Krize covid-19 ukázala na problém potravinové soběstačnosti. V případě Česka je potravinová soběstačnost dlouhodobý problém. Jeho řešení si ale vyžádá více než přijetí aktuálně projednávaného poslaneckého návrhu, který chce stanovit povinnost, aby se v Česku prodávalo 85 procent potravin z domácí produkce.
Problém má přímo vazbu na zemědělskou politiku Evropské unie, protože právě z evropských dotací živ je zejména český zemědělec. Na druhou stranu je to právě Evropská komise [EK], která si při krizi covid-19 uvědomila, že jednotná evropská zemědělská politika [za co a kdo dostane dotace] se může ukázat do budoucna jako problém. A i proto EK 20.5. přijala dvě strategie, které se i když ne přímo, ale i tak dotýkají potravinové soběstačnosti a bezpečnosti. První je Strategie v oblasti biologické rozmanitosti, druhá Strategie od [místního] zemědělce k [místnímu] spotřebiteli.
„Potravinový systém EU se musí stát hnací silou udržitelnosti. Strategie „od zemědělce ke spotřebiteli” přinese obecně změnu k lepšímu v tom, jak vyrábíme, nakupujeme a spotřebováváme potraviny. Nabízí příležitost sladit potravinové systémy se zdravím naší planety. Dále pak naplnit očekávání Evropanů, pokud jde o zdravé, ekologicky šetrné potraviny vyprodukované za spravedlivých podmínek,” uvedla komisařka pro zdraví a bezpečnost potravin Stella Kyriakidesová.
O co jde ve zmíněných strategiích
EK v obou strategiích, jež jsou součástí takzvané Zelené dohody pro Evropu, vyzývá Evropský parlament a Radu, aby je schválil. Faktem však zůstává, že potravinová soběstačnost není hlavním cílem těchto strategií, i když s nimi úzce souvisí. První strategie chce do roku 2030 přeměnit nejméně 30 procent evropských území a moří v účinně řízené chráněné oblasti a z nejméně 10 procent zemědělské plochy opětovně vytvořit chráněné oblasti s velkou biologickou rozmanitostí. EK do tohoto cíle chce investovat 20 miliard eur [cca 5,5 bil. Kč].
Strategie od zemědělce ke spotřebiteli má zase umožnit přechod na udržitelný potravinový systém EU. Toho chce docílit omezením používání pesticidů o 50 procent, snížením používání hnojiv o nejméně 20 procent. Navrhuje omezení prodeje antimikrobiálních látek používaných pro hospodářská zvířata a akvakulturu o 50 procent. A taktéž chce dosáhnout toho, aby 25 procent zemědělské půdy bylo obděláváno podle ekologického zemědělství.
Potravinová soběstačnost: O co jde v Česku
S koronavirovou krizí bez vazby na evropskou zemědělskou politiku začaly i v ČR sílit hlasy po větší potravinové soběstačnosti. Vznikl poslanecký návrh, podle kterého by mělo českých potravin na pultech obchodů postupně přibývat. V roce 2027 by jejich podíl měl dosáhnout minimálně 85 procent. Návrh přitom míří zejména na regulaci prodeje maloobchodních řetězců.
Důvod? Podle prezidenta Agrární komory ČR Zdeňka Jandejska není potravinová soběstačnost v tuzemsku, podobně jako v ostatních zemích Evropy, plně zajištěna. Zatímco z hlediska mléka, obilí či hovězího masa ČR soběstačná je, u jiných surovin je situace horší.
„Ve výrobě vepřového masa se pohybuje mezi 36 až 38 procenty, u drůbežího je to 55 procent, u vajíček 60 procent a u mléka kolem 85 procent. Vůbec nejhůř je na tom poté Česko z hlediska brambor či zeleniny, která je typická pro mírné pásmo. Soběstačnost v tomto odvětví dosahuje pouze okolo 30 procent,“ vysvětluje Zdeněk Jandejsek.
Žádný jednotný zemědělský trh v EU neexistuje, říká Jandejsek
Jeho slova potvrzuje i předseda obchodního Družstva CBA Roman Mazák: „Koronavirová krize zhoršila dostupnost zejména ovoce a zeleniny ze zemí jižní Evropy a ukázala, že si musíme pomoci sami. Pokud bude mít Česká republika dostatek vlastního ovoce a zeleniny, které u nás jde vypěstovat, lze tento problém hravě eliminovat,“ říká.
Jeho slova doplňuje i agrární analytik Petr Havel, který očekává, že v zemích nejvíce zasažených koronavirem letos produkce ovoce či zeleniny výrazně poklesne. Což bude mít za následek nárůst jejich cen. A právě zelenina a ovoce, u nichž ceny rostou raketovým tempem, se čím dál častěji dostávají do středu veřejné debaty.
