Už tři týdny probíhá válka v Íránu. Trumpovi odpůrci kritizují nejenom to, jak ji vede, ale že ji vůbec započal. Stoupá cena ropy, globální obchodní cesty a trh s ropou a plynem je znovu v tenzi. Ale není tohle všechno jenom pěna dní?
Pojednává o tom Jonathan Sacerdoti v komentáři v britském časopisu The Spectator s titulkem Britain can learn from Trump´s moral clarity over Iran. Sacerdoti se věnuje více tématům, ale neotřelý pohled nabízí hlavně na rétoriku amerického prezidenta Trumpa a jeho administrativy. Více v jeho textu, který pro FinTag přeložil Michal Achremenko.
—
Spolu s diskuzí o útocích na Írán američtí činitelé oživili jazyk, kterému by se západní politici raději vyhnuli. Jazyk, který zní cynicky nebo nepřirozeně, když vychází z úst politiků brodících se denně blátem politiky. Je to jazyk moralit, ideologie a civilizačního konfliktu.
Konflikty tohoto typu nelze vyhrát jen pomocí strategie. Vyžadují si opačné přesvědčení. Je to víra, že civilizace, kterou chráníme, stojí za to chránit. A to je nesporný fakt. Rétorika Donalda Trumpa toto přesvědčení odráží s neobvyklou přímočarostí.
Když oznámil začátek války proti Íránu, řekl: „Jdeme na to a to zlo vykořeníme. Oni zabíjejí lidi tím nejsurovějším způsobem. Lidé na to čekali 47 let, tak to musíme udělat pořádně.“
Toto vyjádření může někomu připadat jako příliš kruté. Ale přivádí zpět něco, co jsme v západní debatě o strategii dlouho neslyšeli. A tím je ochota popsat konflikt z morální i strategické stránky. Pro Trumpa tato strategie není jen snaha o vyváženost, vliv nebo důvěryhodnost armády. Spočívá na jasném výkladu ideologie a přežití. Rozpoznal násilnou povahu íránského revolučního režimu, který Írán ovládá, a nebezpečí, které představuje.
Posměšky vůči ministrovi války Pete Hegsethovi a jeho bombastické pýše na americkou vojenskou sílu ignorují charakter režimu, proti němuž bojujeme. Režim, který věší homosexuály, Židům hrozí genocidou a vlastní občany vystavuje brutalitě. Proti takovému soupeři není hrdost na vlastní síly nic, čemu bychom se měli vysmívat. Je to nutnost.
Co platí na ideologické protivníky
Na ideologické protivníky platí srozumitelnost. Hnutí vyvolaná náboženským nebo ideologickým přesvědčením stěží zaniknou jen pod vlivem pádných argumentů. Trvají na svém, protože věří, že jejich boj má historický nebo duchovní význam. Platí to i pro válku v Íránu, kde se nejedná jen o další intervenci USA v zahraničí.
Íránský režim je něco víc než autoritářský stát prosazující svoje zájmy. Jeho základní doktrínou je revoluční šíitská náboženská teologie. To je militantní protizápadní postoj ukovaný intelektuálními kruhy Islámské revoluce z roku 1979. Íránští vůdci sami sebe vidí nejenom jako vládce státu, ale i jako účastníky historického, mezinárodního a civilizačního poslání. A my jsme jejich nepřátelé.
Přes desítky let trvajících sankcí, ekonomického nátlaku a vnitřních nepokojů investovala Islámská republika nesmírné sumy do konfrontace se Západem. Vybudovala na celém Středním východu milice, od Libanonu po Irák a Jemen. Financovala vývoj raket, budovala jaderná zařízení, podzemní bunkry a vojenské komplexy. To se nedělo ve snaze odpovědné vlády zajistit bezpečnost. To byly akce režimu, který očekával konfrontaci se západním uspořádáním světa s přesně daným záměrem.
V bytostném zájmu Izraele?
V této konfrontaci se přirozeně stal Izrael partnerem USA. Stát Izrael byl založený na přesvědčení, že ponižovaní lidé mají právo sebe a své hodnoty bránit, a to i v nepřátelském regionu. A jen málo moderních států – národů – si zachovalo svoji civilizační identitu nebo důvěru v oprávněnosti vlastního přežití.
Tento mravní základ udává izraelské strategické myšlení a vysvětluje, proč jsou Izrael a USA strategičtí partneři. Izrael si je vědom toho, že v boji s Íránem jde o válku mezi společenstvími, která usilují o stabilitu a hnutími povzbuzovanými revolučním a náboženským násilím.
Díky bohu za Trumpa. Představte si, že by vyhrál volby v USA Joe Biden
Izrael a USA se nyní snaží dobrat pravdy silou. Jestli to povede k pádu íránského režimu nebo pouze k prodloužení jeho slabosti není jisté. Avšak jisté je, že rozsah a tempo této kampaně naznačují, že by mohly být tyto ambice naplněny. Je to úsilí obnovit rovnováhu sil na Středním východu a ukázat, že barbaři vždy narazí na odpor nutný k obraně našich svobod, kultury a hodnot.
