„Je nezbytné, aby na podporu dětské psychiatrie vznikl dotační program z národních peněz. A mně přijde úplně neuvěřitelné, že slyšíme, že to není v podstatě možné. Jde přece o české děti,” říká v rozhovoru ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany Michal Goetz.
Vedení Dětské psychiatrické nemocnice [DPN] Opařany jste převzal před více než dvěma roky v době, kdy se hovořilo o jejím uzavření kvůli chybějícím lékařům. Jak v nemocnici vypadá situace nyní?
V současné době, řekl bych, jsme personálně stabilizovaní v kategoriích lékařů a psychologů, ale jako u většiny zdravotnických zařízení se potýkáme s nedostatkem sester. Máme největší počet lékařů, který za 100 let své historie opařanská nemocnice měla. Konkrétně patnáct, i když ne na celé úvazky a minimálně polovina lékařů povinně stážuje mimo nemocnici a sedm psychologů. Každé dítě u nás má nejen svého dětského psychiatra, ale má i individuální a skupinovou psychoterapii. Zároveň jsme zavedli specializované terapeutické programy. K našim dalším plánům, ke kterým přikročíme, patří vybudování stacionáře pro adolescenty.
O jaké programy pro děti konkrétně jde?
Jedním z nich je například program dialektické behaviorální terapie. Ten je určený pro tu nejtěžší klientelu v současné době. Jsou to sebepoškozující se a sebevražední pacienti, kterých přibývá. Zároveň máme velmi specializovaný program pro poruchy příjmu potravy a rovněž poskytujeme jako jediní v republice specializovanou péči pro děti s těžkými neurovývojovými poruchami, jako jsou mentální retardace a autismus i chování náročné na péči, čímž se označuje těžká agresivita vůči sobě či druhým, nežádoucí sexualizované chování a podobně.
Rodiče se bojí ne o zdraví dítěte, ale o jeho život
Jaká je vytíženost, poptávka po léčbě ve vaší nemocnici?
Každý den chodí deset a více žádostí o lůžko u nás. Jsou to žádosti akutní. Je opravdu velmi těžké číst dopisy rodičů, které referují o naprosto zoufalé situaci, kdy se skutečně bojí ne o zdraví svého dítěte, ale o jeho život. My je musíme zařazovat do pořadníku na čekací listinu. A tak jsou na tom, bohužel, úplně stejně všechny dětské psychiatrie v Česku.
Co ovlivňuje to, jak přijímáte děti? Jak dlouho trvá, než přijmete dětského pacienta do péče?
Akutnost samozřejmě. Také mnoho dětí na místo u nás čeká například na dětských odděleních, na pediatriích a na chirurgiích, kde jsou třeba po sebevražedném pokusu.
Jak se vám podařilo zajistit těch patnáct lékařů a odvrátit tak uzavření nemocnice se stoletou tradicí?
To bylo politické rozhodnutí, politická vůle, která tenkrát byla. Bylo před volbami v roce 2021 a nebylo politicky šťastné zavřít největší dětskou psychiatrickou nemocnici v republice. A tak ze strany ANO, poté nově nastupující nové vlády, ministra Válka, byla vůle dotačně pomoci opařanské nemocnici.
Mluvíte tedy o penězích?
Ano, stála za tím finanční motivace lékařů. To bylo první, pak začaly fungovat mechanismy, jako jsou společný entusiasmus a tým, který vytváří nějakou pověst. Na to se vázal příchod dalších kolegů, kteří u nás chtěli pracovat. To si myslím, že se nám podařilo. Jen ta samotná finanční motivace by nestačila. Ta byla na začátek pro rozjezd nejnutnějšího provozu. Ale pak už je to pověst nemocnice, pracovní podmínky, možnosti vzdělávání a řekněme modernost přístupu, která je, si myslím, tím, co dělá pověst Opařan. Zároveň motivuje lidi k tomu, aby se k nám hlásili se zájmem o místo. Bez finanční spoluúčasti a podpory ze strany ministerstva zdravotnictví by to všechno nebylo možné.
Děti potřebují prostředí. Nemocnice 20% spoluúčast
Personálně i terapeuticky je nyní provoz nemocnice zajištěný dobře. Přesto se vám nedostává potřebných prostorových kapacit. Jak to řešíte?
Máme zpracovanou studii na modernizaci stanic, což je nyní asi naše největší starost. Podali jsme na ministerstvo zdravotnictví záměr s cílem získat dotaci pro tuto investici. Což je velká těžkost.
Proč?
Velmi dlouho se peníze do dětských psychiatrických nemocnic neposílaly na investice v takové míře, v jaké by je nemocnice potřebovaly. Ministerstvo zdravotnictví nás odkázalo na standardní dotační program, který ale vyžaduje 20% spoluúčast, což je při objemu té investice, které dětské psychiatrické nemocnice a dětská psychiatrická oddělení potřebují, prakticky nedosažitelné.
