Generální ředitel a předseda představenstva největší americké banky JPMorgan Chase Jamie Dimon upozornil na problémy, jež se mohou brzy ukázat jako zásadní. Týkají se sektoru úvěrového financování mimo velké banky a burzy.
Řeč je o sektoru soukromého úvěru, privat credit. Ten značí formu dluhového financování, kdy si firmy půjčují peníze od nebankovních institucí, namísto tradičních bank. Do privat credit patří ale i firemní dluhopisy, jež se neobchodují na žádné burze. Spadají sem také investiční fondy, jejichž prostřednictvím získávají firmy peníze pro své projekty.
A právě v této oblasti to podle Jamieho Dimona, jenž dříve působil i jako člen správní rady newyorské pobočky Federálního rezervního systému [FED], dnes vypadá podobně jako před finanční krizí v roce 2008.
Dimon tedy nařídil, aby jeho banka JPMorgan Chase financovala firmy z oblasti soukromého úvěru o poznání obezřetněji než kdykoliv předtím. A aby vůbec nejpřísněji přistupovala k těm subjektům, které působí na trhu technologických firem a rozvoje umělé inteligence. Blíže se tématu na FinTag věnuje hlavní ekonom Argos Capital Kryštof Míšek [na obr. níže.].
Jamie Dimon varuje: Máme se obávat nejhoršího?
Názory Jamiho Dimona, předního amerického bankéře, neradno brát na lehkou váhu. Už mnohokrát měl výborné postřehy a ze své pozice vidí často velmi důležité trendy v jednotlivých sektorech, a to nejen ve financích. Dimon přitom uvedl, že u některých konkurentů vidí chování připomínající období před finanční krizí roku 2008. Podle něj někteří hráči dokonce podstupují „hloupá rizika“ ve snaze udržet tempo úvěrové expanze. Jeho zvýšenou pozornost si vysloužil hlavně sektor soukromého úvěru, private credit. A to docela oprávněně.
Společnost Blue Owl, jež se zaměřuje na půjčky středně velkým firmám a alternativní úvěry, podle dostupných informací nyní prodala přibližně 1,4 miliardy dolarů [cca 30 mld. Kč] v úvěrových aktivech. A to proto, aby uspokojila požadavky investorů na výplaty.
Tato událost nečekaně znovu otevřela otázku likvidity v segmentu soukromého úvěru, jenž v posledních letech narostl na zhruba 1,8 bilionu dolarů [cca 38,34 bilionu Kč]. Přičemž čím dál více láká i retailové investory.
S tím souvisí i aktuální kauza britské přední banky Barclays. Ta měla významnou expozici v řádu stovek milionů liber v společnosti Market Financial Solutions [MFS]. MFS se přitom specializovala i na takzvané „překlenovací“ úvěry. A jaký je výsledek? Kolaps MFS.
Jistě, nebude to poprvé, kdy Barclays odepíše „nějakou tu libru“, ale toto můžeme už naprosto jednoznačně vyhodnotit jako konkrétní příklad „skrytých“ úvěrových rizik v méně přehledných strukturách financování. A přesně před těmito riziky varuje Dimon.
Česko není výjimka
Evropa už tento segment systematicky mapuje a analyzuje. Nejde o to, že by private credit byl ze své podstaty špatný. Riziko vzniká ve chvíli, kdy jsou produkty nastaveny nevhodně. Například slibují vyšší likviditu, než odpovídá povaze držených aktiv. Používají neprůhledné oceňování nebo jsou příliš koncentrované. Právě kombinace těchto faktorů může v napjatém tržním prostředí vyvolat vážný problém.
A výjimkou není ani Česká republika. Jako příklad poslouží dynamický růst počtu nových fondů kvalifikovaných investorů. Každý rok jich přibydou až tři desítky. Přičemž často mají „v nabídce“ omezenou transparentnost na jedné straně, ale současně velmi sebevědomé oceňování aktiv na straně druhé. Toto je svým způsobem zaručený mix pro budoucí ztráty. Ostatně negativní příklady už jsme na domácím trhu mohli v posledních měsících vidět.
Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital
To máte lidi tak. Když jde o obchod, tak takový svatý grál obchodníka, a nejen jeho, je: „Obrat=čistý zisk“. Zkráceně řečeno, za co prodám, to strčím do kapsy a mohu to utratit. Jako by neexistovalo, že musím zaplatit dodavateli, vyplatit zaměstance, uhradil nájem a podobně. Je stejně nedosažitelný jako je pro křesťana nedosažitelný pozemský ráj. Na opačném konci stojí způsob, že kolik do svého snažení vložím, tolik se mi vrátí a žaludek je i poté stále prázdný. To se dá popsat zase jiným pořekadlem, že nadřít se a vydělat si umí každý blbec.
A protože v životě, i tom ekonomickém, není vše jen černé, nebo bílé, tak i zde existuje celá plejáda různých stavů. Ovšem stejně jako ve fyzice existuje zákon o zachování hmoty a energie, tak i zde mají tyto stavy společné to, že se jedná o stavy s nulovým součtem. Je zcela jedno, který si vyberete. Vyplývá ze zákona o zachování hodnot, tedy, že se může spotřebovat jen to, co se vytvoří. Nemůžete dnes sníst chléb, na který se teprve seje obilí.
Jinými slovy, když konáte (snažíte se), třeba investujete a hodně získáte, musí ten druhý za podobnou snahu získat o to méně. To je ten nulový součet. Jenže nikdo nechce být stále ten druhý, tak je to takový kvas, je to snaha o maximalizaci výnosů. Výsledkem je, že všechny možné stavy pak mají tutéž hodnotu podílu. Podílu, kdy je v čitateli výnos a ve jmenovateli riziko. No a z algebraického hlediska, když má zlomek stále stejnou hodnotu, tak když zvětšíte čitatel (výnos) musíte ve stejném poměru zvýšit i jmenovat, tedy riziko, že proděláte.
Všiml jsem si jednoho pokusu, kdy na burze připravili takový investiční program, aby mohla investovat cvičená opice. Samořejmě tak, aby škody z tohoto pokusu vzniklé byly v jen požadovaném rozsahu. A výsledkem bylo, že neměla zas tak o moc horší (poměrově) výsledky, než nejlepší investoři. Zkrátka a dobře, při svobodném inestování nemůžete docílit stavu, že jeden stále vydělává a druhý stále jen prodělává.
Kde je tedy problém? No, jen v tom, kdyby si na velkého hrál ten malý. Když kdokoliv investuje peníze, které nemá vydělané. A to banky sledují, jenže segment mimo ně tolik ne. Proč tedy tento segment existuje? No protože tím hlídáním finanční stability banky naplňují ono biblické, že kdo má (prachy), bude mu přidáno (možnost je investovat a možná tím i vydělat) a kdo nemá, bude mu odňato i to, co nemá (dnes možnost investovat). Tedy část společnosti trvale pasují do role, nadělat si a vydělat si. A kdo by chtěl stále být tím blbcem? Tak se jde do rizika, jak to zpívá Jaromír Nohavica ve známé písniče Milionář. A to už problémem opravdu může být, protože takový investor pak nám všem ostatním může viset hmotně na krku. Nemluvě o jeho věřitelích.