Spolu s aktuálními změnami ve třetím důchodovém pilíři – penzijním připojištění a doplňkovém penzijním spoření – se probírá kdejaký detail. To podstatné zůstává ale stále opomíjené. A tím je skutečná důchodová reforma, aby bylo na důchody.
O čem je řeč, píše ve svém komentáři pro FinTag hlavní ekonom společnosti Portu Jan Berka. Svůj komentář začíná příznačně – Reforma třetího pilíře českého penzijního systému je až třetím nejlepším řešením důchodové otázky. Lepší příležitosti jsme totiž v minulosti promarnili. Více v jeho textu níže.
—
První příležitost pro opravdovou změnu důchodového systému v česku podle mě přišla v 90. letech. Už tehdy jsme se mohli vydat cestou silnější kombinace průběžného a fondového systému. Zvlášť, když se ví, že jedním z nejúčinnějších nástrojů pro zapojení lidí do dlouhodobého spoření je automatický vstup s možností vystoupení. Zkušenosti ze zahraničí jsou v tomto směru přesvědčivé.
Po zavedení automatického zapojení do zaměstnaneckého penzijního spoření ve Velké Británii vzrostla účast zaměstnanců na penzijním spoření z přibližně poloviny na více než 85 procent. Významnou roli přitom sehrál i systém NEST [National Employment Savings Trust]. To je státem podporovaný fond určený pro automaticky zapojené zaměstnance. Zaměstnanec je do systému zařazen automaticky, ale může z něj kdykoli bez sankce vystoupit. Právě kombinace automatického vstupu a možnosti svobodného vystoupení se ukázala jako mimořádně účinná. Dobrovolné systémy těchto výsledků zpravidla nedosahují.
Druhou příležitostí byl druhý pilíř. Ten však nikdy nezískal dostatečnou politickou podporu. Lidé navíc pochybovali, zda systém přežije další volby. Vstup do něj byl dobrovolný a vyžadoval aktivní rozhodnutí. Což zájmu také nepomohlo. Výsledkem byl nízký počet účastníků a následné zrušení celého pilíře.
Přitom právě druhý pilíř otevíral otázku, zda by alespoň část sociálního pojištění neměla směřovat na individuální účty lidí. Sociální odvody představují významnou zátěž práce a zároveň jsou téměř výhradním zdrojem financování průběžného systému. Část těchto prostředků mohla být dlouhodobě investována ve prospěch konkrétního člověka. Politické obavy z dopadů na financování průběžného systému však nakonec převážily.
Ten náš jediný, samotinký, třetí pilíř
Dnes tu máme třetí pilíř, který se zdá být politicky nejlépe reformovatelnou částí důchodového systému. Lze upravovat poplatky, státní příspěvky i investiční strategii fondů. Právě na tom stojí současný návrh „Lepšího penzijka“.
Vláda brutálně srazila poplatky penzijním fondům. Peníze lidem, ne bankám, hřímá
Oproti prvním dvěma variantám mu ale chybí jeden zásadní prvek – automatická účast. Ta přitom nemusí znamenat povinné spoření. Zaměstnanec by byl při nástupu do zaměstnání automaticky zařazen do systému s možností kdykoli bez sankce vystoupit. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě odstranění nutnosti učinit první aktivní krok výrazně zvyšuje počet účastníků.
To, co mohlo být součástí první varianty a co se v mnoha zemích osvědčilo, my dnes ale nahrazujeme motivací v podobě vyšších státních příspěvků, nižších poplatků a dalších výhod. Nejdeme tedy cestou biče, jako jinde, ale jdeme cestou cukru. Otázka však zůstává, zda bude tento cukr dostatečně sladký – lákavý. Lidé často reagují na samotné nastavení systému silněji než na finanční pobídky.
To platí zejména v Česku, kde mnoho domácností považuje za své hlavní zajištění na stáří vlastnické bydlení nebo investiční nemovitost. Nemovitosti tak do určité míry suplují penzijní spoření. Tento přístup však funguje především pro ty, kteří nemovitost už vlastní.
Češi jdou po nemovitostech. Spoření na penzi je až na třetím místě
Spoléhat na nemovitost jako penzijní plán je navíc strategií s vysokou koncentrací rizika. Celá totiž stojí na jediném aktivu, jehož hodnota závisí na vývoji trhu, demografii a úrokových sazbách. To znamená faktorech, které jednotlivec nemůže ovlivnit. Tento problém dopadá obzvláště na mladou generaci, která bude kvůli stárnutí populace čelit největšímu tlaku na zajištění ve stáří. Přičemž vstup na trh s bydlením je hlavně pro ni stále obtížnější a dražší.
Ano, vyšší příspěvky a nižší poplatky v nynějších změnách penzijka mohou u mladých lidí pomoci. Ale také není vůbec jisté, zda ke spoření přivedou tolik nových účastníků, kolik by dokázala automatická účast. Naopak jisté je to, že nepřivedou.
