Británie formálně uznala stát Palestina. Britský premiér Keir Starmer to vysvětlil tak, že „to oživuje možnost mírového řešení.“ Při pohledu na britskou historii v tomto regionu jde o symbolické gesto. Ve skutečnosti ale nic moc neznamená.
Zmiňuje se o tom komentátor listu The Spectator James Sunderland v článku Starmer risks repeating Britain’s Palestine mistake.
—
Velká Británie uzná stát, s jehož minulostí je úzce svázána a napravuje tím historickou nespravedlnost. Starmer by ale udělal lépe, kdyby se poučil z angažmá Británie v Palestině před sto lety. A to se neslo pod heslem: Slibem nezarmoutíš, ale řešení životaschopného dvojstátí chce víc než jen slib.
Jak to bylo v historii
14. května 1948 generál Sir Alan Cunningham, poslední vysoký komisař pro Palestinu, svěsil v přístavu Haifa britskou vlajku. Nastoupil na loď a z Palestiny odjel. Jeho tvář žádné emoce neprozrazovala. Nalodil se na loď Euryalus a vyčkal do půlnoci, kdy britský mandát v Palestině oficiálně skončil. Ve srovnání s ceremonií a fanfárami, které doprovázely Cunnighama na cestě z vládního domu v Jeruzalémě do Haify, byly poslední hodiny jeho úřadování mnohem tišší. O půlnoci křižník zvedl kotvy a odplul směrem ke Kypru.
Tři desetiletí trvající britská vláda skončila. Po porážce otomanských vojsk v roce 1917 Británie slíbila pomoc při budování „Židovského státu v Palestině“. I slibovala, že tento krok „nepřinese ohrožení lidských a náboženských práv nežidovské komunity v Palestině.“ Tato slova poprvé zazněla v Balfourově deklaraci z roku 1917. Byla vtělena do podmínek britského mandátu, kterou obdržela od Ligy národů a v platnost vešla v roce 1923.
Tak před 30 lety započaly spory a politické šarvátky. Britské následující vlády hodlaly zemi ovládnout a hledaly způsob, jak dodržet tyto dva zjevně protichůdné sliby dané Sionistům a arabským palestinským nacionalistům.
Nakonec se to ukázalo jako nemožné. Neuplynuly ani dva měsíce od doby, kdy Cunningham opustil zemi. Na audienci v Chatham House [Pozn.: královský institut pro mezinárodní vztahy pozn. red.] prohlásil: „Upřímně věřím, že se můžeme domnívat, že jsme odešli se vší důstojností a vykonali největší úsilí pro dobro Palestiny.“
Ale tou dobou „Palestina“ jako stát už neexistovala.
Po měsících úsilí dostat Židy a palestinské Araby k jednacímu stolu k rozhovorům o budoucnosti jejich země v letech 1946 až 1947 se Attleeho kabinet, vyčerpaný a frustrovaný, rozhodl svěřit osud země do rukou Spojených národů.
Jak věc řešila OSN
Zatímco měl Cunningham plné ruce práce s britským odchodem, tak se tehdejších 57 členských zemí Spojených národů sešlo v New Yorku. Většinou schválily přijetí rezoluce číslo 181: rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát – tedy dvojstátní řešení.
Státy, které podporují Izrael, porušují mezinárodní válečné právo
Británie se hlasování zdržela. Čímž naznačila, že se vzdává kontroly na tímto problémem. A že si nepřeje prosazovat rozdělení v roli odcházející velmoci. Zvláště proto, že většina arabských států, s nimiž si Británie chtěla zachovat dobré vztahy, byly proti rezoluci.
- Nicméně to bylo řešení židovských a arabských nacionálních ambicí, které Cunninghamův úřad a ministerstvo kolonií dlouho podporovaly jako jediné smysluplné a spravedlivé řešení.
Ale vznikl jenom jeden stát. Když Cunningham odejel, David Ben Gurion, hlava Židovského národního výboru, vyhlásil vznik židovského Izraele. Okolní arabské státy novému židovskému státu vyhlásily válku. A arabští Palestinci se ocitli v pasti. Jejich politické vedení bylo rozdrobené a nejednotné. Palestinci byli hlavními oběťmi první arabsko-izraelské vlády. Zhruba 750 000 arabských Palestinců se ocitlo na útěku, když Izrael obsadil území přislíbené Spojenými národy pro vytvoření arabského státu v Palestině. Egypt a Jordánsko obsadily Gazu, respektive Západní břeh Jordánu.
Britský odchod se ukázal jako předzvěst začátku nejspornějšího a nejdelšího geopolitického sporu 20. a 21. století: Osud palestinských uprchlíků a práv arabských Palestinců na sebeurčení. Od roku 1967 žijí Palestinci pod izraelskou okupací poté, kdy během třetí arabsko-izraelské války Izrael ovládl území od Egypta po Jordán.
Sedmasedmdesát let poté
Sedmasedmdesát let poté, kdy se zdržela Británie hlasování o Rezoluci 181, teď uznala na tomto území dvojstátní řešení. Když ministerský předseda koncem července učinil své prohlášení, David Lammy na konferenci Spojených národů o Palestině sdělil delegátům, že „neexistuje lepší vize budoucnosti tohoto regionu než vytvoření dvou států.“ V narážce na britskou minulost v této zemi Lammy zdůraznil, že s pomocí „ruky historie na svých bedrech by Británie uznala palestinský stát a napravila historickou nespravedlnost.“
Italové odstavili kamiony se zbraněmi do Izraele. Údajně českými
Starmer jedná v souladu s Francií a Kanadou. A svému oznámení dodal na důrazu, čímž zvýšil obavy Jeruzaléma. Je to britské uznání, které má největší symbolický význam. Jako bývalá velmoc v této oblasti jsou stopy britské vlády v Izraeli a Palestině stále cítit. Od jasně červených poštovních schránek ve velkých městech, až po mohutná opevnění bývalých policejních stanic. Ta dodnes slouží jak v Izraeli, tak palestinským policejním složkám. Ale jsou v nich i školky, restaurace, a dokonce i vězení s maximální ostrahou.
V čem vyrůstali Palestinci. A co riskuje Keir Starmer
Generace Palestinců vyrůstaly obklopeny pozůstatky vlád, které je ponechaly svému osudu. Dané sliby neplatily a neplatí a jejich volání po národním uznání bylo dosud marné. Ačkoliv mnozí Palestinci v Gaze a na Západním břehu oprávněně cítí, že uznání Palestiny západními státy jejich život příliš nezmění, mnozí vítají rozhodnutí Británie jako symbolický akt a krok k odčinění jejího selhání.
Ale symboly samy o sobě znamenají jen velmi málo. Opoziční strany oprávněně poukazují na to, že prohlášení bez proveditelné politiky na vyřešení problému nestačí. V Gaze probíhá humanitární krize, představitelé Izraele hovoří o vyčištění území. A nedávno představili plán na rozšíření osad na Západním břehu. Což by připravilo Palestince o další území a „prakticky ukončilo představu o dvou státech.“
Uznání tak zůstane pouhým symbolickým gestem. Případný palestinský stát Izrael nadále odmítá a snahy o něj podkopává. Britská vláda vykazuje malou ochotu nebo schopnost se tomu postavit. Starmer riskuje, že udělá tu samou chybu, jakou Británie udělala během svého mandátu – nabízí slova a sliby, ale bez konkrétní akce. Sedmasedmdesát let poté, kdy poslední britský Vysoký komisař opustil Palestinu. A to proto, že vize o dvou státech pro dva národy je stejně vzdálená, jako byla vždycky.
–AM–
