Současná debata o penzích v Česku připomíná permanentní pohřební hostinu. Od politiků, sociologů a dalších neustále slyšíme stejný, únavný narativ: Nebude na důchody, systém kvůli mnoha důchodcům zkrachuje. Musíte pracovat do padnutí.
Co kdybychom přestali peníze na stáří jen pasivně „projídat“ nebo je posílat do penzijních fondů povětšinou zahraničních bank? Co kdyby se část penzijního kapitálu stala investičním motorem, který postaví české dálnice, vysokorychlostní tratě a jaderné bloky, které nám ve finále vydělají na důstojné důchody?
Abychom pochopili, že v některých případech i státní instituce může být nejlepším a nejlevnějším správcem národního bohatství, nemusíme vymýšlet kolo. Stačí se podívat do zahraničí, kde tyto systémy netvoří žádný doplňkový produkt, ale jsou hlavním, povinným pilířem státní penze.
Jak to chodí v Singapuru nebo ve Švédsku
Švédský model [PPM]: Ve Švédsku se odvádí na povinné státní důchody 18,5 procenta ze mzdy. Celých 16 procent jde do klasického průběžného systému a zbylých 2,5 procenta stát povinně posílá na osobní investiční účty občanů [tzv. premiepension / PPM]. Pokud si občan nevybere soukromého správce, peníze spravuje obří státní fond AP7 [Sjunde AP-fonden].
Tento státní fond investuje levně a extrémně efektivně. Příkladem z praxe je jeho dceřiná společnost Secura Fastigheter AB, přes kterou fond investoval 5,6 miliardy švédských korun [cca 12,3 mld. Kč] do nákupu veřejných budov pro švédskou Národní soudní správu a policii. Výsledek? Státní aparát platí nájem svému vlastnímu důchodovému fondu. Peníze zůstávají doma a budoucím důchodcům generují stabilní, státem krytý výnos.
Proč se Singapurci dožívají vysokého věku ve zdraví? Dbají na pravidla
Singapurský model [CPF]: V Singapuru funguje povinný státní systém Central Provident Fund [CPF]. Do něj zaměstnanci a firmy odvádějí až 37 procent ze mzdy. Tento hlavní pilíř sociálního zabezpečení je motorem tamní ekonomiky skrze program Home Ownership for the People. Fond CPF je totiž hlavním nákupčím dluhopisů vládní agentury pro bydlení HDB. Za tyto peníze stát postavil gigantické moderní čtvrti, kde dnes bydlí přes 80 procent Singapurců. Mladí lidé mohou své úspory z fondu CPF použít přímo na pořízení tohoto státního bytu. Peníze z důchodů tak doslova postavily moderní tvář země a fond z těchto nemovitostí generuje stabilní úroky pro výplatu budoucích penzí.
Český investiční trojúhelník
Nabízí se otázka, jak bychom se z výše uvedeného mohli poučit my. I když plně chápu, jak obtížná to je věc, nikoli ale nemožná, navrhuji transformovat Českou správu sociálního zabezpečení [ČSSZ] ze stroje, jehož nynějším úkolem je jenom pasivní přerozdělování peněz, na administrátora národního investičního fondu. Celý systém by stál na dokonalém propojení tří vrcholů:
- Osobní účet: Každý občan bude mít u ČSSZ svůj stabilní investiční důchodový účet, například přístupný přes ePortál.
- Národní rozvojová banka [NRB]: ČSSZ převede vybrané prostředky na NRB, která by plnila roli jakéhosi „státního fondu budoucích důchodů“.
- Česká národní banka [ČNB] jako investiční motor: NRB uzavře manažerskou smlouvu s ČNB. Elitní investiční tým ČNB, který dnes bezchybně točí miliardové devizové rezervy na světových burzách, přimíchá tyto peníze do svého globálního portfolia.
