Jsou lidé, s nimiž se nedomluvíte. Jsou lidé, kteří sledují jen svůj prospěch a podání ruky u nich je bez hodnoty. A jsou lidé, kteří vždy udělají to, co vy byste nikdy neudělali, protože se to nedělá. Nicméně oni to udělají vždy a jdou ještě dál.
K takovým lidem patří i náš současný prezident Petr Pavel. Buď je on sám takový, anebo on sám je jen „nijaký“ a jako voják tělem i duší pouze plní „rozkazy“ druhých. O morální nekvalitě jeho nejbližšího okolí přitom netřeba pochybovat. Důkazů je více než dost. Jednou z hlavních indicií přitom může být, plný respekt a velká omluva všem solidním výjimkám, že celý život těží z veřejných rozpočtů. Cucají státní cecík, jak se říká. A jak opět vidno, jsou to lidé, kteří patří k těm, s nimiž se nikdy nedomluvíte, protože oni sledují jen svůj prospěch. Postup je vždy stejný. Chvíli jsou jako beránci, to si připravují terén, manipulují svou oběť, svého hostitele, aby se hned vzápětí projevili jako vlci. S touto strategií se potkáváme v běžném životě stejně jako v politice.
Co se týče politiky, není názornějšího příkladu, než je někdejší potýkání se prezidenta Edvarda Beneše s československými nacisty, henleinovci. Prezident Beneš, na něhož je teď v módě i přes jeho zjevné zásluhy o stát, hlavně jenom plivat, se skutečně snažil. Snažil se „s nimi“ domluvit. Nabízel jim mnohé ústupky, z nichž mnohé skutečně byly za hranou toho, co jim nabízet měl. Výsledek? Jedna čistá nula. Nacisti se s ním, a nejenom s ním, domluvit nechtěli. Od začátku hráli hru. I v jejich případě bylo podání ruky bez hodnoty. Prezidenta Beneše za partnera neměli. Prezidenta Beneše nenáviděli. Podváděli ho, aby ho nakonec podvedli úplně. Chvíli byl klid, aby si pak vzali všechno. To, že nakonec do nejhlubší hanby strhli sami sebe spolu s mnoha ostatními přišlo, protože přijít muselo. Neměli přesah, neměli morálku.
—
Docela stejnou strategii v politických jednání vůči vládě Andreje Babiše [ANO] uplatňuje i náš současný prezident Petr Pavel. Sbírá body, chystá si terén, aby nakonec stejně ve finále, na konci dne, jak se říká, zase jen „uštknul“. Zasadil ránu, získal bod, jak chcete. A stejně jako v případě henleinovců tak činí bez ohledu na celek. Pracuje stále jen pro svůj vlastní prospěch, své vlastní věrchušky, své podporovatele. Pro ty, kteří „nenávidí“ Andreje Babiše. Jeho současné veto rozpočtových zákonů je toho dalším příkladem.
Veto prezidenta Pavla: Není snadné hrát falešně
Aktuální veto rozpočtových zákonů prezidenta Pavla je v důsledku jen prázdným gestem. To proto, že nebude mít žádný praktický dopad. Ničemu neprospěje, ničemu neuškodí. Také svým způsobem nic nestojí. Ke zneužití je tedy ideální. Jeho význam tak spočívá hlavně v tom, že se prezident Pavel „znovu předvede“. Že získá politické body. Že se ukáže. Avšak jak už to tak chodí u lidí, kteří bez ohledu na morální zásady hledí jen na svůj prospěch, na povrch u hlavy našeho státu znovu zostra vyplývají rozpory mezi slovy minulými a těmi současnými. Mezi činy minulými a činem současným.
Ano, má pravdu prezident, že novela rozpočtových zákonů uvolňuje ruce vládě v práci s dalším zadlužením. Řečeno slovy ministryně financí Aleny Schillerová [ANO] činí rozpočet flexibilnější. K tomu můžeme mít mnoho výhrad. A mnozí je také mají. Novelu ostře odmítá například někdejší ministr financí Miroslav Kalousek.
[Ten Miroslav Kalousek, který na části lidovců a starostů vybudoval TOP 09, jíž nyní vládnou děti spolu se senilními starci a stařenami. A sám Miroslav Kalousek zůstal sám jako kůl v plotě a bezpartijní. Důvod? Měl a má přesah, má – svou – morálku.]
Novelu odmítá Národní rozpočtová rada. A samozřejmě ji kritizuje i opozice. Novinka je, že se k ní opět z titulu své funkce přidal prezident Pavel.
[Ten prezident, který svého času sliboval, že bude „spojovat“. Všem měřit stejným metrem.]
Všichni přitom mají proti vládní novele své pádné argumenty [viz odkaz níže, pozn. red.]. Žádný z nich však není ve vládě, na jejíž bedrech leží reálné řízení státu, veřejných financí. Říká-li tedy nyní premiér Andrej Babiš [ANO], že je prezident aktivistický, něco na jeho slovech je. I když slovo aktivistický není nejspíš slovem v tomto případě přiléhavým.
