Veletrh Sběratel, jenž se uskutečnil minulý víkend v pražských Letňanech, opět ukázal zájem o vinyly. Když burza Vinyl & Stereo Expo začínala, „choulila se“ u vstupu, dnes prodejci s gramofonovými deskami zaplní celou výstavní halu.
Letos tomu nebylo jinak. Sběratelství vinylových desek je koníček stejně jako tvrdý byznys. Platí to pro nové i staré vinyly. Královskou disciplínou ale zůstávají a navždy zůstanou první vydání. Tyto desky také patří k nejdražším od daného interpreta. Ne vždy ale deska, která se považuje za sběratelsky nejhodnotnější, má ten nejlepší zvuk.
Spolupracovník redakce FinTag, Petr Janoušek, to dokazuje na srovnání legendárního alba In Rock britské skupiny Deep Purple z roku 1970. Doma na své high-end sestavě porovnal německé první vydání In Rock s prvním britským vydáním. Obě vydání jsou z roku 1970. A platí, že britské vydání je mezi sběrateli vinylových desek žádanější a dražší. Stejně jako platí, že obě evropská vydání se liší od amerického prvního vydání. Začínají divokým hlukem, ne jako americká verze, která „skáče“ rovnou do samotné první písně alba „Speed King“. Ale to vážně už jen na okraj…
Povídání o gramofonových deskách
Tak mě ukecali. Provedl jsem test poslechovosti u dvou vydání In Rock – německé SHZE 288, která vyšla pod specializovanou německou ediční značkou gramofonových desek Hör Zu, a britské první vydání In Rock určené pro diskžokeje v rádiích. To vyšlo pod labelem Harvest s katalogovým číslem SHVL 777. O výsledcích poslechu více v druhé části, teď k albu samotnému.
Deep Purple In Rock je patrně ta nejlepší, nejchytřejší a historicky nejméně opominutelná hard rock deska. Také je největším kandidátem na vůbec nejlepší desku Deep Purple. In Rock je prostě klasika.
Už obal desky… Dodnes vypadá skvěle. Napovídá o důvěře skupiny v kvalitu svých skladeb i hudební dovednosti. V roce 1970 toto album nahrála legendární sestava označovaná jako Deep Purple Mark II [Mk II]. To byli:
- Ian Gillan – hlavní zpěv,
- Ritchie Blackmore – kytara,
- Jon Lord – klávesy, Hammondovy varhany,
- Roger Glover – baskytara,
- Ian Paice – bicí.
Pro zpěváka Iana Gillana a baskytaristu Rogera Glovera to bylo vůbec první studiové album, které nahráli s Deep Purple. Na tomto albu vystřídali původní členy Roda Evanse a Nicka Simpera z první sestavy Mk I. Právě tato radikální změna za mikrofonem a u baskytary přinesla kapele nový, mnohem tvrdší a dravější zvuk. Zvuk, který definoval moderní hard rock a heavy metal.
Desku produkovala Vosa
Pro mě osobně je důležitá i produkce desky. Na zadní straně obalu a na etiketě vinylu sice najdete slavný nápis „Produced by Deep Purple“, ale klíčovou roli sehrál i zvukový inženýr Martin Birch. Ten byl údajně ve studiu natolik nepříjemný, že mu přezdívali „vosa“. I tak ale byl pro zvuk desky naprosto zásadní. Přenesl na studiový pás živelnost a dravost živých koncertů Deep Purple. Pro skupinu ostatně pak produkoval všechna jejich slavná alba až do roku 1976.
[Pozn. red.: Později se ostatně stal Martin Birch jedním z nejslavnějších producentů hard rocku a heavy metalu vůbec. Stál mimo jiné za zvukem nejlepších alb kapely Iron Maiden nebo Black Sabbath z éry s Ronniem Jamesem Dio, který přišel jako náhrada za vyhozeného Ozzyho Osbourna.]
Co se mi líbí na albu
Ian Gillan zpívá v nejlepší formě. Jeho výkon na In Rock je fantastický. A i díky němu získal ve stejném roce [1970] roli Ježíše Krista v původně studiovém dvojalbu rockové opery Jesus Christ Superstar od Andrewa Lloyda Webbera a Tima Riceho.
Podle mě nejúžasnější Gillianův vokál zazní ve druhé skladbě alba „Bloodsucker“. Hned další neméně úžasný je ve skladbě „Speed King“. Ale je tu i kytarista Ritchie Blackmor. Ten drtí úžasně rychlý riff ve skladbě „Speed King“. Ještě rychleji pak sóluje ve skladbě „Child in Time“.
Blackmoor je největším tahounem druhé strany alba, myslím si. Ta obsahuje čtyři rychlé rockové skladby, jež se nedostaly do playlistu rádií, kvůli čemuž nejsou tolik „provařené“. Avšak všechny jsou opravdu skvělé a každý aktivní posluchač rocku by je měl znát. A dále: Deska obsahuje sedm skladeb bez jediné vycpávky! Všechny jsou to absolutní „pecky“!
Vinyly: SHZE 288 vs. SHVL 777
Jak jsem psal u úvodu, mám k dispozici dvě vydání In Rock a obě ve stejné kondici VG+. Proč mám zrovna vinylová vydání a proč první vydání? No… v roce 1970, kdy deska vyšla, bylo vše opravdu analogové a master pásy byly „čerstvé“ a nestihly zdegradovat. Také si myslím – a to prosím berte jen jako osobní názor – že vinyl In Rock nabízí tu nejlepší možnost vychutnat úžasný, lidský hlas Iana Gillana, Blackmorovu kytarovou palbu i zkreslené hammondy Jona Lorda. V zádech s pulsující rytmikou, kterou obstarává Ian Paice, samozřejmě.
