Bruselský list Politico zveřejnil úvahu ekonomky Evropského centra mezinárodní politické ekonomie Andrey Dugové pod názvem Renesanční Itálie připomíná dnešní Evropu. A to je problém. Její úvahu pro FinTag přeložil Michal Achremenko.
V 15. století byla Itálie klenot Evropy. Benátky vládly nad vodami. Florencie byla centrem umění a financí. Milano zase platilo za centrum obchodu a technického pokroku. Žádný jiný kout Evropy tehdy neznamenal víc. Avšak během několika desetiletí politická nezávislost a hospodářská převaha Itálie vzaly za své. A dnes Itálie, kdysi tepající srdce Evropy, přitahuje hlavně davy turistů, ale už ne inovátory. Kultura zůstala, ale moc pominula.
Evropě dnes hrozí to samé. Kdysi byla příkladem pro celý svět, ale její dominance slábne. Evropská unie je rozdělena nejenom politicky, ale zaostává i ekonomicky. Nedrží krok v nových technologiích, které v tomto století budou hrát prim. Talentovaní mladí Evropané odcházejí do USA a Asie a evropská ekonomika se proměňuje ve skanzen.
Platí to pro oblast růstu, technologií, průmyslu i životní úrovně. Evropě hrozí nebezpečí, že se stane provincií na okraji vyspělého světa. Tady je namístě poučit se z pádu Itálie.
Varovná znamení jsou nepřehlédnutelná. Od roku 2008 vzrostl hrubý domácí produkt [HDP] Evropské unie pouze o 18 procent, zatímco v USA vzrostl dvakrát a v Číně dokonce téměř třikrát.
Analýza: Amerika jako velmoc skončí, pokud nezačne znovu vyrábět
Podobnost s někdejší renesanční Itálií vykazuje i pokles životní úrovně v Evropě. Kolem roku 1450 byl v Itálii průměrný příjem na hlavu o 50 procent vyšší než v Holandsku. Ale o století později byli Holanďané už o 15 procent bohatší a do roku 1650 dokonce dvakrát tak bohatší.
Evropu už nelze srovnávat s Amerikou
V roce 1995 byl německý HDP na hlavu o deset procent vyšší než v USA, zatímco dnes je v USA o 60 procent vyšší. Tímto tempem by mohla německá ekonomika během jedné generace klesnout ve srovnání s USA na jednu třetinu.
Stejně jako v renesanční Itálii je tato ekonomická neschopnost způsobena zaostáváním technologií. Benátky, někdejší královna moří, zaspaly v oblasti technologií a zaplatily za to. Její galéry ovládající středomoří už nemohly konkurovat španělským a portugalským korábům schopným překonávat světové oceány.
Nedělejte si iluze, že Čína zaostává, řekl šéf společnosti Microsoft
Moderní Evropa je na tom stejně: Evropská unie investuje do rozvoje umělé inteligence sotva čtyři procenta toho co Spojené státy. Dnes má firma OpenAI hodnotu 500 miliard dolarů [cca 10,5 bilionu Kč] ve srovnání s největším evropským start-upem v této disciplíně, firmou Mistral, která je oceněna na pouhých 15 miliard dolarů [cca 315 miliard Kč]. A i když Evropa disponuje vědeckým potenciálem, zaostává v jeho praktické aplikaci. Jen jeden americký start-up, IonQ, získal na rozjezd více kapitálu než všechny evropské start-upy dohromady. Stejné je to s výrobou baterií. Švédská firma Northvolt v březnu zkrachovala a převzal ji start-up ze Silicon Valley.
Krachla výsadní firma. Je to švédský výrobce autobaterií Northvolt
Ani tradiční průmysl si nevede lépe. Tři největší německé automobilky mají hodnotu jen jedné osminy automobilky Tesla. Ericsson a Nokia, kdysi globálně významné firmy na poli mobilních technologií, zaostaly za asijskou konkurencí v oblasti 5G. A francouzská Arianspace, která dominovala trhu vypouštění satelitů, nyní zaostává za raketovým byznysem miliardáře Elona Muska.
Výzkum a vývoj ztrácí dech
Problém není ve vynálezcích, ale v jejich počtu. I přesto, že Evropa disponuje nadanými inženýry a univerzitami, téměř 30 procent technologických firem se přesunulo od roku 2008 do USA za lepším podnikatelským klimatem. Důvod? Amerika podněcuje evropské myšlení a profituje z něj. I to vyvolává další vzpomínky na Itálii, která ostatní oblasti zásobovala talenty. Její největší objevitelé, Kolumbus, Cabot, Vespucci a Verrazzano se také vyučili doma, ale do světa vypluli pod cizí vlajkou.
Problém je v řízení státu. Tam je ten problém! Říká šéf NKÚ Kala
Hlavním problémem je v obou případech politika. Podobně jako znesvářené městské státy v Itálii oné doby, je rozdělena Evropa, což ji oslabuje. Státy se dohadují o energiích, zadlužení, migraci a o průmyslové politice. Společná strategie obrany zůstává jenom na papíře. Ambiciózní plány na společné výdaje na technologie nebo společný kapitálový trh se v debatách rozplývají.