Odvolávám, co jsem odvolal, slibuji, co jsem slíbil
Zpátky k meritu věci: Novela rozpočtových zákonů rovněž klade velký důraz na úpravu výdaju na obranu. Ty umožňuje vládě v případě naléhavé potřeby razantně zvýšit. A tak – kdo nám tady už nějaký ten rok den co den říká, že jsme ostudy, protože dáváme málo na obranu? Že dáváme málo vojákům! Že Rusové jsou za dveřmi! A musíme přidat! Kdo nám tady den co den předvádí, že nemá v hlavě nic jiného než peníze na obranu a hájí zájmy zbrojařů? Je to prezident Pavel!
Stačí si třeba i jen vzpomenout na jeho výhrady k rozpočtu na letošní rok. Neřešil, z čeho se dostaví infrastruktura, když peníze nejsou. Ale řešil, jak to, že nejsou peníze na obranu. Vyžadoval je. Státní fond dopravní infrastruktury ho nezajímal. Zajímala ho obrana. Jeho tehdejší jednostrannost zarážela.
Bitva o peníze na obranu začala. Schillerová jde na Pražský hrad
Otázka tedy je: Proč prezident Pavel nyní vetuje zákon, který plní to, co dlouhodobě prosazuje? A odpověď zní: Jsou lidé, s nimiž se nikdy nedomluvíte. Jsou lidé, kteří vás „podrazí“ při každé příležitosti, která se jim nabídne.
Velice se omlouvám útlocitnějším čtenářům za to, co přijde teď, ale řeč je o lidech, jimž prostí lidé neřeknou jinak, než že to jsou – „křiví leváci“. A mnohdy ještě hůř.
Pár slov k rozpočtu a vetu prezidenta Pavla
Je velice obtížné detailně se orientovat v novelách rozpočtových zákonů. Ostatně ani sama Národní rozpočtová rada [NRR] to nezvládá. Což píši s klidným svědomím, protože ve financích více než kde jinde platí to, že kde jsou účty v pořádku, řeč je o nich jasná, srozumitelná a stručná. Plně pochopitelná všem. Kdo by s tím měl problém, nechť se inspiruje Tomášem Baťou.
Potomkům Jana Antonína Bati stát nic nevrátil! Správné to není
NRR novely kritizuje, to ano. Avšak jasnost její řeči chybí. Je to logické. Svou kritiku staví na hypotézách. Co by bylo, pokud bude. A samé kdyby… Na druhou stranu NRR má i pravdu, když tvrdí, že novely [nejen] vládě Andreje Babiše uvolňují ruce k dalšímu zadlužování. To je její hlavní výtka. Pak napadá podmínky, za kterých se to má dít.
Všechna národní fiskální omezení padnou, varuje rozpočtová rada
Avšak to je Národní rozpočtová rada, je to její úkol. Avšak my ostatní bychom si také měli přiznat ten fakt, že ono dogmatické lpění na nezadlužování, jehož představitelem je například již zmíněný Miroslav Kalousek, jenž ve své vlastní éře nejspíše až příliš silným přiškrcením výdajů na ministerstvu financí sám chyboval [viz odkaz níže, pozn. red.], v dnešním světě neobstojí.
Samozřejmě, že dluhy jsou drahé, to nikdo nerozporuje. Samozřejmě, že je třeba hlídat zdravou míru zadlužení. Ale také je třeba vědět, že za určitých situací může být dluh/úvěr i „dobrý sluha“. Že napomůže k rozvoji podniku nebo země. Nelze stát řídit čistě jako firmu a firmu už vůbec nelze řídit jako stát. Nicméně jsou to právě investice, které posouvají dopředu. A když už stát nebo firma na ně samy nemají, půjčí si. Rozumně si půjčí. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby toto nefungovalo, neměli bychom tu banky.
Celé to české neštěstí…
Ve srovnání s ostatními evropskými státy patří Česko v míře zadlužení vůči hrubému domácímu produktu [HDP] dlouhodobě k těm lepším evropským státům. Výrazně lepším státům. Podle aktuálních dat ministerstva financí míra zadlužení od počátku letošního roku klesla z 42,9 procenta HDP na 42,4 procenta HDP. Řecko má dluh 143,5 procenta, Itálie 138,9 procenta, Francie 117,6 procenta, Belgie 109,1 procenta a Španělsko 101,6 procenta [údaje za letošní 1. čtvrtletí, pozn. red.].
Státní dluh vůči HDP klesl. To se stalo naposledy v roce 2024
To ale neznamená, že by snad Česko hospodařilo nějak zázračně. Dluh Dánska vůči HDP činí 26,8 procenta. Totiž: I když v Česku většina dělá to, co má, tedy pracuje, stát vůbec nehospodaří „zázračně“. Spíš naopak. Ten hlavní důvod, proč tomu tak je, není v rozpočtových novelách, ale v tom, že i když se „krade všude“, v Česku se krade dlouhodobě ve velkém.
