Homérův epos Odysseus je nesporně velký příběh. Ale příběhy ve Starém zákoně nabízejí mnohem víc. Na serveru Times of Israel to uvádí ve své úvaze americký rabín Benjamin Resnick. Jeho text pro FinTag přeložil Michal Achremenko.
Film slavného režiséra Christophera Nolana The Odyssey, který během prvního týdne promítání vydělal 264 milionů dolarů [cca 5,5 mld. Kč], oživil příběh starý 3 000 let. Není těžké pochopit proč. Filmové zpracování nabízí rozsáhlý epický příběh, mimořádné filmové a vizuální efekty a skvělé herecké výkony. A podobně jako Homérova předloha pojednává o univerzálních a věčných tématech – o návratu domů, o sebeovládání, o síle osudu.
Proto příběh o Odysseově návratu k jeho milovaným fascinoval i irského spisovatele a básníka Jamese Joyce [Odysseus], bratry a režiséry, Joela a Ethana Coenovy [Kde jsi bratříčku] a nyní i režiséra Nolana. A zřejmě i proto, že kdysi – pokud jsou archeologické nálezy na Ithace důkazem – nebyl král Ithaky jenom obdivovaný jako hrdina, ale zbožňovaný i jako Bůh.
Hodně jsem přemýšlel o tom zničeném posvátném místě, když jsem ve ztemnělém sále kina v Tel Avivu sledoval Matta Damona, představitele Odyssea, v novém provedení, jak se ohání mečem a napíná tětivu. A jak film běžel dál a pohltil mě svým příběhem, postupně jsem si uvědomoval dvojakost tohoto vyprávění.
Přemýšlel jsem o nás. O naší rodině
Sledoval jsem s rodinou příběh o návratu domů a přemýšlel o tom našem. O tom, že Odysseovi trval návrat 20 let a Židé na to potřebovali skoro 2 000 let. Uvědomil jsem si, že kino, v němž sedím, město, kde žiji, by neexistovalo, a země, kterou mám rád, by existovala jenom jako další velký příběh starověké literatury.
Jak Odyssea, tak i židovská bible [Tanach] vypráví příběhy zalidněné složitými postavami v zajetí mystických obrazů. Zobrazují snahu dosáhnout cíle a vášně, kterým nepříliš dobře rozumí. Jsou o putování a zradě, o prohnaných politicích a o dohadování s bohy. Ale při pohledu na všechny ty bitvy a krvavé řeže jsem začal uvažovat o udivující skutečnosti, že na světě už není člověk, který by přinášel Odysseovi nebo Poseidonovi dary. Nikdo, kdo by padal na kolena před Afroditou nebo Athénou. A nikdo se nemodlí ani k Diovi.
Komentář: První AI byl Golem. Jak to s ním dopadlo, všichni víme
Naproti tomu, ti, kteří věří příběhům Bible, stále mluví jejím jazykem, zpívají její písně a poklekávají tam, kde jim to Zákon přikazuje. A čteme ji stále dokola. Políbíme ji, když nám spadne na zem. Pohřbíme ji, když už nejde spravit. Její odkaz lidstvu zkáze nepropadl a není ukryta v mramorových síních „velké literatury.“ Vystavěli jsme nová města na místech uctívaných už před tisíci lety.
Je to skutečně pozoruhodné – a není to samozřejmé – že příběhy napsané před tisíciletími, ať už v hebrejštině, v řečtině nebo v sanskrtu, mají stále tu moc být pro umělce inspirací. Ale zatímco Odyssea je předmětem fascinace, Bible je jak předmětem fascinace, tak vášnivé oddanosti. Je možné, že pro krásu Heleny vyplulo na moře tisíc lodí. Je ale jisté, že Abrahamova nedokončená cesta stále vede miliardy životů – mezi jinými samozřejmě i Židů. Proč?
Ale Bible zjevuje pravdu Boží
Jak Odysseovo putování, tak Izákův slib jsou bezesporu nejsilnějšími příběhy, které kdy byly vyprávěny. Avšak na rozdíl od popisu Odysseova putování se Izákův příběh v Bibli odehraje v pouhých 19 verších. Není v něm ani zdlouhavý úvod ani psychologický rozbor. Místo toho obsahuje nudné ticho a pomlky.
Genesis 22: 7-8 / Bible kralická [BKR]: „Mluvě pak Izák Abrahamovi otci svému, řekl: Otče můj! Kterýž odpověděl: Co chceš, synu můj? A řekl: Aj teď oheň a dříví, a kdež hovádko k zápalné oběti? Odpověděl Abraham: Bůh opatří sobě hovádko k oběti zápalné, synu můj. A šli předce oba spolu“.
Krutý příběh končí happyendem
Silný patos a nesnesitelné napětí. To je jedna z nejpoutavějších a nejznepokojivějších pasáží v historii literatury. Ale kde, kdy a proč se to vše odehrálo? Co si postavy tohoto příběhu myslely a co cítily? Na tyto otázky neexistují v textu odpovědi, a tak ponechávají čtenáři prostor na zamyšlení. Výsledkem je mysteriózní, nejistý příběh. Spíše náznak než přesný popis, vznikající nikoliv v přítomnosti, ale ve strašidelné minulosti, která směřuje do předpokládané budoucnosti. To podle Auerbacha paradoxně umožňuje Bibli vytvářet hluboké a komplexní postavy. Homérovy básně skrývají zakalené a nepoznatelné aspekty života. Hrdinové Odyssey, i když komplexnější, jsou ve skutečnosti mnohem jednodušší.
Je zřejmé, že se Auerbach nesnažil vyřešit otázku, která mě tolik trápila před několika dny, když jsem sledoval film. Zvláště zatímco všechny ty chrámy Odysseus pobořil, proč naše synagogy dosud stojí. Ale na jednom místě nabízí možnou odpověď, bystře zaznamenává, že záhadná povaha příběhů v Bibli znamená, že „vyžadují rafinované šetření a interpretaci. Jelikož příběh obsahuje mnoho tajemství a není úplný, a protože čtenář ví, že Bůh je skrytý a jeho snaha interpretovat ho stále naráží na něco nového.“
Chvála humoru: Za letošními vedry stojí Židé. Řídí to Mojše!
V zásadě, nikoliv výslovně, říká, že na rozdíl od Homérových eposů, příběhy Bible vyžadují výklad, který by vyplnil mezery. Nejsou napsány s vyčerpávající přesností a nevyprávějí se proto, aby ohromily, pobavily nebo okouzlily. Jsou vyprávěny, aby poskytly čtenářům možnost odkrýt hlubokou pravdu, že jsou tyto příběhy pouhým ukazatelem [Boží] cesty. Nedohadují se ani nevykládají, ale míří na představivost. Jsou to interpretace, otázky a hodiny čtení a hodiny a hodiny dalšího čtení. A proto jsou tyto příběhy nesmrtelné.
Benjamin Resnick, The Times of Israel
Pozn. red.: Autor je americký rabín a spisovatel, který žije a působí ve státě New York. Známý je jako autor úspěšného románu a publicista píšící o židovské kultuře a tradicích.
