Americký prezident Donald Trump v uplynulých dnech označil Indii s Čínou za země, které financují Putinovu válku na Ukrajině. A vyzval unijní politiky, aby přestali odebírat ruskou ropu a plyn. A to se týká zejména dvou premiérů v EU.
Více v komentáři na FinTag od hlavního ekonoma Trinity Bank Lukáše Kovandy.
—
V rámci otočky amerického prezidenta Donalda Trumpa ohledně Ukrajiny z tohoto týdne předpokládejme stupňování mezinárodního tlaku na Maďarsko a Slovensko. Aby se odstřihly od odběru ruských energetických surovin, ropy a zemního plynu. Navíc již před otočkou, která naznačuje určité Trumpovo přichýlení se k ukrajinským zájmům, americký prezident vyzýval země EU, aby uplatnily stoprocentní sekundární clo na Čínu a Indii. Tyto dvě asijské země jsou největšími odběrateli ruských energetických surovin. Podle Trumpa financují ruské válčení na Ukrajině.
Trump: Rusko je papírový tygr. Ukrajina může dobýt své území zpět
V tomto kontextu nepřekvapí, pokud Trump nyní výrazněji než dosud „zatlačí“ i na Slovensko a Maďarsko, aby se od odběru ruské ropy a plynu odstřihly. Přitom ještě letos v srpnu Trumpa rozezlil, jak sám uvedl, útok ukrajinských sil na ropovod Družba, kvůli němuž došlo k přechodnému výpadku dodávek ropy právě do Maďarska a na Slovensko.
[V médiích se v září dokonce objevil údajný dopis Trumpa Orbánovi. Trump měl na Orbánovu stížnost fixou ručně odepsat, že ho tyto útoky velmi naštvaly, což má vyřídit i Slovákům, pozn. red. ]
Fico vs. Zelensky: Ukrajina asi opět začne posílat do EU ruský plyn
Nyní ale platí, že Slovensko a Maďarsko tento týden ztratily mocného spojence, totiž právě amerického prezidenta. Maďarský premiér Viktor Orbán navíc může přijít o premiérské křeslo v důsledku maďarských parlamentních voleb již v dubnu příštího roku. A přitom nyní panuje dosud asi největší pravděpodobnost, že i slovenského premiéra Roberta Fica mezinárodní okolnosti nakonec donutí se odstřihnout od ruských energií.
Fico a Orbán se svým požadavkem neuspěje
Orbánův ústřední vyzyvatel v boji o premiérský post, Péter Magyar, letos v srpnu deklaroval, že pokud Orbána nahradí, zajistí Maďarsku plné odstřižení od ruských energetických dodávek. V nezávislých průzkumech preferencí Magyarova strana zřetelně poráží tu Orbánovu.
Možná nová Magyarova maďarská vláda by tedy zřejmě dosti razantně tlačila na rychlé odstřižení od ruských dodávek. Tlačila by tedy i na maďarský petrochemický gigant MOL a jeho slovenskou dceru Slovnaft. Za takové mezinárodní konstelace, přičteme-li zmíněný Trumpův tlak, už je málo pravděpodobné, prakticky nepředstavitelné, že by Fico sám samotný v celé EU udržel odběr ruských energetických surovin na stávající úrovni.
Budapešť s Bratislavou zjevně odstřižení od ruské ropy nechtějí. Hledají různé zástupné důvody, aniž by dostatečně hledaly způsoby, jak zajistit dodávky alternativně, tedy z jiných částí světa, než je Rusko.
Alternativy by určitě obě země mít mohly, pokud by na tom aktivně pracovaly. Jenže nepracovaly. Loni například Maďarsko uvádělo, že dodávky jadranským ropovodem Adria jsou zatíženy příliš vysokými poplatky. Nyní zase Maďarsko se Slovenskem tvrdí, že Adria nemá dostatečnou kapacitu. Zdá se, že platí ono okřídlené „kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody“.