Je to i důvod, proč u nás vypadají dětské psychiatrické nemocnice, jak vypadají? Myslím tím zanedbaně až depresivně?
Ano, to je také důvod, proč je stav oddělení a nemocnic takový, jaký je.
Kolik peněz potřebujete na modernizaci nemocnice?
V řádu několika stovek milionů korun.
Je reálná šance na to, že peníze na investici dostanete?
Pokud bychom měli reálné šance odvozovat od toho, jak vypadala situace dosud, tak ta je skutečně velmi malá. A znovu, právě proto jsou dětské psychiatrické nemocnice a pedopsychiatrická oddělení v takovém stavu, v jakém jsou.
Jde o české děti, ale politická vůle z nejvyšších míst není
V čem je problém, proč se dětské lůžkové psychiatrii nedostává podpory?
Jestliže je v republice čtrnáct lůžkových oddělení a jedenáct z nich potřebuje rekonstrukci nebo stavbu nové budovy, tak si myslím, že to vypovídá o nefunkčnosti mechanismu, který tady v současné době existuje pro financování investic tohoto objemu.
Máte na mysli tu 20procentní spoluúčast na investičních projektech?
Nejenom ji. Jde o rozpočet, který ministerstvo zdravotnictví dostane k dispozici a musí dělit mezi své přímo řízené organizace. Pokud nebude výslovně vypsaný investiční program na podporu rekonstrukce a modernizace, já bych řekl humanizace stanic dětské a dorostové psychiatrie, tak se nezmění nic. A nároky na investice porostou.
Je to odpovědnost výhradně ministerstva zdravotnictví?
Není to otázka jednoho resortu, není to o ministerstvu zdravotnictví, musí být naprosto jasná politická vůle z nejvyšších míst. Pokud ze strany vlády nepřijde nějaké rozhodnutí, tak se situace prostě nezmění. Ředitelé těžko budou zadávat studie a odvážně připravovat projektové dokumentace, aniž budou mít sebemenší naději, že se něco změní. A tuto naději jim teď ani nikdo nedává.
Dětská lůžková psychiatrie čeká na dotační program
Reálné řešení, respektive finance na modernizaci, jak říkáte humanizaci dětské psychiatrie, nenabízí ani evropské, ani národní dotace?
My jsme neustále odkazováni na to, že na co nejsou peníze z evropských fondů, na to prostě není. Čili na to ať zapomeneme. A vzhledem k tomu, že tady existuje taková zvláštní dichotomie, že jsou tu jakási lůžka akutní, kterých je v dětské psychiatrii jasná menšina, a pak jsou tu lůžka následné péče, tak ti, kdo vyjednávali podmínky pro evropské dotace na psychiatrii před deseti a více lety, bohužel bez účasti dětských psychiatrů, vyjednali tak, že prostředky mohou jít pouze do akutních lůžek. Ale akutních lůžek je z celkového objemu zhruba 500 dětských lůžek v České republice jenom 143.
A co přeměna následných lůžek na ta akutní, je to možné?
Transformace na akutní lůžka předpokládá výrazné navýšení jednak personálních kapacit, kterých je v současné době velký nedostatek, tak i předpokládá zajištění stavebně dispozičních standardů péče. Na ně nemocnice bez rozsáhlé investice nemohou mít. Dotační programy jsou uzavřeny a máme zprávy z ministerstva zdravotnictví, že další evropský dotační program na lůžkovou psychiatrii nebude.
Jsou tu ještě nějaké možnosti, jak se dostat k penězům na modernizaci lůžkových kapacit pro děti v dětské psychiatrii?
Je nezbytné, aby vznikl dotační program z národních peněz. A mně přijde úplně neuvěřitelné, že slyšíme, že to není v podstatě možné. Jde přece o české děti. Zajímá to premiéra?
Pomáhá vám ve věci nějak ministerstvo zdravotnictví?
I přes maximální podporu ze strany ministerstva zdravotnictví, bohužel resort nedisponuje finančními prostředky, které by byly, vzhledem k předpokládané výši investic, dostačující. Zkrátka objem investic, které dětská psychiatrie potřebuje, není možné jen tak pokrýt. Pokud nedojde k tomu, že se nějakým politickým rozhodnutím rozpočet na investice významně navýší ve prospěch dětské psychiatrie, tak se situace prostě nezmění.
Veronika Táchová
[Pozn. red.: Výše uvedený rozhovor vyšel na zdravotnickém serveru Zdravé Zprávy, což je sesterský web ekonomického serveru FinTag.]
