Británie formálně uznala stát Palestina. Britský premiér Keir Starmer to vysvětlil tak, že „to oživuje možnost mírového řešení.“ Při pohledu na britskou historii v tomto regionu jde o symbolické gesto. Ve skutečnosti ale nic moc neznamená.
Zmiňuje se o tom komentátor listu The Spectator James Sunderland v článku Starmer risks repeating Britain’s Palestine mistake.
—
Velká Británie uzná stát, s jehož minulostí je úzce svázána a napravuje tím historickou nespravedlnost. Starmer by ale udělal lépe, kdyby se poučil z angažmá Británie v Palestině před sto lety. A to se neslo pod heslem: Slibem nezarmoutíš, ale řešení životaschopného dvojstátí chce víc než jen slib.
Jak to bylo v historii
14. května 1948 generál Sir Alan Cunningham, poslední vysoký komisař pro Palestinu, svěsil v přístavu Haifa britskou vlajku. Nastoupil na loď a z Palestiny odjel. Jeho tvář žádné emoce neprozrazovala. Nalodil se na loď Euryalus a vyčkal do půlnoci, kdy britský mandát v Palestině oficiálně skončil. Ve srovnání s ceremonií a fanfárami, které doprovázely Cunnighama na cestě z vládního domu v Jeruzalémě do Haify, byly poslední hodiny jeho úřadování mnohem tišší. O půlnoci křižník zvedl kotvy a odplul směrem ke Kypru.
Tři desetiletí trvající britská vláda skončila. Po porážce otomanských vojsk v roce 1917 Británie slíbila pomoc při budování „Židovského státu v Palestině“. I slibovala, že tento krok „nepřinese ohrožení lidských a náboženských práv nežidovské komunity v Palestině.“ Tato slova poprvé zazněla v Balfourově deklaraci z roku 1917. Byla vtělena do podmínek britského mandátu, kterou obdržela od Ligy národů a v platnost vešla v roce 1923.
Tak před 30 lety započaly spory a politické šarvátky. Britské následující vlády hodlaly zemi ovládnout a hledaly způsob, jak dodržet tyto dva zjevně protichůdné sliby dané Sionistům a arabským palestinským nacionalistům.
Nakonec se to ukázalo jako nemožné. Neuplynuly ani dva měsíce od doby, kdy Cunningham opustil zemi. Na audienci v Chatham House [Pozn.: královský institut pro mezinárodní vztahy pozn. red.] prohlásil: „Upřímně věřím, že se můžeme domnívat, že jsme odešli se vší důstojností a vykonali největší úsilí pro dobro Palestiny.“
Ale tou dobou „Palestina“ jako stát už neexistovala.
Po měsících úsilí dostat Židy a palestinské Araby k jednacímu stolu k rozhovorům o budoucnosti jejich země v letech 1946 až 1947 se Attleeho kabinet, vyčerpaný a frustrovaný, rozhodl svěřit osud země do rukou Spojených národů.
Jak věc řešila OSN
Zatímco měl Cunningham plné ruce práce s britským odchodem, tak se tehdejších 57 členských zemí Spojených národů sešlo v New Yorku. Většinou schválily přijetí rezoluce číslo 181: rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát – tedy dvojstátní řešení.
Státy, které podporují Izrael, porušují mezinárodní válečné právo
Británie se hlasování zdržela. Čímž naznačila, že se vzdává kontroly na tímto problémem. A že si nepřeje prosazovat rozdělení v roli odcházející velmoci. Zvláště proto, že většina arabských států, s nimiž si Británie chtěla zachovat dobré vztahy, byly proti rezoluci.
- Nicméně to bylo řešení židovských a arabských nacionálních ambicí, které Cunninghamův úřad a ministerstvo kolonií dlouho podporovaly jako jediné smysluplné a spravedlivé řešení.
