Loňský rok byl rokem radikálních změn. Německo si zvolilo v předčasných volbách nového kancléře, Friedricha Merze. Ten bojuje s Ruskem, parlamentní opozicí, úředníky v Bruselu a už i se svým koaličním partnerem. Vyhraje Merz svůj boj?
Německý kancléř Friedrich Merz [CDU] doma ztrácí půdu pod nohama. Alespoň tak to popisuje Henry Donovan ve svém komentáři s názvem Friedrich Merz risks losing touch with the German people v britském konzervativním listu The Spectator. Jeho text pro FinTag přeložil Michal Achremenko.
—
Po letech usilovného snažení Friedrich Merz [CDU] konečně stanul na vrcholu. I když se zdálo, že mety německého kancléře nikdy nedosáhne, dnes už více než sedm měsíců sedí v kancléřském úřadu. Jeho vzestup stejně jako jeho dosavadní působení se ale ukazuje jako dost těžkopádné. Například Merzův monumentální obrat o 180 stupňů v případě ústavní dluhové brzdy, která umožnila Německu prohloubit zadlužení, otřásl jeho reputací ještě dříve, než uschlo vymalování jeho nové kanceláře. A to se stalo ve chvíli, kdy Merzově CDU už dýchala těsně na záda německá pravicová strana AfD.
AfD v Německu dál posiluje. Teď je na zhruba 25 % jako vládní CDU/CSU
Ale prohlásit, že Merz zklamal, by bylo předčasné. Jeho klopýtavou cestu přece jen lemují nějaké úspěchy. Například příchod Alexandra Dobrindta [CSU] na ministerstvo vnitra znamenal halasný, i když ne moc viditelný posun v německé migrační politice. V zahraniční politice Merz posílil Německo v tom, co za jeho předchůdce Olafa Scholze [SPD] nápadně postrádalo – působivé vystupování. V silných prohlášeních, v nichž předchozí německý kancléř nijak nevynikal, Merz působí jako jeho pravý opak. Mluví zřetelně, rozhodně, a je slyšet. Když ho americký list The New York Times nedávno korunoval jako „posledního nejsilnějšího vůdce evropské mocnosti,“ nebyla to jenom lichotka, ale po nemastném a neslaném Scholzovi šlo o vzpruhu.
Merzova živelnost není chybou
Avšak na domácí scéně se brousí nože a hrozí Merzovi. Příliš přímočarý, příliš živelný, nedostatečně „kancléřský.“ Tak ho shodně a dlouhodobě charakterizují německá média.
A třeba jeho loňský říjnový výrok o tom, že se jeho vládě daří napravovat chyby předchozích vlád v otázce migrace, ale v rázu německých měst to ještě není znát, se v Německu dál omílá do omrzení. Jako by snad mělo Německo přestat existovat kvůli několika nekorektním větám.
CDU plive na svou Merkelovou. S migranty zatočíme, tvrdí před volbami
Tento a další Merzovy omyly v diagnóze už ale hraničí s dobrovolnou slepotou. Přičemž Merzova impulzivnost není chyba. Je jeho přirozeností. Pasuje k němu jako skořice do vánoční hvězdy. Problém ale je, že někdy je jí moc. A někdy nabízí až smrtelnou dávku.
Je to ale nedostatek? Ne nutně… Po éře Olafa Scholze a jeho lingvistické uměřenosti, větách odolných proti jakékoli myslitelné urážce a syntaktickým labyrintům Angely Merkelové [CDU], jež často sloužily k zakrytí temných úmyslů, Merzův „nedostatek teflonu“ působí bezmála jako živá voda. Osvěžuje a povzbuzuje.
Merzovo nepochopení domácí politiky
Dál už se ale nabízejí jenom samé problémy. A zdaleka nejsou kosmetické povahy. Kancléř Merz vládne jako by bylo celé Německo jen přívěskem ministerstva zahraničí. Soustřeďuje se na summity, mezinárodní aliance a vynáší historické soudy. Avšak domácí politika mu protéká mezi prsty. Nic to neilustruje víc než jeho nedávné nejednoznačné postoje a zmatky nad diskuzí o penzích. Přitom jde o zásadní otázku. Otázku, která se nakonec stala krvavou politickou arenou, v níž se nakonec mezi sebou utkaly i vládní koaliční strany.
