byznys. Obojí ale zvládá jen Trump
Vložení majetku do slepého svěřenského fondu zkrátka není zázračným řešením, jak zamezit střetu zájmů. A platí to i v rozvinutých demokraciích a zemích se zavedeným a stabilním institucionálním a právním rámcem, jimiž jsou nejen Spojené státy, ale třeba i Kanada či Británie.
Ale zbývá něco jiného, když politik nechce prodat svůj byznys?
A tak i v těchto zemích politici při nástupu do veřejné funkce celkem běžně umisťují svůj majetek do slepého svěřenského fondu. V poslední době takové řešení uplatnil někdejší britský premiér Rishi Sunak nebo jeho současný kanadský protějšek Mark Carney. Avšak, zopakujme, v případě třeba akcií je to mnohem snazší než v případě firem.
A třeba takový americký prezident Donald Trump se na rozdíl od některých ze svých předchůdců v Bílém domě docela vyhnul řešení na bázi slepého svěřenského fondu. Jeho majetek, konglomerát Trump Organization, nyní řídí jeho děti Donald junior a Eric. Takže o zaslepení svěřeného majetku nemůže být řeči už jen z tohoto důvodu. Protože americký prezident může i ve funkci neformálně dále ovlivňovat to, co se s jeho majetkem děje, skrze rodinnou vazbu na syny.
[Stejně jako Babiš v pozici premiéra směrem k budoucímu majetku jeho dětí, pozn. red.]
Navíc zůstává konečným vlastníkem Trump Organization. Nezachází tak daleko jako jeho zmíněný předchůdce Carter, a už vůbec ne tak daleko jako Babiš.
Pár slov k slepým i neslepým svěřenským fondům
Ústřední ideou slepého svěřenského fondu je to, že za účelem jeho zaslepení stane v čele osoba, která nemá s osobou, jejíž majetek se ve fondu ocitá, nic společného. Ani z hlediska rodinného, ani obchodního a finančního. I věrohodné zaslepení svěřenského fondu tedy má ovšem své limity stran snahy zcela předejít potenciálnímu střetu zájmu. Protože například politik, který svůj majetek do slepého svěřenského fondu vkládá, pochopitelně ví, jaký majetek do něj vkládá. [A platí to i obráceně, může ovlivnit prostředí, v němž se jeho firmy pohybují, pozn. red.]
I v praxi pokročilých západních demokracií přitom může politik určit základní mantinely chodu slepého svěřenského fondu. Teoreticky by sice třeba svěřenský správce mohl nahradit svěřené politikovo akciové portfolio akciemi úplně jinými, avšak v praxi k takto radikálním změnám nedochází. Svěřenský správce podobu slepě svěřeného majetku svými prodeji i nákupy proměňuje. Aniž by o konkrétních změnách politik ve veřejné funkci vůbec věděl [v tomto smyslu jde vskutku o zaslepení], ale zřídkakdy jde o změny zcela převratné.
Politik totiž může svěřenskému správci sdělit ještě před převedením majetku své základní požadavky. Například, že si nepřeje, aby zaslepený fond investoval do kryptoměn nebo firem těžících uhlí. Sdělení nemusí být přímé povahy. Komunikace mezi politikem a svěřenským správcem probíhá v pokročilých demokraciích přes další osobu či těleso, například příslušnou komisi.
Politik i v rozvinutých západních demokraciích tedy ovšem i tak může fakticky zamezit tomu, aby svěřenský správce svěřovaný majetek fondu celý prodal.
A jsou tu i další háčky…
Existují dva základní typu slepých svěřenských fondů. Zřízením prvního z nich se politik vzdává kontroly na svým majetkem nevratně, až do své smrti. Zřízení druhého typu znamená vzdání se kontroly například pouze po dobu výkonu veřejné funkce. V obou případech politik sice neví, k jakým změnám ve fondu dochází. Ale má možnost nahlédnout do základních, zpravidla čtvrtletních finančních výkazů a zjistit například, jak se vyvíjejí základní parametry fondu, jakými jsou příslušný celkový zůstatek nebo aktuální hodnota svěřeného majetku.
- Je otázka, zda tuto možnost má i Andrej Babiš? Vzhledem k povaze jeho fondu, kdy není zakladatelem, je možné, že ji nemá, pozn. red.
A dále: Zřízení slepého svěřenského fondu paradoxně může znamenat ztrátu transparentnosti. Politik se totiž svěřením majetku takovému fondu i v pokročilých západních demokraciích vyvazuje z povinnosti přiznávat svůj majetek veřejnosti. Neboť majetek svěřený fondu formálně přestává být jeho.
Veřejnost tak je vlastně zřízením fondu „oslepena“ také. A to proto, že přestává mít vhled do vývoje politikova majetku. Pokud přitom politik počítá s tím, že nad majetkem ve svěřenském fondu opět získá kontrolu po skončení veřejné funkce, ztrácí veřejnost kontrolu nad majetkem, který přitom zase jednou politikův celý bude.
V tom tkví zásadní rozpor mnohých slepých svěřenských fondů! Mají eliminovat střet zájmů, leč vlastně veřejnost zbavují kontroly nad tím, zda se tak skutečně děje – veřejnost musí slepě věřit, že se tak děje.
Andrej Babiš má děti. Upřednostní je před etikou politika?