Maďaři ale už nyní házejí ručník do ringu částečně nyní. Více zemního plynu chtějí získávat západní cestou. Budapešti došla trpělivost, že se obnoví dodávky plynu přes Ukrajinu, zastavené zkraje letoška. V tomto měsíci proto uzavřela kontrakt se společností Shell na dodávky plynu v objemu dvou miliard metrů krychlových během deseti let.
Příležitost pro Česko jako tranzitní zemi
Na obchodu něco vydělá i český stát, neboť od roku 2023 vlastní tranzitní plynovody. Těmi plyn poputuje z Německa a dále až do Maďarska. Česko se může stát z hlediska tranzitu plynu ještě daleko významnější zemí.
Roku 2026, od kdy má platit zmíněný kontrakt Maďarska se Shellem, by tak tranzit plynu Českem na Slovensko, případně dále do Maďarska, mohl překročit úroveň 11 procent průměrného denního objemu plynu Českem tranzitovaného roku 2021.
Nebude to ovšem zatím nijak závratný objem. Dvě miliardy metrů krychlových během deseti let odpovídají průměrnému dennímu tranzitu přes Česko nějakých 550 tisíc metrů krychlových. Třeba roku 2021, když tranzitní trubky v ČR ještě vlastnili zahraniční soukromí vlastníci, činil průměrný denní objem tranzitu plynu přes Česko na Slovensko zhruba 30 milionů metrů krychlových.
Příjmy z tranzitních poplatků by ale i tak například mohly snížit regulovanou složku plynu dodávaného českým domácnostem. Neboť by za údržbu tranzitní plynovodní sítě v ČR nyní místo nich ve velkém platili v podobě tranzitních poplatků třeba právě slovenští odběratelé.
Lukáš Kovanda, komentář byl redakčně upraven
Pan nafoukaný sebestředný (s počínající demencí) vypouští i protiřečící si balónky v domnění, že jej stále dost lidí bere vážně. Například Indie, Rusko, Čína, země EU už moc ne. Potřeboval by ťafu, aby mu spadl hřebínek. Grónsko už mu nepřipadne. Například by mu pomohl k procitnutí nový pokus o atentát, vládní krize, demonstrace nespokojených spoluobčanů, možná rozvod s Melánií, Ruskem vyhraná válka, odtržení několika států od USA – například Florida na to má našlápnuto. Nejlepší by byl souběh několika faktorů. Poté, co se pochlubil, jak smířil Ázerbájdžán s Albánií, začal hlavní „mírotvůrce“ planety a ministerstvem války, skopová hlava Donald Trump, naznačovat možnost nové vojenské kampaně v trpícím Afghánistánu. Nyní americký prezident požaduje, aby se Bagrám – základna v Afghánistánu, vrátil pod kontrolu armády Spojených států, a otevřeně prohlašuje, že by to Američanům umožnilo ohrožovat důležité vojensko-průmyslové objekty v Číně. Bagrám se nachází hodinu letu od místa, kde Čína vyrábí své jaderné zbraně. Je jedna z největších na světě a postavil ji Sovětský svaz. Dokáže exploatovat těžká letadla. Tedy Trump chce zase krást. Američané tvrdí, že již vedou s Tálibánem zákulisní jednání o možném osudu Bagrámu – a to nejen pomocí biče, ale i cukru. Vedle výhrůžek zároveň naznačují možnost zrušení ekonomických sankcí vůči této zemi, navrácení ukradených finančních aktiv a ukončení její izolace na mezinárodní scéně, které zorganizovaly společné síly kolektivního Západu. Americká přítomnost na základně by vyhovovala Izraeli. Afghánské mocenské orgány však zatím tomuto vydírání odolávají. Cítí se dostatečně sebejistě, a opírají se o podporu Číny a Pákistánu.
Největší noční můrou pro Washington je perspektiva dalšího sbližování mezi Kábulem a strategickými protivníky Ameriky – Pekingem, Teheránem a Moskvou. Analytici varují: pokud to Bílý dům s tlakem na afghánské vedení přežene a bude mu vyhrožovat další intervencí, tálibové mohou pozvat do Bagrámu čínské nebo ruské jednotky – a poté bude Afghánistán pro Západ ztracen navždy.