Systém by fungoval na strategickém modelu: Kapitál zhodnocuje ČNB na světových trzích s dobrým ročním průměrným historickým výnosem, aby konto budoucího důchodce rostlo jako sněhová koule. Část peněz si ponechá NRB a investuje je formou infrastrukturních dluhopisů přímo do českého betonu – na dostavbu dálnic či vysokorychlostních tratí, bytů, cokoli bude potřeba. Tyto projekty generují trvalé a bezpečné zisky [mýtné, platby za energie, nájmy], které se připisují lidem.
Kde na to vzít peníze? A jak to udělat?
Zde si ale musíme nalít čistého vína. ČSSZ žádné rezervy nemá a důchodový účet bývá většinou v záporu než v plusu. Stejně tak nemůžeme peníze jednoduše „odklonit“ z čistých odvodů, protože by okamžitě chyběly na výplatu současných důchodců. Cesta k financování vede přes radikální reformu platové a důchodové solidarity, ale i reformu sociálních dávek. S tím můžeme začít hned. Rozumím, že toto by stálo o větší rozvedení, nicméně od toho berou peníze jiní, ne já.
Komentář: Nebude na důchody? Dobře nám tak, jsme-li neschopní
Nicméně si představte, jak by to vypadalo v praxi. Každý občan na svém účtu, kam mu jdou peníze ze sociálního pojištění, například uvidí: Na vašem státním účtu máte 120 000 Kč. Letos vám stát připsal výnos 5,5 % ze zisků dálnice D3, kterou vaše peníze pomohly postavit. Druhým motorem systému se mohou stát i čisté zisky samotné ČNB. Rozhodně by to bylo lepší než to, co se také někdy navrhuje, aby peníze z ČNB šly na spotřebu vlády.
Češi jdou po nemovitostech. Spoření na penzi je až na třetím místě
Je mi úplně jasné, že můj návrh není komplexní, maximálně dotažený, že mu v cestě může stát mnoho překážek. Ale na druhou stranu je to návrh. Je to pokus o řešení. A mám za to, že je to rozhodně lepší než ono strašení krachem penzí a „přemnožením penzistů“, o kterém mluvím v úvodu textu.
Už před sto lety odcházeli lidé do starobního důchodu v 65 letech
Škoda, že podobný přístup – snahu najít chytré a funkční řešení – jsme prozatím neviděli u žádného z našich politiků či politických stran. Pokud by se ale přece jen našel někdo z politiků či politická strana, která by to s opravdovou důchodovou reformou myslela vážně, řekl bych – udělejte to tak, jak chcete, ale držte se základu. Totiž, že důchodový systém se nezachraňuje omezováním občanů, ale tím, že společně začneme solidárně a chytře rozvíjet vlastní zemi. A to s pomocí našich peněz a při naší správě těchto peněz.
Miroslav Šimonek, autor je penzista se zájmem o věci veřejné
„Za tyto peníze stát postavil gigantické moderní čtvrti, kde dnes bydlí přes 80 procent Singapurců….“
Ano – tedy ne aby byty stavěla nějaká akciovka jako například Penta. Ta má za cíl jen nájemníky co nejvíce okrást ve prospěch akcionářů. A ještě je to podle zákona.
Pro ty, kteří by se jako voliči chtěli o politiku zajímat.
Nemyslím zajímání se ve smyslu sledování politických slibů politiků před volbami, ale myslím politice rozumět. To bez znalosti ekonomiky nejde. Protože politika na ekonomice stojí stejně jako budova na základové desce. A také s její kvalitou padá. To nakonec vidíte v dalším článku zde, co politici v oblasti důchodů dnes schválili a na co raději „zapomněli“.
Jde o to, že nesmíte naletět, jak já jim říkám (pojem jsem převzal a upravil z fyziky – perpetuum mobile) finančním perpetuummobilistům.