Tato nejednota zničila Itálii, která padla do područí vnějších sil. A stejně tak současné rozdělení Evropy ji činí zranitelnou vůči globální konkurenci. Její obranu diktuje Washington, zatímco ji Rusové ohrožují z východu a bez Číny či Ruska nevyrobí ani „funkční dělo“. Je to zejména Čína, kdo ovládá dodavatelské řetězce. A Silicon Valley ovládá digitální ekonomiku.
Ale musí to tak být? Nikoliv nezbytně!
Evropská unie vybudovala instituce, o nichž se renesanční Itálii ani nezdálo. Je to jednotný trh, měnu a parlament. Stále zde mají sídlo výzkumné instituce světového formátu a konkuruje v pokročilých průmyslových odvětvích, farmaceutickém průmyslu, ve vesmírných technologiích, v zelené energetice a designu. Evropa může být ještě v čele – ale jen tehdy, pokud bude jednat.
Itálie 16. století takovou příležitost neměla. Ocitla se v geografické pasti Středozemního moře, zatímco obchodní cesty vedly za oceán. Její nejlepší mozky hledaly štěstí za jejími hranicemi. Ale Evropa taková omezení nemá. Avšak znovu – Evropu omezuje jen její vlastní politická váhavost a rozdrobenost.
Von der Leyenová povede EK dalších pět let. Neměla by se ale poroučet?
EU se musí změnit nyní, aby se nemusela „změnit“ mnohokrát více později. Musí investovat do nejvyspělejších technologií jako umělé inteligence, do energetiky, vesmírného výzkumu a biotechnologií. Ale musí si také vybudovat svoji obranu, vytvořit efektivní kapitálový trh, který bude financovat start-upy, a udrží je tak „doma.“
Recept na to máme. Bývalý italský premiér Mario Draghi nám ho předepsal ve své zprávě o budoucnosti EU. To, co chybí, je politická vůle. Evropané se buďto probudí, nebo se jejich kontinent změní na kulturní a technické muzeum. A zbydou jenom vzpomínky.
Andrea Dugová, Evropské centrum mezinárodní politické ekonomie
Až ta Amerika klekne na dolarovou a následně celkovou krizi, poženou se zahraniční firmy domů, nebo třeba do Ruska, Číny. To je tak, když je dokonalá neznalost globálního vývoje. Já bych v USA nebyl na každý pád. Už jsem psal, že jsem vysondoval, že bych byl asi spokojen v Nikaraguy.
Shlédl jsem na CNN Prima News diskuzní pořad, kde poslanec za SPD pan Koten na otázku, proč v programovém prohlášení není Rusko jako nebezpečí, odpověděl, že kdyby se tam mělo dávat každé nebezpečí, že by tam museli dát i EU. Sesypali se na něj za to jako vosy a dávali najevo velké rozhořčení. Jak to tedy je?
Pro vysvětlení je třeba si vzít na pomoc historii. Když jste za rudých zamordovali spoluobčana, dostali jste třeba sedm let. Ale nebyl problém, když jste si významně přikrádali ze státního podniku (nazývali to rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), že jste dostali těch let deset. Byla to neúcta k životu od rudých? Ani náhodou. Mám od nejbližšího příbuzného, který na vlastní uši od postiženého slyšel, že když za protektorátu (tehdy vládl v ČSR německý hnědý národní socialismus, zkráceně nacismus) přišel pozdě do práce, že si ho v podniku předvolal zástupce Velkoněmecké říše, který na provoz podniku dohlížel a řekl mu, že ještě jednou přijde pozdě do práce a do týdne sedí v transportu do koncentráku. To bylo navíc v době, když se již německým vojskům na východě vůbec nedařilo a každá ruka a noha ve válečném průmyslu byla potřeba.
Takže, pokud si podříznete ekonomickou výkonnost, to znamená rozrušíte pevnost základu, na kterém společnost stojí, následně se vám sesype i společnost jako celek. Nejen její rozvojové plány, ale i důvěra v politiku a v politiky. A ti jsou pak smeteni. Proto mord jednoho z patnácti miliónů obyvatel komunistického Československa, nebo odjezd jednoho nezodpovědného zaměstnance do koncetráku, byl pro totalitní moc na nižší úrovni společenské nebezpečnosti, než podrývání základu tohoto základu. Tedy ekonomiky. Nakonec revoluce v dějinách, které vždy reprezentovaly chaos, vraždění, vyřizování si osobních účtů jsou toho neklamným důsledkem.
Takže nebezpečí seřazeno podle velikosti a aktuálnosti ohrožení:
1) Bruselský zelený komouš, který má pro devastaci ekonomky už jízdní řád a začíná ho naplňovat.
2) Čína, která už začíná mít ekonomiku EU docela v hrsti. Důkazem bylo nejen klanění pana Hamáčka letadlu, které ohroženým občanům ČR za covidu vezlo náklad roušek, ale i dnešní situace v automobilovém průmyslu.
3) Rusko, které je impériem, má jasně imperiální způsob politiku a které se zatím úspěšně, i když hlemýždím tempem, prokousává Ukrajinou.
Mělo-li být ve vládním prohlášení zmíněno nebezpečí, jak to chce pan prezident, pak tyto tři body a návrh, jak je všechny tři řešit.