Zaslepit fond, do nějž vkládá svůj majetek Babiš, vlastně nejde, i kdyby to český právní pořádek plně umožňoval. Žádat tedy něco takového, je nesmysl. Babiš ví a bude vědět, že obsahem fondu je pořád Agrofert – a že tento majetek po jeho smrti připadne dětem.
Komentář: Aleno, Karle, řekněte Andrejovi, že nemůže mít všechno
Takovéto základní mantinely určené politikem směřujícím do veřejné funkce – to, že se nemají [některá] svěřená aktiva prodat a jiná zase kupovat, či to, komu připadne majetek po politikově smrti – je však možné určit také v pokročilých západních demokraciích.
Babiš ale zachází dále než četní politici na Západě, kteří využívají institutu slepého svěřenského fondu. A to v tom, že se na rozdíl od nich svěřovaného majetku vzdává nevratně.
- Na druhou stranu se ale Andrej Babiš „těžko“ může nevratně vzdát svých dětí a jejich zájmů, pozn. red.
Je to dost, nebo málo? Na to musí odpovědět volič!
Na všechny eventuality života v demokracii paragrafy napasovat nelze. Rozhodujícím posuzovatelem ovšem nakonec stejně nemají být právníci a soudy, nýbrž volič sám. Nejvyšší suverén demokracie je přece lid. Volič ví, komu dává svůj hlas. Pokud velkopodnikatel dostal ve volbách tolik hlasů, že uspěl, je to vlastně signál, že pro podstatnou část veřejnosti není jeho potenciální střet zájmu to nejpodstatnější.
Skutečně vyzrálým řešením tak není diskvalifikovat velkopodnikatele z politické soutěže předem, ale prohlubovat politickou a společenskou osvětu obyvatelstva. To je ale úkol, který začíná u každého z nás. Marná sláva, demokracie je ve své podstatě o odpovědnosti. O odpovědnosti za vlastní hlas. Má-li někdo jiný příliš ingerovat do toho, komu svůj hlas dáti můžeme a co z toho může a nemůže plynout, postupně o demokracii jít přestává.
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Takhle se zbavovali střetu zájmů světoví politikové. Clinton, Thatcherová, například. Západ na to má zákon. Je na to zákon i u nás.
Babiš i kdyby se „rozkrájel“, tak antibabišovcům z principu „nevyhoví.“ To by se musel zastřelit nebo rezignovat. Také – proč by jim měl lézti mezi půlky, že ?
Při úvahách je nesmírně důležité jít od obecného ke konkrétnímu. Netajil jsem se tím, že předchozí vláda musela skončit, protože šla na ruku snahám udělat z Evropy hospodářsky bezvýznamný kontinent. S brutálně negativním vlivem na životní úroveň evropského obyvatelstva. Proto jsem to hodil i s dalšími SPD. Ne ANO. Jelikož lidé, jako pan Babiš se musí hlídat. Tak, že nesmí mít většinu takovou, že se v politických rozhodnutích nemusí nikoho ptát. Proto je dobře, že má na krku soudy, SPD také, budou se muset ve vzájemném vztahu mírnit, aby si potvrdili imunitu.
Vím, že taková úvaha je drsná, ale co naplat, když jsme dnes v situaci takové, že volič rozhodli, že nám jeden kariérní komouš sestavuje vládu a jeho dvojník, také kariérní komouš, tentokrát na hradě, hlídá, aby to vše bylo v demokratickém střihu. Z této reality je nutné vycházet.
Pak je tu druhá realita a tou je zelený komouš v EU, který dnes určuje směr politiky. Jejím výsledkem bude časem ekonomika skrz na skrz prolezlá dotacemi (jak se jeden segment za druhým bude vlivem politiky sypat, zadotuje se), kdy nakonec nebude jasné, kdo na koho dělá a kdo od koho vlastně peníze bere a totální chaos bude v tom, kolik. Jasné bude jen to, kdo o nich rozhoduje. Bude to zelený komouš, a to stejným způsobem, jak jsem to zažil s rudým. Ten to měl navíc ještě vyšperkované tím, že si s penězi z ekonomiky přivlastnil i podniky.
Pak je jasné, že hrozí to, že kdo v ekonomice něco dělá, že se vypracuje, bude odříznut od politiky a pro politiku bude předurčený jedinec typu neumětel, nemehlo, které by se v ekonomické oblasti nikde neupíchlo a když ano, tak někde na chvostu. Zkrátka kam postavíš, tam najdeš. Jedině takový nebude mít problém se stát politikem. Není to mé fantazírování. Za rudých, když byl někdo takový a současně ambiciózní, dal se do KSČ (Komunistické strany Československa) a netrvalo dlouho a už byl vedoucím týmu, ve kterém se nebyl schopen prosadit. S platem tomu odpovídajícím. Kdo tuto dobu zažil, moje tvrzení potvrdí.
Pana Babiše je třeba mít na uzdě, to nepochybně, je to kšeftmon tělem a duší, ale jeho problémem není primárně střet zájmů, jak se všude píše, ale dotace samé. Dotace, které v sobě střety zájmů mají geneticky zabudované. Dotace se střetem zájmů jsou základní ingredience, ze kterých se tato ekonomická kategorie skládá. Jedno bez druhého není a ani být nemůže. Doufám, že si to každý volič velmi dobře uvědomuje, když jednou za čas stojí před volební urnou.
Pro mne je to takový vztyčený prst. Podívej, kam se ti ekonomika, přiteli, sune.