České zemědělství není na soběstačnost připravené
Podle odborníků je však nutné se věnovat více aspektům, než jen potravinové soběstačnosti na pultech českých obchodů. V první řadě je třeba dobudovat kapacitu skladovacích prostor. To proto, aby mohl být spotřebitel zeleninou a ovocem, které lze skladovat, zásobován po delší období kalendářního roku než nyní. Podle Petra Havla by bylo také vhodné navýšit produkci zeleniny ze skleníků, například rajčat a okurek.
„Dále je nutné zvýšit efektivitu pěstování zeleniny a ovoce pod širým nebem. A to v podobě kapkových závlah s nižší spotřebou vody a jejím efektivnějším využitím, včetně obohacení vody o pro rostliny potřebné výživné látky,“ vysvětluje.
Důležitá je ale i podpora pojištění proti hůře pojistitelným rizikům. Jako jsou jarní mrazy či sucho. A vůbec nejdůležitější je pak podle něj a dalších zástupců sektoru nutnost omezení dovozu surovin [často ne příliš kvalitních] ze zahraničí za podnákladové ceny. Čímž se dostáváme k jádru pudla. Podle odborníků je totiž vůbec nejdůležitější zajistit odbyt potravin českého původu v obchodních řetězcích, k čemuž míří i poslanecký návrh.
Potravinová soběstačnost: Jaká je současná praxe
Potravinové řetězce v současnosti kvůli lepším cenám kupují potraviny na celoevropském trhu. Ale nejde jen o ceny, jde i o to, že je dokáží nakoupit ve velkých objemech, aby je mohly dodávat do svých prodejen, jež mají po celé Evropě. Svou roli v tom hrají pak nejenom evropské dotace, ale i národní dotace. Ty v praxi fungují tak, že zatímco například český zemědělec je schopen vyprodukovat kupříkladu kuřecí maso levněji než německý zemědělec. Ve chvíli, kdy německý zemědělec do ceny zahrne i národní dotace, dostane se na nižší cenu svého kuřecího než český zemědělec. A to pak prodá do řetězce.
Další praxe je taková, že řetězce tuzemským prodejcům dnes nikterak nebrání v prodeji jejich potravin ve svých prodejnách. Většinou je ale nabídnou za nekonkurenceschopné ceny. Byť je mnohdy vykoupí za ceny srovnatelné s těmi, za níž nakupují potraviny na celoevropském trhu. A tuzemští producenti to často akceptují, protože nemají jinou možnost, jak jinak své produkty zákazníkovi nabídnout. Výsledek je, že mnozí tuzemští producenti obchod s vlastními potravinami vzdají a omezí se na dodávky surovin nadnárodním producentům potravin.
Navazující problém je, že tuzemský zákazník preferuje nízkou cenu. Stejně jako to, že v ČR není zvykem, jako je třeba v Rakousku nebo v Německu, že Češi nenakupují v obchodech, které neprodávají lokální potraviny. S tím ovšem souvisí to, že v Česku jsou producenty potravin velké podniky, ne drobní producenti, o nichž by se v místě jejich působnosti vědělo. Výsledek pak je, že mnohé z řetězců dováží až 90 procent výrobků ze zahraničí.
Poslanecký návrh má své kritiky i v ČR
Roman Mazák dává v tomto ohledu za příklad dobré praxe Maďarsko, kde více než deset let platí zákon o privátních výrobcích.
„Pokud je chce kterýkoliv obchod distribuovat, musí je přednostně nechat vyrobit v Maďarsku. Jejich dovoz z jiných států je zakázaný. Pokud to jde v Maďarsku, není důvod proč podobné pravidlo nezavést i v ČR. Potravinové soběstačnosti by to pomohlo,” říká.
Na druhou stranu ale také dodejme, že Maďarsko je nejen Evropskou komisí kritizováno za totalitární praktiky. A to jak v oblasti lidských práv, tak v oblasti obchodu. Obdobnou kritiku sklízí i v Česku navržený zákon, aby u nás bylo prodáváno minimálně 85 procent potravin z domácí produkce. A to jak od opozičních poslanců, tak zástupců obchodu nebo ekonomů.
„Prosím, nekomentujme tento návrh tak, že se to stane. To se nesmí stát! Nikdo v téhle zemi [levicový, pravicový, apolitický] si nezaslouží jíst předražené odpadky pro větší zisky agrobaronů. Braňme se! Nenechme si zakázat svobodný výběr kvality i ceny,“ říká například předseda Poslaneckého klubu TOP 09 Miroslav Kalousek ve zjevné narážce na společnost Agrofert, který je v oblasti potravin v Česku klíčovým subjektem a patří do svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše [ANO].