Podstata je ta, že důchodci nedostávají peníze, nikdy je nedostávali a dostávat nebudou. Kdyby ano, tedy že dostávají peníze, neměl by segment s nimi související název odvody na sociální ZABEZPEČENÍ, ale nazýval by se odvodem do sociální PENĚZÁRNY. Vy totiž ty důchodce musíte hmotně a službově ZABEZPEČIT. Jasně že přes peníze. Aby se vám nepovalovali pod mosty a v ulicích, protože oni sami žádné hodnoty nevytvářejí, takže žádné peníze za vytvořené hodnoty sami nedostávají, aby se za ně hmotně zabezpečili sami. Jsou to lidé z hlediska ekonomiky nejen nic nevytvářející, ale naopak jen spotřebovávající. Jsou stoprocentně (pokud nadále i v důchodu nepracují) režijní, tedy nákladovou položkou. Co z toho vyplývá? Je to jednoduché, protože vše.
Vy prostě nemůžete hodnoty, které má přes peníze jako své hmotné zabezpečení důchodce dostat, na nic použít! Ne, že by to nešlo jako takové, to jde, ale abyste to mohli udělat, tak v prvé řadě jen tak, že důchodce o to dostane méně. Prostě peníze určené důchodcům jsou daně sebrané jiným a to už vám z principu nic přinést nemůže. Když si peníze z jedné kapsy dáte do druhé a v té druhé kapse tím pádem máte více, tak rozhodně bohatší nebudete. A když se rozhodnete, že tedy z té jedné kapsy si do druhé dáte jen polovinu, že se jako nebudete v tom přesouvání z kapsy rozpažovat, že tím něco ušetříte! Zkrátka a dobře, kalhoty jsou jedny a ke kalhotům patří kapsy obě.
Když jsme tedy u toho obecného. Máte jen dvě možnosti. Buď snížíte režijní náklady, takže důchodce méně zabezpečíte, prostě spapají méně chlebů, méně masa, méně ošetření, nebo zvýšíte efektivitu ekonomiky a ta svým vyšším výkonem vytvoří těch hodnot mnohem více a tím je pak možné i více rozdávat. Jasně že rozdávat přes peníze.
Prostě zapomeňte na peníze jako podstatu a řešení problému. Ty jsou jen směnným prostředkem a zajímejte se o tvorbu hodnot v ekonomice. Jak výkonná je ekonomika dnes a jak se plánuje, aby byla výkonná zítra (když se varuje, že později nebude na důchody). Výkonem nemyslím, jak moc máte zpocené čelo, kolik máte od lopaty a krumpáče mozolů, případně bolehlavů při vymýšlení nových výrobků, ale kolik těcho hodnot v ekonomice uděláte zítra více než dnes. A přitom se nadřete stále stejně. To je podstatné!!! Když byste viděli, že se to vyvíjí tak, že tomu bude přesně naopak, že hrozí, že zítra bude méně než bylo včera (že se dnes máme už lépe, než se budeme mít zítra), tak čarování s penězi k žádnému zlepšení ve hmotném zabezpečení důchodců vést nemůže.
To je důvodem, proč komunistům, a je jedno jestli rudým nebo zeleným, to moc nevychází. Protože komouš na základě myšlenek čaruje s penezi, ale trh (kapitalismus) jede pouze po hospodářském výkonu a s penězi čaruje jen ve smyslu maximalizace zisků. Tedy, že když dnes přes peníze něco rozjedu, že mi to zítra jednoznačně zvýší hospodářský výkon, což je v peněžním vyjádření zisk. Že do dnešní ekonomiky dám přes korunu nějaké hodnoty (nové stroje a podobně) a zítra mi ta ekonomika oproti včerejšku vygeneruje hodnoty v peněžním vyjádření za koruny dvě. A pak z té jedné koruny navíc mohu dát třeba desetník těm důchodcům.
Jako vždy je podstatné, kdo co dělá a ne co kdo dělá. Vždy platilo, jaký pán, takový krám.