—
Doc. MUDr. Michal Goetz Ph.D. je dětský a dorostový psychiatr, docent psychiatrie na 3. LF UK v Praze. Aktuálně působí jako ředitel Dětské psychiatrické nemocnice Opařany. Přes dvacet let se věnoval klinické práci a výzkumu. Jako hlavní řešitel a spoluřešitel získal národní výzkumné granty týkající se potomků rodičů s bipolární poruchou, ADHD a předčasně narozených dětí.
V roce 2018 byl předsedou organizačního výboru 23. světového kongresu International Association for Child and Adolescent Psychiatry and Allied Professions [IACAPAP]. V této organizaci zastával funkci viceprezidenta.
Michal Goetz po dvě období byl členem vědeckého a programového výboru American Academy of Child and Adolescent Psychiatry [AACAP]. Je voleným členem předsednictva v Sekci dětské a dorostové psychiatrie České psychiatrické společnosti a předsedou pracovní skupiny Ministerstva zdravotnictví ČR pro dětskou a dorostovou psychiatrii.
Michal Goetz je hlavní autor doporučených postupů pro léčbu ADHD vydaných Psychiatrickou společností. Je členem redakčních rad pediatrických a psychiatrických vědeckých časopisů. V rámci výběrového programu Global Partnership in Child Psychiatry absolvoval stáže v Bostonské dětské nemocnici a v Massachusettské všeobecné nemocnici na Harvardově lékařské fakultě. V roce 2016 působil jako hostující profesor na katedře psychiatrie na univerzitě v Calgary. Michal Goetz je autorem a spoluautorem mnoha vědeckých článků a kapitol v odborných knihách.
Jakožto bývalý dětský psychiatr (musela jsem skončit po utrpěné mrtvici) potvrzuji, že dětská psychiatrie v tomto státě nikoho z politiky nezajímá, nedávají se do ní finance, lapidárně řešeno kašle se na ni. Zvysoka.
Ze mne je tristní to, že lékař musí být odborně vzdělaný a přestože doporučí příspěvek na péči u autisty v nejvyšším stupni paní posudková jednoduše napíše, že dítě chodí a umývá se, na WC samo dojde – přitom když je afekt jakoby dítě vypl a nesplní žádný úkon základní životní potřeby – rodiče jsou bez příjmu – je to příjmem dítěte, sice se neplatí zdravotní a sociální a počítá se péče do důchodu, ale kolik je náročných úkonů na to získat další podporu státu to se nevidí – stát suplují nevládky a neziskovky – proč není stanovena diagnoza a nejede automaticky vše jako podpora dítěti – ZTP/P, příspěvek na péči, mobilita a příspěvek na auto – proč se informace složitě shání a ne každý poradí – třeba dar pro dítě, neboť držitelem auta musí být dítě – poučky jsou nesrozumitelné a mnoha lidem uniká systém pod rukama – řeší kam s dítětem s podporou 4 stupně podle školského zákona – nejsou třídy pro tyto děti běžně dostupné – musí se dojíždět a kapacita vy měla být zcela jistě vyšší – po nástupu do školy je značná zátěž na psychiku – a pokud se dítě neřeší kvalitní péčí tak je založeno na velký problém a ústavní péče je nezbytná – tedy pokud to shrnu – psychiatrická onemocnění u dětí nejsou v ČR řešena jako celek a rodiče jsou nuceni získávat pomoc různě a potom je obrovský tlak na to, že jsou podpůrné metody za šílené peníze a rodič zaplatí, nebo založí sbírku a přitom z vědeckého hlediska přínos nebyl potvrzen, nejsou stacionáře pod vedením nemocnice – jsou opět nevládní organizace, co státní péči suplují – reforma je na místě a nápad z využitím PC komunikace je super – lékař vidí dítě v přirozeném prostředí a rodič může konzultovat momentální stav – není to obor chirurgie, kde je nutná osobní intervence – pracuje se se slovem a pocity, váhu a TK může zajistit rodič před konzultací – jen podpora těchto specialistů není velká a psychiatrie je tak trošku opomíjený problém a prokázat stav duše je těžké, pokud posudkový lékař nedá invalidní důchod tomu, kdo onemocnění má a nezvládá trvale pracovat pro jednotlivé regresy – psychiatrie by měla působit i pro budoucnost dítěte – dát mu vizi toho co zvládne a co bude moci třeba v chráněném prostředí dělat, stále se vracím k autismu, ale nyní je strašný tlak okolí a nemocí přibývá a sebepoškozování pro šikanu je nedostatečně prokazatelné – kde je hranice stresu z okolí a kde je to porucha chování . přeji co nejvíce peněz na budování příjemného prostředí pro děti s možností oddělit diagnostiku, léčbu a péči na zotavení – asi není úplně dobře mít vedle sebe grázlíka v testování zdravotního stavu a skutečně nemocného a oba ale péči potřebují oba a děti s akutním problémem jsou také zátěží pro chod oddělení, když ti druzí potřebují klid a život bez stresorů