Jaká je Hör Zu, SHZE 288
Obecně musím říci, že moje německé první vydání In Rock nemá žádné povrchové ani vlásečnicové poškození. Deska hraje neuvěřitelně tiše. Není na ní žádný hukot, žádný šum, žádné praskání. Totiž v roce 1970 si lisovny připravovaly svoje vlastní granulátové směsi, jejichž složení dokonce tajily. A právě německé desky z této doby se vyznačují tímto „tichým vinylem“.
A pak je tu zásadnější slyšitelný rozdíl. Spočívá v hlasitosti basů. Ta vzniká při masteringu desky v procesu výroby základního „prvního řezu“. To je okamžik, kdy se zvuk poprvé přemění na fyzickou, mechanickou drážku. A zatímco Hör Zu má dobře vyvážené basy s ostatními nástroji a zpěvem, u britského vydání to ne vždy úplně platí.
U německého vydání basová linka ani v náznaku nevystupuje tolik do popředí, aby „zabíjela“ zpěv, jako se to děje v určitých místech u britského vydání. I zvuk kytar a klávesy slyšíte je stejně hlasitě. Prostě zpěv a nástroje nejsou utopeny pod vrstvou basy. Lordovy klávesy, například v intro u „Speed King“, jsou nahrány tak, že se zdají slyšet i zvuky kláves v klaviatuře, fantasticky a mechanicky.
Úžasná deska! Něco naprosto mimořádného se pak děje i ve skladbě Bloodsucker. V malé tiché pauze v ní slyšíte i mírné hučení. Velice slabé, ale je tam! Každý kytarista, který hraje na lampové kombo, by vám hned řekl, co to je. Prostě lampy bzučí, protože v elektronice je běžně 300 voltů žhavící napětí.
Jaká je britská SHVL 777
V podstatě vše, co jsem vyzdvihl u Hör Zu, je na britském vydání posunuto. Neříkám, že je to horší, ale je to „prostě posunuto“. Vinyl je také tichý, žádný hukot, ale tichá občasná prásknutí v mezeře jsem slyšel. Možná by to odstranilo delší opakované čištění. A možná také ne… I rozdíl v odstupu šumu je mírný, ale oproti německé desce je slyšitelný.
A znovu, jak už jsem řekl, hlavní výtka míří na to, že britská deska má o poznání silněji namastrované basy. Což je potíž hlavně pro špičkové přenosky, gramofony a repro audio řetězec vůbec. Basy na desce všechno přehluší. V pasáži, kdy kytara a basa hrají unisono, zvuk ztuhne tak, až ztrácí celý svůj charakter. A tím, že basy jsou hlasitější, jsou i klávesy maličko utopeny v celkovém zvuku.
Bob Geldof sklízí kritiku za pomoc Africe. Jděte do háje, říká kritikům
Samozřejmě předpokládám, že na běžném zařízení budou posluchači preferovat britské vydání. A to právě proto, že na něm jsou silné basy. A proto, že běžné audio zařízení nemá schopnost plně reprodukovat basy. Platí to pro reprobedny, přenosky a předzesilovače atd.
Poslední moje poznámka u britské desky míří ke zkreslení hlasitých zpívaných pasáží. Nehovořím o kompresi, ale o „ručka šla do červeného“. Oproti německému vydání jde o malý rozdíl a je to jen někde a krátce, ale znovu – je to tam!
Co si vybrat za vydání
Pokud bych měl obě desky obodovat, dal bych 10 bodů německé Hör Zu. Osm bodů dávám britskému vydání. Je to malý rozdíl, protože obě desky jsou skvělé. Nicméně Hör Zu je opravdu TOP.
Je to ideální deska pro MC přenosku s pohyblivou cívkou. Tedy high-end řešení v oblasti analogu. To dokáže z drážek vytáhnout neuvěřitelné detaily Blackmorovy kytary a Gillanova zpěvu. Hör Zu je pro audio, které nemá možnost regulovat basy a výšky a opačně. Já použil biamping s regulací hlasitosti basů [resp. gain], a tak se dal zvuk vyrovnat na stejnou úroveň.
[Bi-amping je pokročilý způsob zapojení audiosystému, kdy k napájení jedné reprosoustavy použijete dva samostatné zesilovače a zároveň máte možnost upravit hlasitost basové složky nezávisle na zbytku hudby. V běžném zapojení posílá jeden zesilovač celý zvuk – basy, středy i výšky – jedním kabelem do reprosoustavy. U bi-ampingu se tato cesta rozdělí, pozn. red.]
Paradoxem je, že britské vydání se prodává až za 4 500 korun. Asi to bude patrně tím, jak všichni věří, že je to nejlepší. A roli jistě hraje i to, že Deep Purple jsou britská kapela. Já se tomu vzhledem ke zvuku britské a německé desky ale divím. Na druhou stranu jsem i pozitivní. Pokud vám záleží na zvuku, německá deska s výjimkou těch vůbec nejzachovalejších kusů, je vždy za méně peněz než britská. Vejdete se do 3 000 korun. Úplně nakonec musím říci, že jsem se u toho docela bavil.
Petr Janoušek