Lepší důchody: Možnost výběru je dobrý krok, ale…
Důležitou součástí aktuálních změn je i diskutovaná možnost výběru třetiny naspořených peněz. Podobné debaty proběhly například v Austrálii, kde vláda během pandemie umožnila mimořádné čerpání části penzijních úspor. Část lidí využila tyto prostředky například na financování bydlení nebo snížení svého zadlužení. Tento krok ukázal, že penzijní úspory lze v mimořádných situacích využít i k jiným účelům než financování stáří.
Už před sto lety odcházeli lidé do starobního důchodu v 65 letech
Současně je však potřeba dbát na to, aby nebyl oslabován jejich primární účel. Další možností je použít penzijní úspory jako zástavu k hypotéce. Takové řešení by mohlo usnadnit cestu k vlastnímu bydlení, zároveň by však přeneslo část investičního rizika přímo na domácnosti. Při výrazném poklesu hodnoty investic by bylo nutné chybějící hodnotu zástavy doplnit z jiných zdrojů.
Stručně řečeno, současná penzijní reforma zlepšuje parametry třetího pilíře, ale neřeší jeho největší slabinu. A tou je, že první krok musí stále udělat člověk sám. A právě to bývá v praxi největší překážka.
Parametry systému se změnami vlády Andreje Babiše [ANO] bezpochyby zlepší pro lidi, kteří už dnes spoří nebo se ke spoření aktivně rozhodnou. Otevřenou otázkou ale zůstává, zda nynější změny osloví také ty, kteří dnes nespoří vůbec. Právě u nich totiž stojí a padá dlouhodobý úspěch každé důchodové reformy.
Odvody na sociální pojištění patří v ČR k nejvyšším v Evropě
Přičemž můj názor je, že k její úplnosti bychom měli nutně i otevřít otázku, kterou jsme už dvakrát odložili. A ta je o tom, zda by část sociálních odvodů neměla vedle průběžného systému směřovat také na individuální účty, které by si lidé vytvářeli pro své stáří.
Jan Berka, hlavní ekonom společnosti Portu
No jo, finanční žraloci touží po penězích lidí. Lidi plaťte do našich fondů ať se my máme dobře. Díky vašim penězům si postavíme paláce, nakoupíme auta, mobily, počítače a dobře zaplatíme akcionáře, management, zaměstnance, externí poradenské a právnické firmy. Na všechny se dostane, jen na vás platící lidé zbude peněz méně a méně díky inflaci. To ale jen za předpokladu, že fond nezkrachuje nebo nebude vytunelován.V tom případě vy platicí lidé máte smůlu. Již někdy v roce 1998 jsem poslouchal přednášku profesora Jana Kellera, který tam natvrdo řek, že když už tady nebude ze státního majetku co ukrást, tak se političtí a finanční žraloci zaměří na peníze a majetky obyčejných lidí a taky že budou usilovat o zrušení průběžného důchodového systému a tlačit na zavedení plně komerčního. To samé ve zdravotnictví, školství atd. Prostě postupná demotáž všeho, co léta zajišťoval a garantoval stát aby lidi byli nuceni povinně platit za všechno soukromníkům, bez žádných garancí, že něco dostanou zpět.
To je pořád dokola. Lidem s podobným uvažováním říkám perpetuummobilisté. Myslím úvahu, že zkrátka uložím peníze a pak uložené bankovky budu chroupat ve stáří. Nebo dnes vydám tolik a tolik, třeba na větrníky a tím budu energeticky zaopatřen.
Není mi jasné, proč tuto úvahovou zcestnost nechápou ani ekonomové, kteří by věci v obecnosti chápat měli. To není otázka peněz, ale otázka dostatečné tvorby hodnot. Důchodce nepotřebuje peníze jako takové. Vlastně pro daný okamžik ani nikdo ve společnosti. Co každý potřebuje, je uspokojovat hodnotami své okamžité potřeby. Bydlet, jíst, topit si, chladit se a tak podobně. To nezajišťují peníze jako takové, ale ekonomická činnost, jak psal ve svém slavném díle Kapitál Karel Marx, že bohatství vzniká z lidské práce a práce strojů lidmi vymyšlených.
Takže je nutné řešit hlavně to, že když si dnešní dvacátník utrhne od úst a je jedno, jak to utrhnutí nazvete, jestli spořením, investicí, nebo čímkoliv jiným, tak když v daleké době, třeba za padesát let řekne, že chce v důsledku svého dřívějšího utrhnutí si od úst spotřebovávat hodnoty v té daleké době nově vytvářené, tak jestli se tak vůbec v dostatečné míře bude dít?
To je oč tu běží! A jestli má být předpoklad, že v dostatečné míře ano, tak na to si zakládám v ekonomice už dnes, přeci! Jak si mohu představovat, že si později budu pořádat dožínky, když si dnes plnudruji pole?