Důchodci jsou finanční zátěž, řeší už i ve Francii a Německu
Friedrich Merz zcela jistě sní o svém místě v historii. Určitě chce být zapsán jako kancléř, který definitivně dokončil „Zeitwende,“ dějinný obrat, kdy Německo změnilo svůj vstřícný přístup k Rusku. Chce být tím státníkem, který zburcoval Evropu proti Rusku a Německo nejenže postavil na roveň USA, ale konečně ho i vymanil ze závislosti na Washingtonu.
Ale ouha! Pro většinu Němců je geopolitika abstraktní záležitostí. Nikoli však účet za topení. Merzova rozhodná zahraniční politika jim činži nezaplatí. A dále: Vlády, které ztratí kontakt s každodenní sociální a ekonomickou realitou své země, nejenom klopýtnou, ale nakonec i ztratí důvěru.
The New York Times: Volby v Česku rozhodla ekonomika a Ukrajina
A už teď – po debaklu jednání o penzích – klesla důvěra německé veřejnosti v Merzovu koaliční vládu na ostudných 20 procent. Proč? Protože stále platí stará pravda: Zahraniční politika může státníky zkrášlit, ale o domácí politice rozhodují vždycky volby.
Merz selhává i na evropské scéně
A pak je tu ještě Evropská unie. V ní by se měl Merz cítit jako ryba ve vodě, jako ten, kdo říká, co bude. Jako lídr největšího evropského přispěvatele do fondů EU totiž drží v ruce karty jako málokdo. Ale ani tady Merz nevítězí.
Když došlo na Green Deal a jeho nejviditelnější „produkt“, zákaz spalovacích motorů, Merz svoje silné karty nevytáhl. Naopak politickou agendu určovala několikanásobná německá ministryně, spolustranice Merze, šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Pokud mělo být evropské nařízení o zákazu spalovacích motorů hvězdným okamžikem právě pro německého kancléře, pak Merz zaspal. Namísto rozhodného ne pouze apeloval, aby byl nakonec ignorován.
Zmírnění zákazu spalovacích motorů, ale stále zákazu, neuspokojilo vůbec nikoho. Jen dál ponechalo v nejistotě průmysl a s ním celé Německo, stejně jako další země, kde se soustřeďuje výroba automobilů. Zastání se jim nedostalo. Zvítězil bruselský úředník, který jen trochu slevil.
Merz nepochopil, že bruselská politika se nedělá na Maskově síti X prostřednictvím optimistických postů. Selhal. A nebylo to poprvé. Pokud chce Merz uspět, musí ukázat, že má sílu na to využít vlivu hospodářské velmoci, kterou reprezentuje.
Směřování CDU, opilá SPD a sílící AfD
Vůbec nejnebezpečnější z pohledu dalšího Merzova osudu je pomalá a tichá proměna jeho samotné CDU. Aby strana přežila, i ona musí ukázat sílu, a ne vzpomínky na minulost. Merz nesmí posunovat CDU k sociální demokracii, SPD. I tady ale činí pravý opak. I když je jeho rétorika konzervativní, výstupy už ne. SPD má jasný program a jde si za ním. Merz má sice jasná slova, ale tím to končí.
A tak je to stále znovu a znovu SPD, která vítězí tam, kde CDU slíbila změny: Záruka penzí, kosmetická reforma peněžních benefitů pro občany, vysoké daně a příspěvková zátěž.
Komentář: Druhý den po volbách se v Německu změnila politická situace
Kancléř Merz si musí uvědomit, že morální sebejistotou stále opilá SPD škodí jeho CDU, když ji vydírá koaliční spoluprací jako jedinou možnou obranou proti posilující AfD. Proč? Protože ve skutečnosti jde hlavně jen o obranu SPD proti potřebným a radikálnějším změnám, politickým řezům.
CDU, která praktikuje sociálně demokratickou politiku, nemůže spoléhat na to, že jí její konzervativní voliči zůstanou věrní donekonečna.