Podívejte se do veřejných nemocnic, podívejte se na železnici, podívejte se na IT zakázky, podívejte se na majetky politiků, vysokých úředníků apod. Prostě se podívejte tam, kde tečou veřejné peníze.
—
Ale ani to není jediný problém. Stejně jako se v Česku z veřejných peněz „krade všude“, tak i v Česku politici korumpují „voliče všude“. Chtějí jejich volební hlasy, chtějí vyhrát volby. Chtějí zůstat u moci, zachovat si výsady. Výsledek je, že v Česku prostupuje korupce celou společností. A to opět ve „velkém a všude“.
Vidíme ji už v sociálním systému, vidíme ji ve školství, vidíme ji v obraně a vidíme ji ostatně i ve vývoji veřejných financí. Tam se to sčítá. Kdybychom ji neviděli, už dávno by přišly změny. A třeba nejen důchodci, ale všichni ti, kteří mají na všechno nárok, by zaplakali. A zaplakali by i ti, kteří se jen vezou, lenoši a lehkoživkové. Spolu s nimi by ale zaplakalo další velké množství lidí, kteří jistě sami tak nějak tuší, že už dávno nejsou, nepůsobí, na správném místě. A pokud ano, tak vědí, že by i to jejich působení mohlo vypadat jinak. Zaplakali by tito všichni, ale ti chytřejší by se z toho radovali. To proto, že krize očišťuje. A že to, co nás nezabije, posiluje.
Prezident Pavel je omšelé téma. Jeho DNA je stále stejná
Současné prezidentovo veto nepřekvapuje. Jeho starost o veřejné finance jako vždy v jeho případě není pravdivá. Kdyby byla, musel by s ní přijít už za předchozí vlády Petra Fialy [ODS]. Musel by se už tehdy divit a pokládat nepříjemné otázky. Musel by vetovat zákon za zákonem. A to proto, že i když vláda Petra Fialy zatížila nás všechny – až na několik svých kamarádů – vyššími daněmi a odvody, zadlužení nesnížila. Naopak ho zvýšila.
Prakticky to značí, že my všichni jsme zaplatili víc, stát vybral víc, ale my z toho nemáme nic. Jsme dál skoro jen tam, kam jsme se dostali po covidu. Peníze, které se vybraly navíc, zmizely ve starých i nových černých dírách. Projedly se, rozházely se. A tak se ptám, kde byl tehdy prezident Pavel? Nikde! Kýval, že je to dobře. Však z toho měl také prospěch. Jezdil si tam, kam chtěl, říkal si to, co chtěl, a nikdo mu do toho „nekecal“. Hotový ráj.
Stát si nepůjčuje na investice, ale už jen na provoz, říká Petr Dufek
Ale to je pryč. Pročež, kde je prezident Pavel teď? Teď je v centru zájmu jako ten, který svým vetem bojuje proti zadlužování. Přičemž jako hrdinný kapitán Korkoran proti bojuje už ve chvíli, kdy na zvýšení státního dluhu kvůli novelám rozpočtových zákonů nešla ani jediná koruna. Proč asi?
Jsou lidé…
Odpověď zní: Jsou lidé, s nimiž se nikdy nedomluvíte. Jsou lidé, kteří sledují bezohledně jen svůj zájem. Zkrátka a dobře: Udržitelné veřejné finance nejsou autentickým zájmem prezidenta Pavla. Stejně jako nejsou zájmem naší první dámy, jak jsme také v minulosti viděli. A pokud přece jen jsou, tak vzhledem ke kariéře našeho pana prezidenta a lidem, kterými se obklopuje, se obávám, že jen ty jeho vlastní. Případně těch, kteří mu tak vychytrale, ale současně stále nečestně, radí. A pak zájmem těch, kteří stojí za těmito.
Jakou máme populaci, takové máme politiky, říká Miroslav Kalousek
Prezident Masaryk, do něhož se někdejší komunistický vysoký kádr Pavel tak rád stylizuje, měl ve svém štítu slovo – morálka. „Demokracie je morálka,“ tvrdil. Tomu podřizoval vše ostatní. Což platilo i pro veřejné finance, kde mu v tom zdatně napomáhala i jiná autorita v osobě Aloise Rašína. Ten na svět pohlížel podobně „nesmlouvavě“.
Jak ale toto chcete od člověka, jehož „křtili“ konjukturální komunisti spolu s ruskými bolševiky? A zdaleka nejde jen o prezidenta Pavla. Problém s tímto má dosud celá naše společnost. Což se samozřejmě vztahuje i na vládu Andreje Babiše a vůbec přístup nás všech k veřejným financím. To, aby bylo docela jasno.
Daniel Tácha
zeman mel pravdu nekteri novinari jsou prostitutky jak treba Tacha