Ale vznikl jenom jeden stát. Když Cunningham odejel, David Ben Gurion, hlava Židovského národního výboru, vyhlásil vznik židovského Izraele. Okolní arabské státy novému židovskému státu vyhlásily válku. A arabští Palestinci se ocitli v pasti. Jejich politické vedení bylo rozdrobené a nejednotné. Palestinci byli hlavními oběťmi první arabsko-izraelské vlády. Zhruba 750 000 arabských Palestinců se ocitlo na útěku, když Izrael obsadil území přislíbené Spojenými národy pro vytvoření arabského státu v Palestině. Egypt a Jordánsko obsadily Gazu, respektive Západní břeh Jordánu.
Britský odchod se ukázal jako předzvěst začátku nejspornějšího a nejdelšího geopolitického sporu 20. a 21. století: Osud palestinských uprchlíků a práv arabských Palestinců na sebeurčení. Od roku 1967 žijí Palestinci pod izraelskou okupací poté, kdy během třetí arabsko-izraelské války Izrael ovládl území od Egypta po Jordán.
Sedmasedmdesát let poté
Sedmasedmdesát let poté, kdy se zdržela Británie hlasování o Rezoluci 181, teď uznala na tomto území dvojstátní řešení. Když ministerský předseda koncem července učinil své prohlášení, David Lammy na konferenci Spojených národů o Palestině sdělil delegátům, že „neexistuje lepší vize budoucnosti tohoto regionu než vytvoření dvou států.“ V narážce na britskou minulost v této zemi Lammy zdůraznil, že s pomocí „ruky historie na svých bedrech by Británie uznala palestinský stát a napravila historickou nespravedlnost.“
Italové odstavili kamiony se zbraněmi do Izraele. Údajně českými
Starmer jedná v souladu s Francií a Kanadou. A svému oznámení dodal na důrazu, čímž zvýšil obavy Jeruzaléma. Je to britské uznání, které má největší symbolický význam. Jako bývalá velmoc v této oblasti jsou stopy britské vlády v Izraeli a Palestině stále cítit. Od jasně červených poštovních schránek ve velkých městech, až po mohutná opevnění bývalých policejních stanic. Ta dodnes slouží jak v Izraeli, tak palestinským policejním složkám. Ale jsou v nich i školky, restaurace, a dokonce i vězení s maximální ostrahou.
V čem vyrůstali Palestinci. A co riskuje Keir Starmer
Generace Palestinců vyrůstaly obklopeny pozůstatky vlád, které je ponechaly svému osudu. Dané sliby neplatily a neplatí a jejich volání po národním uznání bylo dosud marné. Ačkoliv mnozí Palestinci v Gaze a na Západním břehu oprávněně cítí, že uznání Palestiny západními státy jejich život příliš nezmění, mnozí vítají rozhodnutí Británie jako symbolický akt a krok k odčinění jejího selhání.
Ale symboly samy o sobě znamenají jen velmi málo. Opoziční strany oprávněně poukazují na to, že prohlášení bez proveditelné politiky na vyřešení problému nestačí. V Gaze probíhá humanitární krize, představitelé Izraele hovoří o vyčištění území. A nedávno představili plán na rozšíření osad na Západním břehu. Což by připravilo Palestince o další území a „prakticky ukončilo představu o dvou státech.“
Uznání tak zůstane pouhým symbolickým gestem. Případný palestinský stát Izrael nadále odmítá a snahy o něj podkopává. Britská vláda vykazuje malou ochotu nebo schopnost se tomu postavit. Starmer riskuje, že udělá tu samou chybu, jakou Británie udělala během svého mandátu – nabízí slova a sliby, ale bez konkrétní akce. Sedmasedmdesát let poté, kdy poslední britský Vysoký komisař opustil Palestinu. A to proto, že vize o dvou státech pro dva národy je stejně vzdálená, jako byla vždycky.
–AM–
Myslím, že skutečný důvod uznání státu Palestina je jiný. Nevím jaký. Třeba nějaká ekonomická vazba na Palestinu nebo ještě pravděpodobněji – jejího spojence.