Friedrich Merz: Co bude dál
Friedrich Merz má ještě čas na nápravu. Ale i by měl vědět, že v politice čas běží rychleji než kdekoli jinde. Dříve než se naděje může být bez důvěry Němců. Stále totiž platí, že jen se siláckým vystupováním v zahraničí dlouho nevydrží. Bez vůle prosadit důležité změny doma i v Bruselu neuspěje. A neuspěje ani bez sebevědomé CDU, která raději rozhoduje, než aby se podvolovala SPD.
Němci pokračují v zadlužování, ale náklady na život jim dál rostou
Merz by si měl rychle uvědomit, že spíše než to, jaký zanechají dojem jeho slova v zahraničí, bude pro jeho další přežití určující domácí politika. A už letos, jak to tak vypadá, mu zvoní hrana. Nepřátel má více než dost. Je to stále posilující opozice AfD, a hlavně jsou to netrpěliví voliči. Ale ani tím to nekončí. K jeho nepřátelům dnes patří už i koaliční SPD, jejíž představitelé se na něj stále ještě zdvořile usmívají, ale za zády už mu pletou oprátku.
Vracíme se tam, kde jsme začali. V letošním roce už teď plným dramatických změn, je německý kancléř obležený ze všech stran. Pokud chce svůj boj vyhrát, musí vědět, že nejtěžší bitva nebyla ta, kterou vybojoval za hranicemi, ale ta, která ho čeká doma.
Henry Donovan, The Spectator
Henry Donovan je anglo-německý novinář a komunikační poradce žijící v Berlíně.
I když se projevuje exodus mladých Němců ze země kvůli brzké povinnosti služby v armádě a kvůli probíhající deindustrializaci, propouštění zaměstnanců, stále platí, že Němci poslouchají vůdce na písknutí, jako to udělali v případě Hitlera a zločinné Merkelové. To se příliš nezměnilo. Volby v roce 2025 budou klíčové, ale skutečné spočívá v roce 2029 – řádné parlamentní volby, pokud tento trend bude pokračovat. Německo v příštím roce čeká pětice zemských voleb. V březnu se bude volit v Bádensku-Württembersku a Porýní-Falci a v září v Berlíně, Sasku-Anhaltsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku. V posledních dvou zmiňovaných spolkových zemích na východě Německa by nyní podle průzkumů vyhrála AfD, a to se ziskem až 40 procent hlasů. Na celoněmecké úrovni se konzervativní unie CDU/CSU a AfD v posledních měsících v průzkumech pohybují kolem 25 procent. V některých má navrch jedna, v jiných druhá formace. Také posiluje Wagenknechtová, která se minule umístila jen těsně pod pětiprocentní hranicí. Je předsedkyní strany Bündnis Sahra Wagenknecht. Nově se bude strana jmenovat Spojenectví sociální spravedlnosti a hospodářského rozumu, zkratka BSW zůstala zachována. Změna názvu vstoupila v platnost 1. října 2026. Strana si rovněž zvolila nové vedení, ve kterém již není Wagenknechtová. Toto vše Wagenknechtová dopředu deklarovala. Novým spolupředsedou strany byl zvolen 45letý europoslanec Fabio De Masi. Dosavadní spolupředsedkyně Amira Aliová (45) byla potvrzena ve funkci. Oba kandidáty navrhla Wagenknechtová. Hlavní postoje BSW – odpor k branné povinnosti a vyšším výdajům na zbrojení, prosazování jednání s Ruskem, dovoz levné energie z Ruska a důchodový systém jako v Rakousku. Sahra ovšem politiku úplně neopouští, má být v čele nově vytvářené významné stranické komise pro „základní hodnoty“. Die Linke, od které se Wagenknechtová odštěpila, se dlouhodobě stabilizovala mezi 8–10 %. Hodně do ní vstupují mladí lidé. Usiluje o demokratický socialismus. Svým způsobem v řadě přístupů je „konkurentem“ AfD zleva. Merzovi tato strana nadělá velké problémy.
Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV), který má pravomoci civilní kontrarozvědky, v květnu označil AfD za prokazatelně pravicově extremistickou. Strana to odmítá a obrátila se kvůli tomu na soud. AfD je silně konzervativní a vlastenecká. AfD získala popularitu díky anti-migračním postojům, kritice EU a etablovaných médií. Že je extremistická jsou vlhké sny libtardů, podobně jako u nás libtardi takto označovali Stačilo! a SPD pana Okamury, protože prosazovaly referenda o setrvání či nesetrvání ve zločinecké EU a NATO, a nejsou rusofobní. Stigmatizace a nálepkování jsou prvoplánové a pro Merze, CDU/CSU, Zelené, konformní.
V průzkumech z posledních týdnů dosahuje AfD 23 až 26 procent (volební potenciál je prý 28 procent). Předsedou strany Alternativa pro Německo (AfD) jsou v současnosti Alice Weidelová (co-chair, spolupředsedkyně) a Tino Chrupalla (co-chair, spolupředseda), kteří vedou stranu společně. Weidelová je poslankyní Spolkového sněmu a Chrupalla je také členem Spolkového sněmu. Chrupalla upřednostňuje Rusko. Ve vysílání veřejnoprávní televize ZDF prohlásil, že Rusko nepředstavuje pro Německo žádnou hrozbu. Ne všichni z AfD sním souhlasí.
Má vůbec smysl pro nás v ČR sledovat politickou levici v Německu? Určitě má. Německo je náš největší obchodně ekonomický partner s mnohavrstevnými vazbami do české společnosti. Problémy nebo úspěchy německé ekonomiky a společnosti dopadají, sice modifikovaně, ale mnohdy ještě intenzivněji na naši realitu. V naší dosavadní polistopadové společné existenci je řada momentů, které hlavně pro nás, nejsou jednoznačně dořešeny a zhodnoceny. A je špatné, že česká levice je v tomto velmi pasivní a někdy i triviálně dogmatická, takže místo zapojování do společenské diskuse svým pohledem zleva, se sama vyděluje. Z německé strany (její levice) ovšem také žádnou podporu pro tyto diskuse nemáme.
Je třeba věc vidět v souvislostech. Vidět to způsobem jako divadelní hru, která se odehrává na konkrétních prknech a v konkrétní budově A právě o ty prkna a o tu budovu jde.
Lidé se vždy snažili, aby se jim žilo lépe, snadněji a radostněji. Když se člověk snaží, dílo se daří. A následně nastoupil zákonitý proces. Člověk zpychl a rád zapomněl na to, co výsledek jeho snažení předcházelo. Co způsobilo, že má to, co má a co mu zajistilio, že už nemá to, co nikdy mít nechtěl a přesto to bývalo nedílnou součástí jeho života. Ve všeobecnosti řečeno.
Jenže zákonitostem fyzikálním a společenským, které jedou v ruku v ruce, se nelze protivit. Takže nastupují obrané mechanismy. Podobně jako horečka a schvácenost organismu, když chytí bacil. To, že AfD dýchá tradičním stranám na záda a že je v USA prezidentem Trump, nelze posuzovat optikou, že je demokracie, nebo cokoliv jiného ohroženo. Co je ohroženo, je právě to zapomnění a je to bolestné připomenutí hlasu ze země do koruny stromu, tak kluci a holky, z hrušky dolů a opět se pevně postavit nohama na zem. Někteří slezou, někteří se při slézání zraní, někteří z koruny stromu spadnou na zem jako zralé hrušky a zabijí se a najde se i pár takových, kteří v koruně stromu snědí poslední zbylé ovoce a uschnou zapomenuti s podzimním listím věků. No a pak pár jedinců, kteří varovatele uvidí přicházet, s plným břichem zralých hrušek zavčas seskočí dolů a budou s těmi varovateli volat do korun stromů tak kluci a holky, z hrušky dolů a těm, kteří budou z hrušky slézat dolů, budou radit, na kterou větev mají dát nohu, které větve se mají držel, aby opět správně a pevně na té zemi stáli. A tak se vrátili zpět ke kořenům, ke zdroji sladkého ovoce, které tak rádi konzumovali. Kořenům, které jsou základem naší životní úrovně, možností a zdrojem všeho, co dnes máme, co však pomalu opět ztrácíme, protože z těch vysokých větví už k nim nedohlédneme a zapomínáme, že stále jsou.
Takže tak to chodí nejen na jevišti, ale i v životě a Merz je jen aktérem jedné scény. Nakonec Trump také.