Avšak technologické vybavení dělá z tohoto konfliktu mnohem nebezpečnější záležitost než v minulosti. Malé militantní organizace jsou vyzbrojeny levnými raketami, drony a stále přesnějšími navádějícími systémy, které ohrožují velká města, přístavy a globální infrastrukturu. A to tak účinně, jak to dosud uměly jen velmoci. Proto je nelze ignorovat.
Jak je na tom Evropa
Většina Evropy strávila roky úsilím omezit nebo zabránit akcím proti Teheránu, často ve jménu diplomacie a stability. To v praxi pomáhalo režimu, který otevřeně ohrožuje Západ.
Sama Británie má důvod k těmto obavám. Islámská republika vyslala fatvu proti našim spisovatelům, zadržuje naše námořníky, vězní naše občany, financuje útoky proti vlastním židovským spoluobčanům, financuje teroristické sítě, a to nejenom na Středním východu. Její ideologie se chce zmocnit celého světa. Vyžaduje zničení Izraele, a veřejně vyhlašuje nepřátelství USA a jeho spojencům. Její ideologie má globální ambice. Eschatologická vize chaosu a ovládnutí světa je motorem jejího nebezpečného šílenství.
Muslimy nazval kolonizátory. Británie mu zakázala vstup do země
Pokud snad tento režim padne, ať už utrpí vojenskou porážku nebo se zhroutí dovnitř, historie si zaznamená, kdo usiloval o jeho oslabení a kdo se připojil k oslavám jeho pokračující existence na jeho londýnském vyslanectví. Spojené státy a Izrael si zvolily konfrontaci. Většina Evropy si zvolila váhání, vyjednávání a odstup.
Obrana svobody obnovuje víru v ní
Z porážky íránského režimu budeme mít užitek všichni bez ohledu na to, do jaké míry jsme tomu pomohli. Ale i naši nepřátelé uvidí, kdo stál stranou, když o něco šlo, ten se stane cílem jejich příštího útoku. Obrana svobody je něco víc než její zajištění. Obnovuje v ní víru. Když dojde na to, bránit svobodu, obránci sklidí úrodu.
Desetiletí se západní politici uklidňovali vírou, že teheránští vůdci jsou racionálními hráči, s nimiž lze vyjednávat a postupně je začleňovat do mezinárodního systému. To formovalo politiku po celou generaci. Nynější válka s Íránem tuto iluzi konečně pohřbila.
Na tomto místě by pak mělo zaznít: USA prokázaly, že si udržely schopnost rozeznat rozdíl mezi dobrem a zlem, civilizací a barbarstvím. Rovněž si podržely vědomí, že jsme naši svobodu nedostali darem. I ukázaly ochotu tímto novým jazykem promluvit. Zbytek Západu by udělal dobře, kdyby si to snažil alespoň zapamatovat.
- Jonathan Sacerdoti, The Spectator
- Autor je moderátor a publicista, který se věnuje politice, kultuře a náboženství.
Některé magor věty v textu opravdu, ale opravdu, stojí za to; jen komentuji – redakce: skočte z Nuseláku:
– Většina Evropy strávila roky úsilím omezit nebo zabránit akcím proti Teheránu, často ve jménu diplomacie a stability. To v praxi pomáhalo režimu, který otevřeně ohrožuje Západ.
-Izrael a USA se nyní snaží dobrat pravdy silou.
– Z porážky íránského režimu budeme mít užitek všichni bez ohledu na to, do jaké míry jsme tomu pomohli.
– Na tomto místě by pak mělo zaznít: USA prokázaly, že si udržely schopnost rozeznat rozdíl mezi dobrem a zlem, civilizací a barbarstvím.
USA prokázaly, že jsou bandirté, zloději a vrazi. stejně tak jako Izrael.
Chapu, ze autor ve Spactatoru vidi veci z pohledu VB a jakesi ‚uzmute moralni povinnosti“ anglo-saskeho sveta sirit {jejich pojeti dobra} ohnem a mecem a samozrejme pod jejich kuratelou. A tak se dozvidame, ze rezimy napr. pod nabozenskym diktatem je potreba vymytit a nikdo se ani na okamzik nepozastavi nad tim, ze to jejich „dobro“ je take nabozenstvi, nebot je to jen vira v to, ze jeden ho muze prosazovat jakymikoli prostredky, zatimco druhy je barbar. Ve skutecnosti je to uplne stejne pohrdani druhymi kvuli jine vire. Ano, zatim to vychazi, ale ekonomicka sila, ktera byla a jeste chvili bude jedinym motorem konci. Ubohy „evropsky zapad“ a to vc.britskeho imperia bez imperia uz to pocituje a bude hur.
My v nasem geopolitickem prostoru bychom si meli naopak uvedomit, ze jsme nikdy nebyli plnohodnotne chapani jako jeho soucast, ac jsme se zoufale snazili. O to snadneji jsme pak byli doslova vysavani, aniz by nam doslo, ze slouzime jen jako zdroj bohatstvi pro ty , ktere uz ho udrzuji jen horko tezko a nikdy nedosahneme na tu jejich zivotni uroven na kterou zoufale hledime prakticky uz stejnou dobu, jako byl u nas komunismus. Ted jsme v situaci, jestli pokracovat na ceste k totalnimu zadluzeni a vykradeni naprosto vsech zdroju od lidske sily po zbytek nejakych surovin nebo spustit zachranou operaci.