Dodává přitom, že při čtení poslaneckého návrhu, za který se staví i ministr zemědělství Miroslav Toman [za ČSSD], člověk musí dojít k názoru, že i kdyby se podařilo komunistickou stranu zakázat, nestalo by se nic.
„Komunistické myšlení je u nás pevně ukotveno v celé řadě dalších politických stran,“ upřesňuje Miroslav Kalousek.
Návrh kritizují i zástupci obchodu
Ve své kritice není Miroslav Kalousek sám. Návrh kritizuje i prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR [SOCR ČR] Tomáš Prouza.
„Je to totální nesmysl, tolik českých potravin tady ani není. Nemáme české kiwi ani české banány, nevyrábí se tu ani kojenecké mléko. Je to absolutní nesmysl a vychytralý nástroj, jak získat dotace,“ myslí si.
Výhrady mají i ekonomové. Například hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská varovala před tím, že povinnost prodávat určitý podíl potravin domácího původu povede jen k jejich zdražení pro domácí spotřebitele.
„Navíc to hraje ve prospěch dominantních domácích producentů potravin, spotřebitelům to nic dobrého nepřinese,” upřesnila Helena Horská.
Naopak bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka [KDU-ČSL] návrh podporuje.
„Pomůže to českým zemědělcům i české krajině. Pořád se říká, že tady máme moc řepky, tak proč by tu nemohlo být víc ovoce a zeleniny? Když budeme mít české brambory, česká jablka, českou zeleninu, tak to bude lepší pro spotřebitele i pro půdu, nasákne se do ní víc vody,“ říká.
A neodpustil si i menší šťouchanec do řetězců. Pokud ty totiž tvrdí, že osm z deseti potravin, které nabízejí, jsou české, příliš by se toho pro ně nezměnilo.
Jde o nastavení tuzemského zemědělství
Ačkoliv se debata o poslaneckém návrhu na téma potravinová soběstačnost vyvinula, jak je v Česku zvykem, do černobílých vyjádření, přesto otevřela i další problémy. Podle předsedy Asociace soukromého zemědělství ČR [ASZ ČR] Jaroslava Šebka je spíše než se soběstačností potíž se zpracováním základních zemědělských komodit. ČR je totiž vyváží ve velkém do zahraničí a tyto zpracované produkty následně importuje zpět. Podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého však není možné tento proces zastavit.
„Je to dáno především svobodou volného trhu, dodavatelsko-odběratelskými vztahy, cenou potravin nebo jen chuťovými preferencemi spotřebitelů,“ vysvětlil.
V této souvislosti pak není od věci zmínit, že k větší soběstačnosti se česká vláda zavázala už v rozvojové strategii zemědělství z roku 2016. V ní si mimo jiné vytkla snížení závislosti na dovozech ovoce a zeleniny. Do roku 2030 tak chce navýšit soběstačnost na 75 procent.
„Realita je ale přesně opačná. U ovoce jsme jen od vstupu do EU přišli o deset tisíc hektarů ovocných sadů. Přitom Polsko se stalo největším pěstitelem jablek v Evropě. V případě drůbežího a vepřového masa jsme pak přitom nejen nesoběstační, ale situace se navíc stále zhoršuje. Což ukazuje i Zpráva o stavu zemědělství za rok 2018,“ říká Roman Mazák.
Jeho slova částečně potvrzuje i zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu [NKÚ]. Podle ní se ministerstvu zemědělství nedaří naplňovat cíle, které si v sektoru živočišné výroby vytklo. Naopak stavy hospodářských zvířat a míra soběstačnosti ČR v pokrytí spotřeby hovězího i vepřového masa se podle NKÚ ke konci roku 2017 oproti roku 2015 snížily. I když se dotace do živočišné výroby od roku 2012 paradoxně zvýšily.
Potravinová soběstačnost Česka se stala aktuálním tématem i pro současnou vládu. Ta se koncem letošního března rozhodla na ni uvolnit celkem 3,3 miliardy korun.
„Hlavním smyslem námi navržených opatření je zajištění potravinové soběstačnosti našich obyvatel. Dále pak podstatné navýšení výrobních kapacit potravinářského průmyslu,“ uvedl ministr zemědělství Miroslav Toman.
MPO a MZe otvírají kvůli krizi Covid-19 nové dotační programy
Peníze přitom mají jít podle resortu především na pěstování ovoce, zeleniny, brambor. Ale i na podporu pěstování chmele a chovu prasat a drůbeže.
–DNA–
